Menu

anigif

A+ A A-

Dějepis nejsou pouze čísla, ale hlavně příběhy

foto: archiv Antonína Kalouse foto: archiv Antonína Kalouse

Antonín Kalous, rodák z východních Čech, vystudoval historii, anglistiku a archivnictví. V současné době učí na Katedře historie, při výuce se specializuje především na středověk a raný novověk. Napsal dvě historická díla, která se těší velkému zájmu veřejnosti, za jedno byl nominován na prestižní cenu Magnesia Litera.

Jak jste reagoval, když jste zjistil, že rozhovor s vámi bude dělat někdo se stejným příjmením?
Pomyslel jsem si: „Jé, to je vtipný.“ A ještě jsem napsal Lence Pořízkové, která tento rozhovor domlouvala, že Martina Kalousová je moje sestřenice – chvíli věřila, že
jste to vy.
Co vás přivedlo k zájmu o historii? Byl to váš koníček už odmala, nebo jste si k ní našel sympatie až později?
Zajímala mě, těžko bych řekl, že úplně odmala, spíše je to záležitost tak střední školy a nějakého postupného zájmu o historii, o dějiny. Pak mě začaly zajímat dějiny Anglie a podobně. Tak jako asi každého mě bavil středověk.
Většinou se setkávám spíš s tím, že historii a celkově dějepis moc lidí rádo nemá.
Taky jsem se s tím setkal. Přijde mi, že někdy studenti nebo obecně lidi mají dojem, že dějepis znamenají pouze čísla a data, ale to přeci není vůbec pravda. Dějepis jsou příběhy, vypravování, porozumění a vysvětlování toho, co se stalo. To platí jak pro středověk, tak i pro nejnovější dobu, kdy je třeba pochopit, co se děje a co dějiny přinesly, co jsou příběhy ve 20. století.
Kromě historie jste vystudoval také anglistiku. Co vás k tomu vedlo? Jak jste se dostal od historie k anglistice, mělo to nějakou spojitost?
To je těžké říct od historie k anglistice, studoval jsem je současně. Potom během studia historie a anglistiky a archivnictví jsem se dostal k tomu, že historie je pro mě zajímavější. Ale určitě to nebylo tak, že bych šel od historie k anglistice, to byl takový společný zájem.
Dá se anglistika s historií nějak propojovat?
Propojoval jsem to tak, že mě zajímaly dějiny Anglie, poté dějiny Irska a teď se odborně věnuji jiným záležitostem, ale angličtinu musí člověk používat v podstatě neustále. Dnes se píše všechno anglicky, s kolegy po celém světě komunikujete anglicky. Pochopitelně, je dobré znát i jiné jazyky, ale angličtina je základ.
Část svého vzdělání jste získal i při studiu v Budapešti. Dá se výuka srovnat se studiem v Česku?
Středoevropská univerzita, na níž jsem studoval, je americká univerzita v Budapešti. Pro výuku je nastaven americký model, který se od našeho částečně liší. Studium mi samozřejmě hodně dalo, a to v mnoha směrech. Jednak tam byli kolegové, studenti z celé střední a východní Evropy, plus třeba dva Američani a někdo z Německa nebo Británie. Vyučovali nás velice zajímaví učitelé, ať už během celého roku nebo během zkráceného trimestru na jaře. A potom je tam z pochopitelných důvodů lepší knihovna.
V rámci studijního pobytu jste působil na mnoha místech v zahraničí (Maďarsko, Řím, Francie, USA…). Které studium pro vás bylo nejpřínosnější a v čem?
Studoval jsem jenom v Maďarsku. V Americe jsem vyučoval na univerzitě ve Valdostě, což byla velice zajímavá zkušenost. Když jsem učil americké studenty v angličtině, hodně mi to dalo; přípravy na výuku v cizím jazyce jsou možná o trochu složitější než v mateřštině. Jel jsem tam s naivní představou, že američtí studenti se budou pořád hlásit a pořád budou chtít něco říct. Nakonec až tak úplně aktivní nebyli. Mluvil jsem především o Evropě a nejlepší student ode mě obdržel pochvalu, že by byl výborný i mezi českými studenty. Evropa je totiž pro ně natolik vzdálená, že jsem musel často vysvětlovat v našich očích samozřejmosti. Přestože nejsem úplně amerikanofil, Amerika mi hodně dala a skutečně jsem byl rád, že jsem tam byl. Řím je pak jiná kapitola. Je to nádherné město, které mám moc rád. Jezdím tam studovat především do vatikánského archivu a knihovny. Na základě tam nalezených pramenů jsem byl schopen napsat knihu.
Za monografii o Matyáši Korvínovi jste byl nominován na Magnesii literu (v r. 2010), letos jste obdržel cenu za monografii Pletinudo potestatis in partibus. Myslíte si, že jsou v něčem jiné než ostatní historické knihy, když dosáhly takového úspěchu?
Kniha o Matyášovi byla trochu jiná tím, že jsem se snažil věnovat tématu, kterému se do té doby příliš mnoho českých historiků nevěnovalo, a když ano, tak s nacionálními předsudky nebo s tradičním výkladem dějin. V novější době, asi tak od konce 60. let, někteří historici začali psát o Matyášovi jako o českém panovníkovi, českém králi, s tím, že jeho vláda může být viděna i v pozitivním světle (přestože bojoval proti českému národnímu králi Jiřímu z Poděbrad). Je to téma, které nebylo součástí české historiografie; tedy především tématem je kniha jiná. Druhá kniha je spíše pramenná studie, která se týká papežské diplomacie ve střední Evropě. Cenu jsem získal za příspěvek ke středověkým uherským dějinám, ale nejsou to jen uherské dějiny. Opět jsem se snažil vzít téma, které nikdo nezpracovává a které je relativně důležité jak pro politiku, tak pro náboženský život v 15. století. Vytvořil jsem ho právě na základě pramenů z Vatikánu. Možná tím je jiná, ale jinak se výrazně neliší.
Proč jste si vybral zrovna Matyáše Korvína?
Na to určitě přijdete taky, když se nějakému tématu začnete podrobněji věnovat. Když jsem jel do Budapešti na Středoevropskou univerzitu, po diskuzi s paní profesorkou Hrabovou jsem si vybral téma, které české země a Uhry propojovalo. Napsal jsem diplomovou práci o Janu Filipcovi, rodáku z Prostějova, který se stal na dvoře Matyáše Korvína velmi významnou osobností a získal v Uhrách i biskupství. Když jsem se tomu věnoval, zjistil jsem, že Matyáš Korvín u nás není nijak podrobněji zpracovaný a že by bylo dobré ho nově zpracovat na základě pramenů. Tímto způsobem jsem se dostal k Matyášovi.
V úvodu ve své monografii o Matyáši Korvínovi jste uvedl, že historie ne­existuje. Proč si to myslíte?
Historie neexistuje proto, že vlastně jenom vykládáme minulost nebo se nějak snažíme na základě relativně objektivních dat, která jsou k dispozici, vytvořit náš obraz dějin. Například u dějin husitství si každá generace a každý režim v českých zemích vykládal husitskou revoluci jiným způsobem. Jednou to byl boj Čechů s Němci, jindy sociální boj, jednou jsou husité téměř komunisti a jde o boj třídní, v dalším výkladu je to boj proti církvi atd. Z toho důvodu jsem to napsal, protože i v případě Matyáše Korvína jde o různé výklady, ať již různé výklady české či rozdíly mezi výklady jednotlivých národních dějin (českých či uherských). Může to být trochu provokativní, ale vždy se asi shodneme na tom, že záleží na výkladu.
Plánujete napsat nějakou další knihu? Pokud ano, o čem bude a kdy ji chystáte vydat?
Jasně, že plánuju vydat další knihu. Nevím, o čem bude, totiž vím, ale nevím, která bude dřív. Chtěl bych napsat víc knih. Rád bych se dále věnoval legátům, ale co bych chtěl udělat, je vydat vzpomínky na dětství, které napsala moje prababička, a k tomu napsat úvod o rodině a vesnici na začátku 20. století. To je ovšem spíš taková osobní záležitost. Ale těch knih by bylo, kdyby byl čas.
Jste proděkanem pro zahraniční styky (záležitosti), koordinátorem některých partnerských projektů mezi UP a zahraničními univerzitami a také ředitelem jednoho velkého ESF grantu. Máte ještě nějaké ambice, čeho byste chtěl dosáhnout?
Není to tak, že bych něčeho dosáhl, je to celkem dost práce. Ale ambice – ještě bych chtěl něco napsat, chtěl bych, aby se moje děti měly dobře. Rozhodně nechci působit v administrativě nějakou delší než nezbytně nutnou dobu, to není úplně můj cíl.
Jak nejraději trávíte svůj volný čas?
Celkem fajn jsou děti, to je pak docela legrace a zábava – vřele doporučuji. A sport. Snažím se jezdit na kole, na běžkách, dělám orientační běh. To je, mimochodem, nejlepší sport. Jste v lese, máte mapu, musíte nad ní přemýšlet. Běhám i závodně, ale v současnosti už ty závody beru spíše rekreačně.
Nějaký vzkaz pro čtenáře Pačesu?
Je důležité si uvědomit, že když člověk studuje, měl by toho náležitě využít, protože má spoustu volného času (ten pochopitelně není jenom na studium, ale i na odpočinek a na zábavu). Když pak trochu zestárne, čas už nemá vůbec. A hlavně, studenti vysoké školy by se měli snažit někam vycestovat. Jednak vám to vylepší profil v životopisu, ale navíc je to obrovská životní zkušenost – člověk se musí postarat sám o sebe v cizí zemi, získá nové kamarády i nové zážitky. Umožňování takových příležitostí je teď i mou prací.

Doc. Mgr. Antonín Kalous, M.A., Ph.D.

Studium: Vystudoval obor Archivnictví na Univerzitě Palackého v Olomouci, Anglistiku v Central European University v Budapešti, Historii a anglickou filologii na UP a Obecné dějiny na UP v Olomouci.
Zahraniční pobyty: Studijní pobyty absolvoval na Českém historickém ústavu v Římě a v Maďarsku.
Působení na univerzitě: Vyučuje na Katedře historie, kde se zabývá především středověkem a raným novověkem, učí například předměty Papežství ve středověku, Trendy současného dějepisectví nebo Akademické psaní a prezentační dovednosti, ve kterém narazil na nedostatek znalostí studentů v oblasti českého jazyka.
Další aktivity: Přednáší cyklus o české historii pro cizince na Letní škole slovanských studií. Je proděkanem pro zahraniční záležitosti, koordinátorem některých partnerských projektů mezi UP a zahraničními univerzitami, řešitelem jednoho velkého ESF grantu.
Záliby: Volný čas tráví nejraději se svými dvěma dětmi: Julie (4,5), Daniel (1 rok). Rád sportuje – jezdí na kole, běžkách, orientačně i závodně běhá.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka