Menu

anigif

A+ A A-
Martina Kalousová

Martina Kalousová

URL internetové stránky:

Dějepis nejsou pouze čísla, ale hlavně příběhy

Antonín Kalous, rodák z východních Čech, vystudoval historii, anglistiku a archivnictví. V současné době učí na Katedře historie, při výuce se specializuje především na středověk a raný novověk. Napsal dvě historická díla, která se těší velkému zájmu veřejnosti, za jedno byl nominován na prestižní cenu Magnesia Litera.

Jak jste reagoval, když jste zjistil, že rozhovor s vámi bude dělat někdo se stejným příjmením?
Pomyslel jsem si: „Jé, to je vtipný.“ A ještě jsem napsal Lence Pořízkové, která tento rozhovor domlouvala, že Martina Kalousová je moje sestřenice – chvíli věřila, že
jste to vy.
Co vás přivedlo k zájmu o historii? Byl to váš koníček už odmala, nebo jste si k ní našel sympatie až později?
Zajímala mě, těžko bych řekl, že úplně odmala, spíše je to záležitost tak střední školy a nějakého postupného zájmu o historii, o dějiny. Pak mě začaly zajímat dějiny Anglie a podobně. Tak jako asi každého mě bavil středověk.
Většinou se setkávám spíš s tím, že historii a celkově dějepis moc lidí rádo nemá.
Taky jsem se s tím setkal. Přijde mi, že někdy studenti nebo obecně lidi mají dojem, že dějepis znamenají pouze čísla a data, ale to přeci není vůbec pravda. Dějepis jsou příběhy, vypravování, porozumění a vysvětlování toho, co se stalo. To platí jak pro středověk, tak i pro nejnovější dobu, kdy je třeba pochopit, co se děje a co dějiny přinesly, co jsou příběhy ve 20. století.
Kromě historie jste vystudoval také anglistiku. Co vás k tomu vedlo? Jak jste se dostal od historie k anglistice, mělo to nějakou spojitost?
To je těžké říct od historie k anglistice, studoval jsem je současně. Potom během studia historie a anglistiky a archivnictví jsem se dostal k tomu, že historie je pro mě zajímavější. Ale určitě to nebylo tak, že bych šel od historie k anglistice, to byl takový společný zájem.
Dá se anglistika s historií nějak propojovat?
Propojoval jsem to tak, že mě zajímaly dějiny Anglie, poté dějiny Irska a teď se odborně věnuji jiným záležitostem, ale angličtinu musí člověk používat v podstatě neustále. Dnes se píše všechno anglicky, s kolegy po celém světě komunikujete anglicky. Pochopitelně, je dobré znát i jiné jazyky, ale angličtina je základ.
Část svého vzdělání jste získal i při studiu v Budapešti. Dá se výuka srovnat se studiem v Česku?
Středoevropská univerzita, na níž jsem studoval, je americká univerzita v Budapešti. Pro výuku je nastaven americký model, který se od našeho částečně liší. Studium mi samozřejmě hodně dalo, a to v mnoha směrech. Jednak tam byli kolegové, studenti z celé střední a východní Evropy, plus třeba dva Američani a někdo z Německa nebo Británie. Vyučovali nás velice zajímaví učitelé, ať už během celého roku nebo během zkráceného trimestru na jaře. A potom je tam z pochopitelných důvodů lepší knihovna.
V rámci studijního pobytu jste působil na mnoha místech v zahraničí (Maďarsko, Řím, Francie, USA…). Které studium pro vás bylo nejpřínosnější a v čem?
Studoval jsem jenom v Maďarsku. V Americe jsem vyučoval na univerzitě ve Valdostě, což byla velice zajímavá zkušenost. Když jsem učil americké studenty v angličtině, hodně mi to dalo; přípravy na výuku v cizím jazyce jsou možná o trochu složitější než v mateřštině. Jel jsem tam s naivní představou, že američtí studenti se budou pořád hlásit a pořád budou chtít něco říct. Nakonec až tak úplně aktivní nebyli. Mluvil jsem především o Evropě a nejlepší student ode mě obdržel pochvalu, že by byl výborný i mezi českými studenty. Evropa je totiž pro ně natolik vzdálená, že jsem musel často vysvětlovat v našich očích samozřejmosti. Přestože nejsem úplně amerikanofil, Amerika mi hodně dala a skutečně jsem byl rád, že jsem tam byl. Řím je pak jiná kapitola. Je to nádherné město, které mám moc rád. Jezdím tam studovat především do vatikánského archivu a knihovny. Na základě tam nalezených pramenů jsem byl schopen napsat knihu.
Za monografii o Matyáši Korvínovi jste byl nominován na Magnesii literu (v r. 2010), letos jste obdržel cenu za monografii Pletinudo potestatis in partibus. Myslíte si, že jsou v něčem jiné než ostatní historické knihy, když dosáhly takového úspěchu?
Kniha o Matyášovi byla trochu jiná tím, že jsem se snažil věnovat tématu, kterému se do té doby příliš mnoho českých historiků nevěnovalo, a když ano, tak s nacionálními předsudky nebo s tradičním výkladem dějin. V novější době, asi tak od konce 60. let, někteří historici začali psát o Matyášovi jako o českém panovníkovi, českém králi, s tím, že jeho vláda může být viděna i v pozitivním světle (přestože bojoval proti českému národnímu králi Jiřímu z Poděbrad). Je to téma, které nebylo součástí české historiografie; tedy především tématem je kniha jiná. Druhá kniha je spíše pramenná studie, která se týká papežské diplomacie ve střední Evropě. Cenu jsem získal za příspěvek ke středověkým uherským dějinám, ale nejsou to jen uherské dějiny. Opět jsem se snažil vzít téma, které nikdo nezpracovává a které je relativně důležité jak pro politiku, tak pro náboženský život v 15. století. Vytvořil jsem ho právě na základě pramenů z Vatikánu. Možná tím je jiná, ale jinak se výrazně neliší.
Proč jste si vybral zrovna Matyáše Korvína?
Na to určitě přijdete taky, když se nějakému tématu začnete podrobněji věnovat. Když jsem jel do Budapešti na Středoevropskou univerzitu, po diskuzi s paní profesorkou Hrabovou jsem si vybral téma, které české země a Uhry propojovalo. Napsal jsem diplomovou práci o Janu Filipcovi, rodáku z Prostějova, který se stal na dvoře Matyáše Korvína velmi významnou osobností a získal v Uhrách i biskupství. Když jsem se tomu věnoval, zjistil jsem, že Matyáš Korvín u nás není nijak podrobněji zpracovaný a že by bylo dobré ho nově zpracovat na základě pramenů. Tímto způsobem jsem se dostal k Matyášovi.
V úvodu ve své monografii o Matyáši Korvínovi jste uvedl, že historie ne­existuje. Proč si to myslíte?
Historie neexistuje proto, že vlastně jenom vykládáme minulost nebo se nějak snažíme na základě relativně objektivních dat, která jsou k dispozici, vytvořit náš obraz dějin. Například u dějin husitství si každá generace a každý režim v českých zemích vykládal husitskou revoluci jiným způsobem. Jednou to byl boj Čechů s Němci, jindy sociální boj, jednou jsou husité téměř komunisti a jde o boj třídní, v dalším výkladu je to boj proti církvi atd. Z toho důvodu jsem to napsal, protože i v případě Matyáše Korvína jde o různé výklady, ať již různé výklady české či rozdíly mezi výklady jednotlivých národních dějin (českých či uherských). Může to být trochu provokativní, ale vždy se asi shodneme na tom, že záleží na výkladu.
Plánujete napsat nějakou další knihu? Pokud ano, o čem bude a kdy ji chystáte vydat?
Jasně, že plánuju vydat další knihu. Nevím, o čem bude, totiž vím, ale nevím, která bude dřív. Chtěl bych napsat víc knih. Rád bych se dále věnoval legátům, ale co bych chtěl udělat, je vydat vzpomínky na dětství, které napsala moje prababička, a k tomu napsat úvod o rodině a vesnici na začátku 20. století. To je ovšem spíš taková osobní záležitost. Ale těch knih by bylo, kdyby byl čas.
Jste proděkanem pro zahraniční styky (záležitosti), koordinátorem některých partnerských projektů mezi UP a zahraničními univerzitami a také ředitelem jednoho velkého ESF grantu. Máte ještě nějaké ambice, čeho byste chtěl dosáhnout?
Není to tak, že bych něčeho dosáhl, je to celkem dost práce. Ale ambice – ještě bych chtěl něco napsat, chtěl bych, aby se moje děti měly dobře. Rozhodně nechci působit v administrativě nějakou delší než nezbytně nutnou dobu, to není úplně můj cíl.
Jak nejraději trávíte svůj volný čas?
Celkem fajn jsou děti, to je pak docela legrace a zábava – vřele doporučuji. A sport. Snažím se jezdit na kole, na běžkách, dělám orientační běh. To je, mimochodem, nejlepší sport. Jste v lese, máte mapu, musíte nad ní přemýšlet. Běhám i závodně, ale v současnosti už ty závody beru spíše rekreačně.
Nějaký vzkaz pro čtenáře Pačesu?
Je důležité si uvědomit, že když člověk studuje, měl by toho náležitě využít, protože má spoustu volného času (ten pochopitelně není jenom na studium, ale i na odpočinek a na zábavu). Když pak trochu zestárne, čas už nemá vůbec. A hlavně, studenti vysoké školy by se měli snažit někam vycestovat. Jednak vám to vylepší profil v životopisu, ale navíc je to obrovská životní zkušenost – člověk se musí postarat sám o sebe v cizí zemi, získá nové kamarády i nové zážitky. Umožňování takových příležitostí je teď i mou prací.

Doc. Mgr. Antonín Kalous, M.A., Ph.D.

Studium: Vystudoval obor Archivnictví na Univerzitě Palackého v Olomouci, Anglistiku v Central European University v Budapešti, Historii a anglickou filologii na UP a Obecné dějiny na UP v Olomouci.
Zahraniční pobyty: Studijní pobyty absolvoval na Českém historickém ústavu v Římě a v Maďarsku.
Působení na univerzitě: Vyučuje na Katedře historie, kde se zabývá především středověkem a raným novověkem, učí například předměty Papežství ve středověku, Trendy současného dějepisectví nebo Akademické psaní a prezentační dovednosti, ve kterém narazil na nedostatek znalostí studentů v oblasti českého jazyka.
Další aktivity: Přednáší cyklus o české historii pro cizince na Letní škole slovanských studií. Je proděkanem pro zahraniční záležitosti, koordinátorem některých partnerských projektů mezi UP a zahraničními univerzitami, řešitelem jednoho velkého ESF grantu.
Záliby: Volný čas tráví nejraději se svými dvěma dětmi: Julie (4,5), Daniel (1 rok). Rád sportuje – jezdí na kole, běžkách, orientačně i závodně běhá.

Kde všude a kolik může student ušetřit díky ISIC kartě

Vyzvednutí ISIC karty patří mezi jednu z prvních věcí, kterou si student musí vyřídit co nejdříve po nástupu na vysokou školu. Bez ní je totiž jako slepý bez hole. Umožňuje mu přístup do knihovny, menzy, počítačové učebny, k tiskárně. S průkazem se studujícím otevírá i pomyslná brána do obrovského množství slev. Majitelé a různí prodejci jim nabízejí jednu za druhou, snaží se strefit do vkusu a potřeb každého z nich a zároveň nabídnout lákavější slevy než konkurence.

Student musí počítat se základními výdaji, které ho v souvislosti se studiem na vysoké škole určitě neminou – peníze za ubytování, jídlo, skripta a učebnice, dopravu, případně za kulturu a sport. Díky mezinárodní průkazce ISIC však ve většině případů nemusí sahat tak hluboko do kapsy. Stačí jenom vědět, kde hledat.
Nemalé peníze vysokoškolák vydá za dopravu, ať už se jedná o cestu z domova na kolej či přímo ke škole. Od března letošního roku také může v Olomouci využívat ISIC průkaz jako plnohodnotnou náhradu jiného dokladu (tzv. tramvajenky), která byla předtím potřeba pro získání zlevněného studentského jízdného. Olomouc je navíc ojedinělá tím, že si student z jakéhokoliv města může zakoupit jednorázovou celodenní jízdenku za poloviční cenu, tedy za 23 korun. Stačí mu k tomu pouze doklad o tom, že studuje. S ISIC průkazkou ušetří i u RegioJetu nebo při cestování autobusem i po trasách, na které se nevztahuje průkazka na slevu jízdného. Tuto možnost cestování nabízejí přímo stránky isic.cz.   
Olomouc nabízí neskonale možností, jak strávit svůj volný čas, ať už se jedná o návštěvu kulturní akce nebo o sportovní vyžití. Za kulturou můžeme zamířit do Moravského divadla, které nově zavedlo studentské předplatné, a to s 60% slevou. „Je zavedeno od letošní sezony. Nabízí vybraných 5 titulů v poměru 4 činohry, 1 balet, cena předplatného se liší podle cenových pásem, nejlevněji ho lze pořídit za 252 Kč. Návštěva jednoho představení vyjde na 50 korun,“ vysvětlila vedoucí obchodního oddělení Jitka Jahodová. O předplatné je zájem, nejvíce o činohru a balet. „Prodej zvýhodněného předplatného se počítá na desítky,“ dodala Jahodová. Vysokoškoláci získají 50% slevu na představení, 30% při prémiéře inscenace. „V průběhu sezony nabízíme slevy i na konkrétní, vybraná představení, například vstup pro studenty za 50 korun,“ řekla Jahodová.
Zvýhodněné vstupné nabízí také Nová Akropolis či Muzeum umění. Za sportem můžou studenti vyrazit do Clubu Koruna, kde si za levnější peníz zahrají squash, případně si mohou vybrat z pestré nabídky Akademik sport centra. Možnost odpočinku mají v olomouckém Aquaparku, kde zaplatí za hodinu a půl plavání 120 Kč (místo 150 korun).
Dobrými cenami disponuje menza, kde se student nají v průměru za 35–40 Kč, a to včetně polévky a pití, které je již v ceně. Pro ostatní strávníky je cena vždy o 10–15 korun vyšší. Pokud však neholdujete výdejnám jídla tohoto typu nebo nemáte dostatek času, můžete využít výhodná menu v KFC či u McDonalda. Milovníky pizzy potěší Restaurace Captain Mor­gan´s, kde nabízí dvě pizzy za cenu jedné. Podobně výhodné akce má i pizzerie Pizza Polo nebo Šup Šup Pizza, kde si můžete jako student objednat pizzu, za kterou zaplatíte pouhých 90 korun. Desetiprocentní slevu nabízí Coctail bar OSA, slevu 20 % získáte v baru Coffee Co.
Různé slevy pro vysokoškoláky mají k dispozici i obchody s obuví a oblečením (Baťa, Rockpoint, Sportisimo), ale také knihkupectví, kde lze zakoupit učebnice i četbu pro volný čas za zvýhodněné ceny. Desetiprocentní slevu na knihy může vlastník ISIC karty získat v prodejně knih Megabooks, Knihách Kanzelsbergra či v Knihkupectví Beta Dobrovského.
Oddechnout si od školních povinností lze v Cinestaru. Například za český film Ve stínu režiséra Davida Ondříčka dáte s ISIC kartou 129 Kč, plná cena přitom činí 159 Kč, navíc s vlastnictvím karty Cinestar Clubu zaplatíte za kino pouhých 109 Kč. Shlédnutí 3D filmu vás bude stát 169 Kč (oproti 199 Kč). Blíž přírodě se octnete v olomoucké zoo, kde za vstupné zaplatíte 70 Kč oproti 110 korunám.
Na studenty však nezapomínají ani místní kluby, konkrétně U-klub, kde vysokoškolák zaplatí zpravidla o polovinu méně než ostatní. Klub nabízí i welcome drink a u baru pití za lákavě nízkou cenu. K tomu na všechny koncerty pořádané právě U-klubem získá student 10% slevu na vstupenku.
Olomouc je vyloženě studentské město, vysokoškoláky se to v něm přímo hemží. Tvoří téměř čtvrtinu obyvatel města, proto je dost pravděpodobné, že studentských slev a různých výhod pro ně bude neustále přibývat.

Máslem dolů dláždí Šabachův humor

paces-04-2012-27Petr Šabach má na literárním kontě bezpočet knižních titulů, které se rok od roku rozrůstají o další. Jeho posledním knižním přírůstkem je novela s výstižným názvem Máslem dolů, která, stejně jako jeho předchozí tituly, vyšla v nakladatelství Paseka s nezaměnitelnou grafikou obálky, na kterou jsou jeho čtenáři již zvyklí. Stejně jako v předchozích titulech, i v této knize se zaměřil na reflexi společenského života, tentokrát toho současného, a to s notnou dávkou humoru i ironie.
Své spisovatelské renomé si vybudoval již před lety a neustále ho utužuje novými tituly. Přispělo k němu i to, že na základě jeho knižních předloh bylo natočeno hned několik celovečerních filmů, mezi něž patří i Pupendo. A jen málokdo si nevybaví humorné scénky z legendárního filmu Pelíšky, který vznikl právě na motivy jeho knih.
Tvorba Petra Šabacha je charakteristická zejména tím, že do ní vkládá kus sebe, je tedy zčásti autobiografická. Tyto tendence můžeme vysledovat i v knize Máslem domů, kde spisovatel promítl část svého já do hlavního hrdiny, šedesátiletého knihovníka Arnošta. Ten vlastní krcálek o dvou místnostech, který mu přenechal jeho stejně starý kamarád Evžen, přičemž většinu z něj zabírají jeho vlastní knihy. Jeho ambicí bylo vytvořit z něj antikvariát, o který však není nijak valný zájem. Se svým kamarádem Evženem nejraději tráví čas posedáváním v hospodě Ticho a rozebíráním každodenních událostí. Z jejich vyprávění se dozvídáme o životě Arnošta – o jeho nemocném otci, o kterého se stará a pravidelně ho navštěvuje v nemocnici, dceři Julii a milovaném vnukovi Míšovi.
Autorovi se opět podařilo to, co v předchozích knihách. Jednoduchým, ale zároveň natolik osobitým, nevtíravým, čtivým a blízkým jazykem podat čtenáři příběh, který vypovídá o událostech všedního života, který obklopuje každého z nás. A to formou, která osciluje mezi humorem, o který se v díle postarala dvojice kamarádů snažící se ze svého života urvat co nejvíc, dokud na to ještě mají síly, a dramatickými situacemi, které mohou nečekaně převrátit život zcela naruby.
Sám autor jednou prohlásil, že chce čtenáře svými knihami především pobavit, za sebe mohu říct, že u mě tohoto výsledku dosáhl. Ačkoliv k tomu musím zároveň dodat, že mé očekávání humoru splnil tak napůl, v jiných titulech mě příhody rozesmály víc. Na druhou stranu mu nelze upřít jeho um vystihnout drobné detaily ze života, vyzdvihnout je třeba také podrobný náhled do nitra postav a jejich emocionálních stavů, díky čemuž má čtenář opravdu pocit, jakoby hlavního hrdinu znal osobně.
Petr Šabach: Máslem dolů. Paseka, Praha 2012, 185 s.

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka