Menu

anigif

A+ A A-

Člen středověkého řádu za katedrou

foto: Martina Navrátilová foto: Martina Navrátilová

Wilken Engelbrecht je muž s kapkou šlechtické krve, smyslem pro humor, širokým rozhledem a hlubokými znalostmi z různých oborů. Svým žákům se snaží vtlouct do hlav, že holandština není synonymum pro nizozemštinu.

Jak dlouho jste byl proděkanem pro zahraniční záležitosti filozofické fakulty? Co tato práce obnášela?
Čtyři roky. Především jsem měl na starosti vymýšlení projektů a mým úkolem bylo také rozvíjet zahraniční kontakty fakulty. Ta naše tvoří jednu čtvrtinu celé univerzity a počet jejích zahraničních pobytů tvoří téměř polovinu, týká se to především kateder jazyků, politologie, historie a uměnovědy. Do této funkce jsem byl vybrán hlavně z důvodu, že umím několik jazyků. Cestoval jsem po Evropě na různé schůze. Tehdy bylo velmi důležité domluvit znění Bolognské smlouvy, např. uznávání kreditů atd.
Má filozofická fakulta dobrý program pro studium v zahraničí?
Zcela určitě. Když to vztáhnu na roky 2005–2009, kdy jsem byl proděkanem, tehdy nejvyšší počet zahraničních kontaktů měla bezesporu Masarykova univerzita, poté ČVUT a VŠE v Praze a čtvrtá byla Olomouc. Máme hodně styků s Francií, Německem, Itálií, USA, Polskem, Maďarskem a Rumunskem. Byla to zajímavá práce. Obohacující bylo vidět, jak to funguje na jiných univerzitách ve světě a u nás.
V roce 2009 jste byl zvolen jako kandidát na děkana, překvapilo mě, že jste kandidaturu přijal, když jste velmi vytížený spoustou jiných aktivit.
Ono záleží, jak si člověk čas rozloží. Ale když se na to zpětně podívám, jsem rád, že jsem se děkanem nestal. Záhy totiž začaly spory a školské reformy, navíc bych nesměl zastávat funkci vedoucího katedry. To by mi chybělo, protože se velmi rád zabývám pedagogikou, výukou a vědou. Což by mi tato funkce vzala. Stal jsem se ale proděkanem pro vědu, výzkum a uměleckou tvorbu.
Rodina je pro vás velmi důležitá. Staví se Nizozemci k zakládání rodiny, případně sňatkům jinak než Češi?
Můžeme se na to podívat ze dvou úhlů. Jedním může být třeba rozvodovost. Ta je v České republice výrazně vyšší než v Nizozemí. Letos poprvé rozvodovost v ČR klesla pod 50 procent, v Nizozemí je to 28 procent. V Nizozemí je rodina považována za velmi důležitý pilíř společnosti. Ale pozor, rodina není vyloženě spojena s manželstvím. Je to třeba pár, který má smlouvu o spolužití, která z hlediska zákona je brána jako manželství. Počítá se tam i homosexuální manželství, protože i takový pár může adoptovat a vychovávat děti.
Druhá věc je, kdy lidé zakládají rodinu, v jakém věku. Obvyklé je, že žena se vdává nebo začíná žít v pevném svazku kolem 27 nebo 28 let a u mužů je to o 5 let později. Ve stejném věku přichází na svět první dítě. Možná právě proto jsou manželství stabilnější. Člověk je už v tomto věku zkušenější, ví, co chce od života, už si vyzkoušel nějaké vztahy a spolužití.
Rodina je opravdu považována za to hlavní. To je vidět i u jídla. Večer je hlavní jídlo, kde se celá rodina sejde. V Nizozemí je dokonce společensky absolutně nepřijatelné, aby si lidé telefonovali mezi šestou a půl osmou. Protože se ví, že v tuto dobu rodina společně večeří a chce mít klid.
Jste šťastný člověk, když je práce zároveň vaším koníčkem. Ale jako malý jste asi svůj čas netrávil v archivech nad středověkými latinskými spisy. Co vás zajímalo, když jste byl ve věku svých chlapců?
Jako malý kluk, ač se to může zdát zvláštní, jsem se chtěl stát operním zpěvákem. Ale když mi bylo třináct let, dostal jsem zápal plic a při různých vyšetřeních mi lékaři poškodili hlasivky. Kvůli tomu jsem se musel s tímto snem rozloučit. Rád ale chodím na operní koncerty alespoň jako divák.
Se středověkem jsem se setkal až během studií a byla to trošku náhoda. Jako klasický filolog, latinář, jsem studoval povinně paleografii, která mě velmi zaujala. Když je člověku dvacet jedna a má poprvé v ruce rukopis z roku 1400, je fascinován a vzrušen. Dnes je to pro mě příliš moderní rukopis a zabývám se spíš už rukopisy z 11. a 12. století.
Psala jste někdy husím brkem? My jsme museli. Dobře okrájené husí brko vydrží na psaní zhruba týden. Za tu dobu se jím dalo popsat deset stran pergamenu. Tudíž se neustále krájí nová a nová brka. Člověk, který to dělá celý život, se asi v technice zlepší, ale i tak je to hrozná práce. Jeden student tehdy zapisoval poznámky z výkladu vyučujícího pro zbytek třídy. Při tom si student napsal i nějaký svůj komentář. Kdybychom porovnali dnešní a tehdejší zápisky, moc se neliší, i když je mezi nimi šest set sedm set let. Lidé se moc nemění. Mění se technické okolnosti, ale jejich myšlení a problémy jsou v podstatě stejné.
Zjistila jsem, že jste členem komendy Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. To jste byl pasován na rytíře? Jak dlouho v řádu jste?
Nabídku, abych vstoupil do řádu, mi dal Petr Pořízka z Katedry bohemistiky. On je v řádu opravdu dlouho. Já v něm jsem něco přes dva roky. Nemám moc čas se v něm angažovat, ale že je to dobročinná činnost, přijal jsem členství. Upřímně řečeno ani moc nevím, zda jsem rytíř. Mám ale plášť, ten je doma zavěšený ve skříni, dvakrát ročně ho vytáhnu. Vypadá úžasně, zejména můj starší syn ho obdivuje.
Řád má podobnou historii jako Templáři či Johanité a je to jedna z nejstarších charitativních organizací na světě.
Lazarové mají nejblíže k Maltézanům a ti jsou v Čechách standardním řádem. Oba řády se zabývají charitativní činností. Pomáhají lidem bez domova a starým lidem, kteří nemají rodinu anebo finanční prostředky. Řád jim zajišťuje nejčastěji různé pomůcky – vozíčky, berle, hole. Ty se importují ze zahraničí. Jsou to dražší typy, které se tam už nevyužívají, ale zde mohou ještě velmi pomoci a usnadnit život mnoha seniorům. Pomoc je většinou bezplatná nebo opravdu za symbolickou částku. Pořádáme i benefiční koncerty. Na nich se vyberou nějaké peníze, jež se darují vybranému domovu důchodců, kterému to výrazně vylepší rozpočet. Zvlášť když porovnám důchody v Nizozemsku a tady. Nejde jen o jinou ekonomickou situaci zemí, ale celkově jiné konceptuální řešení. V Nizozemsku je standardem mít sedmdesát procent průměrného platu jako důchod, v Čechách je to maximálně čtyřicet procent průměrného platu.
Myslíte si, že synové půjdou ve vašich šlépějích?
Mladší se zatím o nic hlouběji nezajímá. Má na to čas. Nejvíce ho baví hraní her na počítači a fotbal. Starší je gymnazista a také ještě úplně neví, čemu by se chtěl věnovat, ale nechal se slyšet, že uvažuje o právech, diplomacii, politologii, případně studiu jazyků. Umí česky i nizozemsky, slušně anglicky, teď začal s němčinou… Má ještě čas se pro nějaký obor rozhodnout, je mu teprve patnáct let. Ale svými zájmy určitě své předky nezapře.
Nejdříve jste za své koníčky označil práci a rodinu. Později jste si vzpomněl i na vaření. Co rád vaříte a co je typické pro nizozemskou kuchyni?
Vařím kuchyně, které znám, hlavně tedy holandskou. Svým charakterem má velmi blízko k francouzské. To znamená, že pracuje hlavně s čerstvými mořskými rybami. Je založena na velkém množství různých druhů zeleniny, vesměs vařené, a salátů. Pracuje i se zeleninou, která je zde těžko sehnatelná, např. čekanka a růžičková kapusta. Vařím podle kuchařek, kterých mám hodně jak ve svém rodném jazyce, tak v češtině. Hlavně když mám čas, což bývá spíš o prázdninách, méně už o víkendech, si rád vyzkouším uvařit něco nového podle aktuální inspirace.
Takže by se dalo říci, že nizozemská kuchyně je zdravější a lehčí než česká.
Česká kuchyně je postavená hlavně na mase. Také vařím česká jídla, beru je jako změnu, která neuškodí. Ale vše, co se týče sladkého a pečení, přenechávám manželce. Nemám na to trpělivost a také jsem se to nikdy moc nenaučil. Ona to umí výborně.

Medailonek

Je hrabě bez titulu – Wilken Engelbrecht se narodil 19. září 1962 v nizozemském Utrechtu. Má dva syny ve věku patnáct a pět let. Říká o sobě, že je hrabě bez titulu. Obě jeho babičky byly totiž hraběnky, ale titul se po ženské linii nedědí. Engelbrechtové pochází z nizozemského rejdařského rodu námořníků, kapitánů, právníků, diplomatů a lékařů. Jeho pradědeček a babička z maminčiny strany uměli perfektně česky, do roku 1945 vlastnili také zámek v Bílovicích u Uherského Hradiště. Občas jej navštěvuje a stará se o opravu rodinných hrobů.
Oženil se v Česku – Wilken Engelbrecht vystudoval klasickou filologii na Královské univerzitě v Utrechtu. V letech 1987–1988 pokračoval doktorandským studiem latiny a italštiny v Amsterodamu. Do Československa přijel poprvé studijně v roce 1990. V roce 1993 se tady oženil.
Založil katedru nederlandistiky – O rok později se mu podařilo založit česko-slovenskou platformu nederlandistů ONETS a později i Svaz nederlandistů ze střední a východní Evropy Comenius, kterému od roku 2009 předsedá.
V roce 2003 stál u zrodu samostatné Katedry nederlandistiky v Olomouci, která je jednou z největších středoevropských kateder tohoto zaměření (největší je ve Wroclawi). V roce 2005 získal titul docenta.
Hovoří pěti jazyky – Je jazykově velmi nadaný. Kromě nizozemštiny a českého jazyka umí anglicky, německy, francouzsky, pasivně slovensky, polsky a italsky. Zvládne přečíst i španělské a rumunské texty.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka