Menu

anigif

A+ A A-
Pačes

Pačes

Tyler Durden se vrací. Neměl ale raději zůstat mrtvý?

Chuck Palahniuk, svérázný a provokativní autor s obtížně vyslovitelným příjmením (čti „polonik“), se po dvaceti letech vrací ke svému nejslavnějšímu dílu. Klub rváčů. Vztyčený prostředníček vůči konzumní společnosti, bible nihilismu a anarchismu, se i díky kongeniální filmové adaptaci režiséra Davida Finchera stal kultem, a je tedy nasnadě, že pokračování s podtitulem Gambit poklidu vyvolalo patřičný rozruch.

Příběh se odehrává deset let po událostech prvního dílu: pokusu o vyhození Národního muzea do vzduchu a zmizení Tylera Durdena, který je projekcí schizofrenní mysli hlavního hrdiny způsobenou narkolepsií. Sebastian, původně bezejmenný vypravěč Klubu rváčů, vede poklidný, ale nudný život s manželkou Marlou a devítiletým synem.  Maria, znuděná životem na předměstí a neuspokojivou sexuální stránkou manželství, začne manželovi měnit léky za placebo, aby mohla mít aféru se Sebastianovým druhým a autonomním já, Tylerem.

Vyvolá tím čím dál častější nadvládu Tylera nad Sebastianem, výbuch domu, únos syna a pokusy obou rodičů o jeho záchranu. Na scénu se také vrátí Projekt zmatek, mající za cíl spásu světa skrze jeho zničení a nastolení nové společnosti. To vše zakončí kolotoč absurdních událostí zahrnující sebevražedný atentát na obrazy v muzeu nebo boje dětí s hutchinson-gilfordovým progerickým syndromem (předčasné stárnutí) ve válečných zónách v Africe.

První otázka, která každého napadne, je, proč kniha vyšla jako komiks, když jejím prvním dílem byl klasický román? Nabízí se autorova chuť experimentovat a využívat více vizuální stránky, což se jemu a kreslíři Cameronu Stewartovi povedlo na jedničku. Kresba je sice poměrně jednoduchá, ale svým stylem a utlumenými až pastelovými barvami přispívá k celkově neveselé atmosféře díla. Výborným grafickým nápadem jsou také poházené pilulky, plavající spermie nebo padající lístky růží, které místy zakrývají bubliny s dialogy, obličeje některých postav či části celých políček s obrázky. Čtenář následkem toho úplně netuší, co se děje, a může se lépe vcítit do postav. Těmito hrátkami s vizuální stránkou jsou více než dobře nahrazeny hrátky se čtenářem pomocí jazykových prostředků, apostrof a schizofrenie hlavní postavy z prvního dílu.

Tematicky se Chuck Palahniuk vrací k téměř všemu z prvního dílu a mnoho věcí vysvětluje a doplňuje. Dozvídáme se například Sebastianovo jméno, původ a podstatu Tylera Durdena. Kniha je opět plná ironie a pro autora typického temného humoru, anarchie a odporu a výsměchu většinové společnosti. Zkrátka všeho, co dělalo Klub rváčů tak výbornou knihou. I přesto se ale zpočátku dostavuje pocit, že to není ono. A pak se coby postava objevuje sám autor, který komentuje děj a ostatním postavám několikrát pomůže. Leckoho možná napadne, že takhle se Chuck zaprodat nemusel. Proč si musí takhle honit ego? Proč se vracel k legendě, když v ní není schopný důstojně pokračovat?

Počáteční rozpaky by ale nikoho neměly odradit od pokračování v četbě. Chuck Palahniuk totiž postupně ukazuje, že je to stále on, rozkrývá další promyšlenou hru se čtenářem a všechny pochyby rázem smaže. Postavu ze sebe neudělal proto, aby si hrál na Boha, ale aby si udělal legraci. Ze sebe a z čtenářů. Z lidí, kteří nepochopili původní knihu a vzali si ji za modlu, jíž být neměla. Z lidí, kteří neumí vyslovit jeho jméno. Z lidí, kteří nevědí, že je Klub rváčů i kniha a ne jen film. Z Neila Gaimana, který vydává autorem preferované verze svých knih až několik let po vydání prvním, abyste jednu knihu museli doma mít několikrát. Ze šťatných konců. Z toho, že lidé hůř snášejí smrt psa než lidské postavy. Ze všech klubů, jež parafrázují pravidla Klubu rváčů. A to je přesně ten samý Chuck Palahniuk jako před dvaceti lety. Pan Spisovatel.

Stejně jako byl Klub rváčů vztyčeným prostředníčkem vůči konzumní společnosti, je Gambit poklidu vztyčeným prostředníčkem vůči všemu, co autor prvním dílem vyvolal, a jak se dozvídáme ze závěru, je toto pokračování autorovým vyrovnáním se s memem Tylera Durdena, jejž stvořil. S memem, jejž pohřbívá. A tímto pohřbem do něj vdechuje nový život.

Palahniuk, Chuck: Klub rváčů 2: Gambit poklidu. Crew 2016. 280 stran.

Text: Daniel Knápek

Foto: ilustrační z crew.cz

Proč meluzína kvílí?

Je chladná a temná noc. Otevřeným oknem do domu proniká silný vítr. Zní strašidelně, jako předzvěst něčeho špatného. Tradičně se říká, že tento vítr zní jako kvílení Meluzíny. Ale proč Meluzína tak nešťastně naříká? Abychom to zjistili, musíme se podívat do hodně daleké minulosti. Historii o Meluzíně sepsal středověký pařížský knihař a literát Jan z Arrasu až na konci 14. století. Vycházel z pověsti, která praví, že se na hradě Lusignanu v západní Francii zjevuje jakási bytost, napůl žena a napůl had – je to právě Meluzína, dcera skotského krále Elinase a víly Présine.

Elinas jednou v lese potkal vílu Présine. Ta mu slíbila bohatství a moc, pokud si ji vezme za ženu, musel ale slíbit, že ji nikdy neuvidí při porodu. Elinas svůj slib porušil, a tak Présine i se třemi dcerami musela odejít. Když její dcery dospěly, rozhodly se otce potrestat a zavřely jej do nitra kouzelné hory. Protože však Présine Elinase stále milovala, všechny své dcery proklela. Na svou nejstarší dceru Meluzínu uvrhla, že bude mít každou sobotu místo nohou hadí ocas. Tuto kletbu může zlomit jen muž, který si ji vezme za ženu, ale nikdy ji nesmí vidět v sobotu. A historie se opět opakuje.

Meluzína v lese potká muže jménem Raimondin, který právě prožívá velký smutek, protože při lovu nedopatřením zabil svého strýce. Meluzína jej utěšuje a slibuje mu, že pokud si ji vezme, pomůže mu se stát velmi bohatým a mocným, nesmí ji však nikdy vidět v sobotu. Raimondin si Meluzínu tedy vzal a ona mu skutečně svými kouzly dopomohla k moci a bohatství, postavili i několik hradů včetně Lusignanu. Raimondin ale jednoho dne svůj slib porušil a uviděl Meluzínu o sobotě. Meluzína se pak proměnila do své hadí podoby a odletěla z hradu Lusignan pryč, vracela se pak jen někdy v noci, aby se postarala o své nejmladší syny, přitom vždy úzkostlivě plakala a smutně naříkala. Raimondin byl ztrátou své ženy velmi zdrcen. Vyčítal si, že porušil svůj slib, a vydal se na kajícnou pouť do Říma. Poté se uchýlil k poustevnickému životu. Tři dny před jeho smrtí se mu Meluzína zjevila, aby jej upozornila na blížící se konec. Od té doby se Meluzína zjevuje na hradě Lusignan vždy předtím, než má hrad změnit majitele, nebo také tři dny před smrtí potomkům svých synů.

Pověst o Meluzíně pronikla do lidové slovesnosti a vzniklo několik rčení: bydlet u paní Meluzíny (tam, kde je větrno), s Meluzínou sůl lízat (zemřít), ale nejznámější je právě kvílet jako Meluzína – kvílení větru, který připomíná její pláč a nářek.

Text: Pavla Burešová

Zdroj: www.rozhlas.cz

 

Autem do Dánska ne. Ale studium je tady na úrovni

Čisto, pořádek a plno lidí venku. Dáni se bez jakékoliv nutnosti na sebe usmívají a kývají pozdravně hlavou. Úsměv se jim však z tváře vytratí, když přijde na dodržování pravidel. Například překročení povolené rychlosti se v obci neodpouští. Obě tváře Koldingu, přístavního města nacházejícího se u fjordu v regionu Syddanmark – Jižní Dánsko, poznal student Mára Janků. Studuje tady už druhým rokem marketing a komunikaci na dánské akademii IBA Erhvervsakademi Kolding.

Zlom, proč vyjet a rovnou studovat právě v Dánsku, nastal ve třetím ročníku na střední škole. Jeho motivací bylo perfektně si osvojit angličtinu a také potřeboval změnu. Ze začátku uvažoval o Holandsku, ale nakonec se rozhodl pro Sever. Našel si agenturu převážně tvořenou lidmi, kteří v Dánsku studovali nebo studují. „Pro přijetí jsem musel poslat přeložené a školou ověřené vysvědčení, motivační dopis a doporučující dopis, a taky úspěšně složit maturitní zkoušku hned napoprvé, jelikož první semestr začínal 1. září,“ vysvětlil.  

Kvůli kapacitnímu limitu napoprvé přijat nebyl. Po dlouhém rozmýšlení to na podzim téhož roku zkusil znovu. Celé tři měsíce se mu nikdo neozval a teprve v lednu dostal z agentury Scandinavianstudy zprávu, že ho přijali. Měl pouze tři týdny na to, aby si v Česku všechno vyřídil a našel si v Dánsku bydlení. Na konci ledna si dobalil věci a mohl vyjet vstříc novému životu společně s kamarádem Kubou, se kterým se seznámil pomocí sdílené skupiny na Facebooku. Jelikož Márovi nepřidělili byt, na pár dní se ubytoval právě u Kuby.

Svoji první cestu absolvovali autem. Bylo to však naposled, nejenže se cesta prodraží a jeli bezmála 13 hodin, ale po celou tu dobu strávenou v Dánsku se musí platit velmi vysoké daně za vůz. „Jenže daně byly v tuto chvíli to poslední, co mě po příjezdu trápilo,“ poznamenal Janků. Po příjezdu totiž auto přestalo fungovat a oprava by majitele vyšla na celé jmění. Spíš zázrakem se mu podařilo odjet s ním i zpět domů. Dnes jezdí vlakem nebo spolujízdou. Jak z Česka, tak i z Dánska. Spolujízda je pro něj lepší variantou, vyjde ho levněji a navíc se seznámí s novými lidmi.

Po prvním týdnu se i Mára dočkal svého prvního bytu, který sdílel se spolubydlícím z Česka. Byt se nachází v panelovém domě, přibližně 5 kilometrů od Koldingu, oblíbeného studentského města Čechů a Slováků. „Jen co jsem si vybalil věci a poskládal provizorní nábytek, šel jsem se seznámit se zbytkem ženské posádky, která bydlela hned patro nad námi. K mému velkému překvapení jsem se ani s nimi nemusel bavit anglicky, natož dánsky,“ vzpomíná. Dívky totiž pocházely ze Slovenska a Polska.

Mára studuje dvouletý obor „multimedia design and communication“, který je rozdělen na čtyři semestry. Výuka je podle něj více než pohodová. Škola se u studentů snaží rozvíjet jejich vlastní fantazii. Vyžaduje, aby přicházeli s novými postupy, a výuka se ve větší míře soustředí na týmovou spolupráci. Obor navštěvuje polovina Dánů, druhou půlku zastupují studenti z Česka, Rumunska, Slovenska, Lotyšska nebo i z Bulharska. Proto se přednášky a semináře vedou jen v anglickém jazyce.

První dva semestry mívají školu 3–4 dny v týdnu, výuka je rozdělena do tří hodinových bloků, kde blok zastupuje jeden předmět. Hodina trvá 45 minut. V Koldingu neprobíhá individuální zápis předmětů. Studenti mají daný přesný studijní plán. Mezi jeho hlavní disciplíny patří Comunication, Business, Interaction a Design (v druhém semestru se Design mění na Visualisation a ve třetím odpadá Business). Po celou dobu studia se klade největší důraz na semestrální projekty, dohromady studenti musejí za semestr splnit tři. Náročnost se postupně zvyšuje. První projekt je týdenní a spíše cvičný, kde jim zadání určí škola. Ve druhém bloku studenti dostanou zadání od reálné firmy a pracují na „Real Life Project“, který trvá dva týdny. Na konci projektu studenti prezentují výsledek před učiteli, firmou a studenty.

Třetím projektem je „Exam project“, trvající necelé tři týdny. Frekventanti při něm vytvářejí webové stránky pro fiktivní firmu, která nabízí multimediální služby. Prezentace výsledků je tentokrát náročnější a ještě po ní následuje individuální ústní zkouška. „Většinu času se ptají na věci týkající se projektu, ale občas vytáhnout otázku týkající se učiva z celého semestru. Pokud chodíte do školy, aktivně se podílíte na projektech, tak vás u zkoušky nepotopí. Ba naopak, pokud něco nevíte, buď se vás zeptají jednodušeji, anebo prostě nahodí jinou otázku,“ popisuje Mára. Ve třetím semestru to vypadá podobně jako v tom předchozím. Liší se jen tím, že mají šestitýdenní specializaci. Mohou si vybrat 3D, kódování nebo animaci. Opět je na konci čeká semestrální projekt. Čtvrtý semestr se zcela odlišuje. Musejí si sehnat praxi ve firmě, která trvá minimálně dvanáct týdnů. Po doložení reportu mají započteno. Studium končí napsáním závěrečné práce, týkající se studovaného oboru.

Co se týká financí, pomalu, ale jistě se Márovo konto rychle snižovalo. Jestliže chtěl dostávat stipendium, musel si najít co nejdříve práci, a to v Koldingu nebylo nic jednoduchého. Zaměstnavatelé jsou si dobře vědomi toho, že studenti nedánského původu potřebují práci a smlouvu. Proto většinou dostávají jen minimální mzdu a okolo 49 hodin práce měsíčně. Po více než čtyřech měsících začal Mára pracovat v pizzerii. Měl štěstí, jelikož narazil na zaměstnavatele, který mu byl ochotný dát slušné podmínky. Poté si konečně mohl zažádat o stipendium ve výši 60 000 dánských korun což je zhruba 20 000 Kč, ovšem před zdaněním. Což se pak dá přirovnat k 8 000 Kč.

Hlavním rozdíl mezi Českem a Dánskem Mára vidí v tom, že skoro každý český student má při studiu brigádu, zato mladí Dáni skoro vůbec. „Ale když pracují, jsou vidět rozdíly. Mají pomalejší tempo a svůj klid, nic ho nerozhází – tím se pozná Dán,“ řekl.

Když se peníze z brigády zároveň smísí se stipendiem, žije se podle něj v Dánsku dobře. „Však si život v Koldingu patřičně užívám. Dánsko mi otevřelo dveře do světa, už se nebojím riskovat – čím ujetější plány mám, tím je to lepší. Po Novém roce se chystám na týden za kamarádem do Číny, kde se budou oslavovat jeho narozeniny,“ dodal.  

 

Text: Lucie Kupčáková

Foto: Mára Janků

 

 

Studentská Basta: I my jsme FF. A chceme hlavně informovat ostatní

Nesouhlasí s vedením fakulty a nedělá jim problém dát to najevo. Skupina studentů Filozofické fakulty s názvem „BASTA – i my jsme FF“ působí prostřednictvím stejnojmenné facebookové stránky, kde informuje o tom, co považuje za problém. Upozorňuje zejména na odchody některých pedagogů, kterým univerzita neprodloužila smlouvy. Ze školy tak podle nich mizí největší kapacity.

Aktivita studentů odstartovala začátkem letošního března. Vznikla petice proti odchodu Jana Vičara, profesora z katedry muzikologie a hudebního skladatele, kterou podepsalo 79 studentů. Byla však neúspěšná, se skončením smlouvy Vičarovi fakulta udělila četný titul emeritního profesora a odešel učit na pražskou Akademii múzických umění. „To, co v rámci Basty řešíme, je hlavně také problém emeritur. Emeritní profesor ztrácí určitá akademická práva, i když může třeba publikovat nebo má pár doktorandů, ale je tam značné snížení úvazku a z finančních důvodů potom tito lidé odcházejí na jiné univerzity,“ vysvětlila členka Basty Jana Máčalová, která je zároveň členkou studentské komory akademického senátu FF.

Další protest vznikl na podporu profesora Lubora Kysučana z katedry klasické filologie, který neuspěl v konkurzu na své místo. Proti jeho odchodu taktéž vznikla petice, která nasbírala přes 300 podpisů, i ta ovšem byla neúspěšná. Podle protestujících studentů bylo v minulosti podobných případů více. Byli přesvědčeni, že se tak dělo z jiných důvodů, než jaké se oficiálně uvádějí. Míní, že jsou za nimi spíš osobní důvody děkana.

Děkan Jiří Lach podobná tvrzení odmítl. „Rozhodně nejde o žádnou osobní averzi. Je to spíše logické vyústění transparentní personální politiky na fakultě. Jde nám o to, aby zde učili pedagogové, kteří jsou vědecky velmi aktivní a zároveň dobří učitelé. Je přirozené, že stejně jako v jiných institucích dochází i na vysoké škole ke střídání generací, aniž by byla haněna práce těch nejzkušenějších,“ uvedl pro ČTK.

Právě případy profesora Vičara a Kysučana předcházely vzniku Basty. „Kontaktovala jsem představitele jednotlivých petičních výborů, že bychom se mohli sejít a pohovořit o tom, co se nám nelíbí, a vytvořit nějakou platformu, která by upozorňovala na tyto problémy hlavně ostatní studenty. Proběhla schůzka, kde jsme se shodli, že facebook je nejlepší médium na šíření informací, a domluvili se, že vytvoříme stránku,“ popsala studentka bohemistiky Klára Goldstein.

Na této facebookové stránce studenti začátkem května zahájili sdílení příspěvků týkajících se nejen současných odchodů, ale i případů z minulosti. Pod nimi se během chvíle otevřely diskuze, do kterých se aktivně zapojili jak děkan Jiří Lach, tak prorektor univerzity Petr Bilík. „Emeritní profesor může, pokud chce, přednášet. Emeritní profesor může psát a publikovat. Jinými slovy, emeritní profesura je způsob, jak hodnotně spolupracovat s katedrou, aniž by se musely na další řešit citlivé záležitosti věku,“ uvedl Lach. Členům Basty také navrhl schůzku, na které si můžou o těchto záležitostech promluvit, proběhla po zasedání akademického senátu 1. června 2016.

Poté aktivita z obou stran na nějakou dobu utichla, alespoň na sociálních sítích, a znovu se objevila až v posledních týdnech. Od říjnového zasedání akademického senátu FF se čeká na řešení. „Docent Stejskal podal návrh, aby byla ustanovena komise, která se má dohodnout a předložit senátu návrh, nějaké doporučení, které by se dalo panu děkanovi ve vztahu právě k emeriturám. Zatím byl zmíněn návrh, že by se mohl kodifikovat věk, od kterého by byla možná. Ale to zatím není vůbec jisté. Jsem v této komisi také členem, ale dosud se ještě ani nesešla. I tak je ale dobré, že se o tom aspoň začalo jednat,“ míní Máčalová.

Text: Barbora Burešová

Foto: ilustrační, archiv Basta

 

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka