Menu

anigif

A+ A A-

Na tajných seminářích jsme rozebírali Škvoreckého

foto: Martina Navrátilová foto: Martina Navrátilová

V této rubrice bychom vám chtěli přinášet rozhovory s profesory, docenty, doktory a magistry, kteří působí na Filozofické fakultě v Olomouci. Nebudeme zjišťovat, na jakém projektu či odborném článku momentálně pracují, ale co dělají, když opustí své kabinety. Budeme se jich ptát, jací byli studenti. Co je zajímalo a zajímá. Dozvíte se, zda učitel, který vás potápí u zkoušek, odpočívá rád u rybníka nebo je milovník rocku. Jako první jsme oslovili paní docentku Boženu Bednaříkovou.
Bylo pozdní odpoledne, vánice, lidé v kavárně Café La Fée pod Horním náměstím se zahřívali u šálků italské kávy. Paní docentka přišla na domluvené setkání naprosto přesně a s úsměvem na tváři. Povídaly jsme si otevřeně o současnosti i minulosti. Kdyby paní docentka studovala v jiné době, mohl se její život ubírat úplně jinou cestou.

Psala jste na základní škole také sloh „Čím bych chtěla jednou být“? Čím jste se chtěla stát jako dítě? Chtěla jste učit?
Učitelkou jsem chtěla být na nižším stupni základní školy, ale rychle mě to přešlo. Potom jsem začala doma vykládat, že budu spisovatelkou, zpěvačkou, dokonce v éře Hanky Maškové jsem se chtěla stát krasobruslařkou. Každou chvíli jsem chtěla být něco jiného. Ale pak mě chytla hodně hudba. Bylo mi tehdy kolem třinácti, čtrnácti let a rozhodla jsem se, že půjdu na konzervatoř. Hrála jsem na klavír. Vzpomínám, že mi otec domluvil soukromou zkoušku u jednoho profesora z brněnské konzervatoře. Ten pokýval hlavou, že můžu jít na konzervatoř, ale otec mi to přesto rozmluvil. Měl totiž takový sen, že jeho dcera vystuduje vysokou školu a jednou na té vysoké škole zůstane. Přesvědčil mě, že můj talent není tak velký, že hru mám hodně vydřenou. Měl pravdu, moje muzikálnost tak velká nebyla, neuměla jsem třeba improvizovat. Šla jsem proto studovat na gymnázium. Na něm přece jenom člověk získá čas, aby se rozhodl, co by chtěl dělat. Tam jsem poznala jazyk, který se jmenuje angličtina, a propadla mu. Věděla jsem, že ji chci studovat. Tehdy, bohužel, ještě nebylo na výběr tolik studijních kombinací jako dnes, protože kdyby ano, šla bych studovat kombinaci angličtina-němčina. Tyto jazyky spolu šly tehdy studovat jen na Karlově univerzitě, na kterou studenty z Moravy nepřijímali, a navíc mi byl na překážku i kádrový profil. Rodiče nebyli ve straně a bratr emigroval do Západního Německa. Proto jsem si nakonec vybrala možnost, která se mi naskytla v Olomouci, a to studium angličtiny a češtiny.
Vůbec mě tehdy nenapadlo, že v budoucnosti se budu zabývat češtinou. Celou dobu jsem se soustředila na angličtinu, ale ono to možná bylo dobře. Angličtina mi dopomohla k tomu, že jsem se začala dívat na češtinu jako na cizí jazyk. Navíc na katedře byli vynikající kantoři, profesorka Tárnyiková, docentka Knittlová nebo v americké literatuře profesor Jařab. Dali mi velmi moc.
Nyní ale působíte na katedře bohemistiky.
Ano. Sice jsem po pátém ročníku chtěla zůstat na katedře anglistiky, ale ukázalo se, že nemám šanci se na ni dostat. Tehdy to byl moc reakční jazyk. Proto se mě ujali bohemisté. Velkou zásluhu měl na tom tehdy především profesor Miroslav Komárek a profesor Lotko, ale třeba i docentka Hirschová a profesor Fiala. Ti se za mě přimluvili. Tak jsem se dostala na bohemistiku a zůstala jsem tam. Naučila jsem se od profesora Komárka, že je úplně jedno, který jazyk děláte. Jazyk je jenom jeden.
Bydlela jste na kolejích?
Nebydlela, pocházím totiž z Uničova. Tehdy jsme neměli šanci koleje dostat. Nezískávali je ani studenti ze Šumperka nebo Přerova. Dnes je to jednodušší. Denně jsem musela dojíždět, což mně docela vadilo, protože jsem se cítila izolovaná. Tu a tam se samozřejmě dalo přespat u někoho na koleji, ale nebylo to ono. Chodívali jsme často do divadla a dokonce i s kantory. Studovala jsem na začátku 80. let a tu a tam se tu objevila hra amerického autora. Pak prostě přišel profesor Jařab: „Jdeme všichni společně do divadla!“ Poté nám třeba ještě domluvil besedu s herci. To byla taková doba, kdy jsme hodně drželi při sobě, určité typy lidí a typy kantorů. Rezistence proti režimu na filozofické fakultě velmi dobře fungovala. Mívávali jsme i večer poloutajené semináře, kde jsme rozebírali třeba Legendu Emöke od Škvoreckého, což vám dnes připadá normální, ale tehdy to byla zakázaná literatura, nebo odraz Bible v literatuře. Jeden mladý muž byl v jazzové sekci, tak nám vyprávěl o jazzu.
Do jakého divadla jste chodili?
Moc pěkně hráli v tzv. Divadle hudby. Tam se vždycky stála fronta na představení. Byly tam hudební pořady nebo taková malá divadélka z Prahy. Přijel třeba Ivan Vyskočil. Na lístky se stály fronty, vždy se totiž prodávaly na konci měsíce na další měsíc. Tu a tam jsme zajeli do Prahy nebo Brna. Měli jsme dokonce na anglistice amatérské divadlo, které tehdy také organizoval profesor Jařab. Hráli jsme Alenku v říši divů a vzpomínám, že jsem tam měla roli kuchaře.
Jak relaxujete? Co je váš koníček?
Věnuji se ping-pongu. Celé to vzniklo tak, že moje dcera hrála ping-pong závodně. Její trenér mě začal provokovat, proč si také nezahraji. Kdysi dávno jsem hrávala volejbal. Ještě ve vašem věku, dokonce i za fakultu. Zkusila jsem se k němu po mnoha letech vrátit, ale ono to nešlo. Volejbal bolí. Pohyb mám ale ráda, a proto jsem se nechala dceřiným trenérem vyprovokovat a zkusila jsem ping-pong. Hledala jsem někoho, kdo mě to naučí. Dceři se samozřejmě nechtělo. Tak jsem začala chodit do oddílu seniorů ve Šternberku. Jsem v něm nejmladší. Většinu oddílu tvoří muži a ti mě stolní tenis naučili a začal mě velmi bavit. Báječně si u toho odpočinu. Hraji dvakrát týdně.
Ono se to nezdá, ale ping-pong je náročný sport.
Ano. Je jedním z nejrychlejších sportů na světě, pokud ho tedy hraje člověk na profesionální úrovni. Nestíhám dobíhat míček. Velmi se mi líbí, když vidím hrát starší lidi. Je tam paní, které je 74 let a s přehledem mě poráží. Výjimečně na ni udělám nějaký set. Má obrovskou chuť do života. To si potom člověk říká, že stáří nemusí být tak špatné.

doc. PhDr. Božena Bednaříková, Dr.

Narozena: na svatou Kateřinu (25. 11.)
Bydliště: Šternberk
Děti: dvě, rozjívené (teď už méně)
Studium: 2009: ukončení habilitačního řízení a jmenování docentkou pro obor Český jazyk, FF UP v Olomouci / 1998: ukončení kombinovaného postgraduálního doktorského studia ve studijním oboru Český jazyk (Dr.), FF UP v Olomouci / 1985: státní rigorózní zkouška v oboru Učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů – čeština (PhDr.), FF UP v Olomouci / 1984: Učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů – čeština-angličtina, FF UP v Olomouci
Záliby: Baví ji učit (studenty české i cizí, v poslední době hlavně italské posluchače bohemistiky), čte (bez nějakého zvláštního systému, ale zkouší autory nové a novější), jezdí na kole a hromadnou dopravou (záchvěvy ekologického myšlení), letní dovolenou tráví na horách (v čepici a rukavicích nejlépe na ledovci v Norsku), učí se hrát ping-pong, zkouší dělat něco pro své město, hlavně pro šternberský orchestr Harmonie (jezdívá s ním do ciziny jako překladatelka), ráda vaří (nedělní dopoledne v kuchyni u rádia a sklenky vína si užívá), a hlavně ráda lenoší…

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka