Menu

anigif

A+ A A-
Pavla Hartmanová

Pavla Hartmanová

URL internetové stránky:

Člen středověkého řádu za katedrou

Wilken Engelbrecht je muž s kapkou šlechtické krve, smyslem pro humor, širokým rozhledem a hlubokými znalostmi z různých oborů. Svým žákům se snaží vtlouct do hlav, že holandština není synonymum pro nizozemštinu.

Jak dlouho jste byl proděkanem pro zahraniční záležitosti filozofické fakulty? Co tato práce obnášela?
Čtyři roky. Především jsem měl na starosti vymýšlení projektů a mým úkolem bylo také rozvíjet zahraniční kontakty fakulty. Ta naše tvoří jednu čtvrtinu celé univerzity a počet jejích zahraničních pobytů tvoří téměř polovinu, týká se to především kateder jazyků, politologie, historie a uměnovědy. Do této funkce jsem byl vybrán hlavně z důvodu, že umím několik jazyků. Cestoval jsem po Evropě na různé schůze. Tehdy bylo velmi důležité domluvit znění Bolognské smlouvy, např. uznávání kreditů atd.
Má filozofická fakulta dobrý program pro studium v zahraničí?
Zcela určitě. Když to vztáhnu na roky 2005–2009, kdy jsem byl proděkanem, tehdy nejvyšší počet zahraničních kontaktů měla bezesporu Masarykova univerzita, poté ČVUT a VŠE v Praze a čtvrtá byla Olomouc. Máme hodně styků s Francií, Německem, Itálií, USA, Polskem, Maďarskem a Rumunskem. Byla to zajímavá práce. Obohacující bylo vidět, jak to funguje na jiných univerzitách ve světě a u nás.
V roce 2009 jste byl zvolen jako kandidát na děkana, překvapilo mě, že jste kandidaturu přijal, když jste velmi vytížený spoustou jiných aktivit.
Ono záleží, jak si člověk čas rozloží. Ale když se na to zpětně podívám, jsem rád, že jsem se děkanem nestal. Záhy totiž začaly spory a školské reformy, navíc bych nesměl zastávat funkci vedoucího katedry. To by mi chybělo, protože se velmi rád zabývám pedagogikou, výukou a vědou. Což by mi tato funkce vzala. Stal jsem se ale proděkanem pro vědu, výzkum a uměleckou tvorbu.
Rodina je pro vás velmi důležitá. Staví se Nizozemci k zakládání rodiny, případně sňatkům jinak než Češi?
Můžeme se na to podívat ze dvou úhlů. Jedním může být třeba rozvodovost. Ta je v České republice výrazně vyšší než v Nizozemí. Letos poprvé rozvodovost v ČR klesla pod 50 procent, v Nizozemí je to 28 procent. V Nizozemí je rodina považována za velmi důležitý pilíř společnosti. Ale pozor, rodina není vyloženě spojena s manželstvím. Je to třeba pár, který má smlouvu o spolužití, která z hlediska zákona je brána jako manželství. Počítá se tam i homosexuální manželství, protože i takový pár může adoptovat a vychovávat děti.
Druhá věc je, kdy lidé zakládají rodinu, v jakém věku. Obvyklé je, že žena se vdává nebo začíná žít v pevném svazku kolem 27 nebo 28 let a u mužů je to o 5 let později. Ve stejném věku přichází na svět první dítě. Možná právě proto jsou manželství stabilnější. Člověk je už v tomto věku zkušenější, ví, co chce od života, už si vyzkoušel nějaké vztahy a spolužití.
Rodina je opravdu považována za to hlavní. To je vidět i u jídla. Večer je hlavní jídlo, kde se celá rodina sejde. V Nizozemí je dokonce společensky absolutně nepřijatelné, aby si lidé telefonovali mezi šestou a půl osmou. Protože se ví, že v tuto dobu rodina společně večeří a chce mít klid.
Jste šťastný člověk, když je práce zároveň vaším koníčkem. Ale jako malý jste asi svůj čas netrávil v archivech nad středověkými latinskými spisy. Co vás zajímalo, když jste byl ve věku svých chlapců?
Jako malý kluk, ač se to může zdát zvláštní, jsem se chtěl stát operním zpěvákem. Ale když mi bylo třináct let, dostal jsem zápal plic a při různých vyšetřeních mi lékaři poškodili hlasivky. Kvůli tomu jsem se musel s tímto snem rozloučit. Rád ale chodím na operní koncerty alespoň jako divák.
Se středověkem jsem se setkal až během studií a byla to trošku náhoda. Jako klasický filolog, latinář, jsem studoval povinně paleografii, která mě velmi zaujala. Když je člověku dvacet jedna a má poprvé v ruce rukopis z roku 1400, je fascinován a vzrušen. Dnes je to pro mě příliš moderní rukopis a zabývám se spíš už rukopisy z 11. a 12. století.
Psala jste někdy husím brkem? My jsme museli. Dobře okrájené husí brko vydrží na psaní zhruba týden. Za tu dobu se jím dalo popsat deset stran pergamenu. Tudíž se neustále krájí nová a nová brka. Člověk, který to dělá celý život, se asi v technice zlepší, ale i tak je to hrozná práce. Jeden student tehdy zapisoval poznámky z výkladu vyučujícího pro zbytek třídy. Při tom si student napsal i nějaký svůj komentář. Kdybychom porovnali dnešní a tehdejší zápisky, moc se neliší, i když je mezi nimi šest set sedm set let. Lidé se moc nemění. Mění se technické okolnosti, ale jejich myšlení a problémy jsou v podstatě stejné.
Zjistila jsem, že jste členem komendy Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. To jste byl pasován na rytíře? Jak dlouho v řádu jste?
Nabídku, abych vstoupil do řádu, mi dal Petr Pořízka z Katedry bohemistiky. On je v řádu opravdu dlouho. Já v něm jsem něco přes dva roky. Nemám moc čas se v něm angažovat, ale že je to dobročinná činnost, přijal jsem členství. Upřímně řečeno ani moc nevím, zda jsem rytíř. Mám ale plášť, ten je doma zavěšený ve skříni, dvakrát ročně ho vytáhnu. Vypadá úžasně, zejména můj starší syn ho obdivuje.
Řád má podobnou historii jako Templáři či Johanité a je to jedna z nejstarších charitativních organizací na světě.
Lazarové mají nejblíže k Maltézanům a ti jsou v Čechách standardním řádem. Oba řády se zabývají charitativní činností. Pomáhají lidem bez domova a starým lidem, kteří nemají rodinu anebo finanční prostředky. Řád jim zajišťuje nejčastěji různé pomůcky – vozíčky, berle, hole. Ty se importují ze zahraničí. Jsou to dražší typy, které se tam už nevyužívají, ale zde mohou ještě velmi pomoci a usnadnit život mnoha seniorům. Pomoc je většinou bezplatná nebo opravdu za symbolickou částku. Pořádáme i benefiční koncerty. Na nich se vyberou nějaké peníze, jež se darují vybranému domovu důchodců, kterému to výrazně vylepší rozpočet. Zvlášť když porovnám důchody v Nizozemsku a tady. Nejde jen o jinou ekonomickou situaci zemí, ale celkově jiné konceptuální řešení. V Nizozemsku je standardem mít sedmdesát procent průměrného platu jako důchod, v Čechách je to maximálně čtyřicet procent průměrného platu.
Myslíte si, že synové půjdou ve vašich šlépějích?
Mladší se zatím o nic hlouběji nezajímá. Má na to čas. Nejvíce ho baví hraní her na počítači a fotbal. Starší je gymnazista a také ještě úplně neví, čemu by se chtěl věnovat, ale nechal se slyšet, že uvažuje o právech, diplomacii, politologii, případně studiu jazyků. Umí česky i nizozemsky, slušně anglicky, teď začal s němčinou… Má ještě čas se pro nějaký obor rozhodnout, je mu teprve patnáct let. Ale svými zájmy určitě své předky nezapře.
Nejdříve jste za své koníčky označil práci a rodinu. Později jste si vzpomněl i na vaření. Co rád vaříte a co je typické pro nizozemskou kuchyni?
Vařím kuchyně, které znám, hlavně tedy holandskou. Svým charakterem má velmi blízko k francouzské. To znamená, že pracuje hlavně s čerstvými mořskými rybami. Je založena na velkém množství různých druhů zeleniny, vesměs vařené, a salátů. Pracuje i se zeleninou, která je zde těžko sehnatelná, např. čekanka a růžičková kapusta. Vařím podle kuchařek, kterých mám hodně jak ve svém rodném jazyce, tak v češtině. Hlavně když mám čas, což bývá spíš o prázdninách, méně už o víkendech, si rád vyzkouším uvařit něco nového podle aktuální inspirace.
Takže by se dalo říci, že nizozemská kuchyně je zdravější a lehčí než česká.
Česká kuchyně je postavená hlavně na mase. Také vařím česká jídla, beru je jako změnu, která neuškodí. Ale vše, co se týče sladkého a pečení, přenechávám manželce. Nemám na to trpělivost a také jsem se to nikdy moc nenaučil. Ona to umí výborně.

Medailonek

Je hrabě bez titulu – Wilken Engelbrecht se narodil 19. září 1962 v nizozemském Utrechtu. Má dva syny ve věku patnáct a pět let. Říká o sobě, že je hrabě bez titulu. Obě jeho babičky byly totiž hraběnky, ale titul se po ženské linii nedědí. Engelbrechtové pochází z nizozemského rejdařského rodu námořníků, kapitánů, právníků, diplomatů a lékařů. Jeho pradědeček a babička z maminčiny strany uměli perfektně česky, do roku 1945 vlastnili také zámek v Bílovicích u Uherského Hradiště. Občas jej navštěvuje a stará se o opravu rodinných hrobů.
Oženil se v Česku – Wilken Engelbrecht vystudoval klasickou filologii na Královské univerzitě v Utrechtu. V letech 1987–1988 pokračoval doktorandským studiem latiny a italštiny v Amsterodamu. Do Československa přijel poprvé studijně v roce 1990. V roce 1993 se tady oženil.
Založil katedru nederlandistiky – O rok později se mu podařilo založit česko-slovenskou platformu nederlandistů ONETS a později i Svaz nederlandistů ze střední a východní Evropy Comenius, kterému od roku 2009 předsedá.
V roce 2003 stál u zrodu samostatné Katedry nederlandistiky v Olomouci, která je jednou z největších středoevropských kateder tohoto zaměření (největší je ve Wroclawi). V roce 2005 získal titul docenta.
Hovoří pěti jazyky – Je jazykově velmi nadaný. Kromě nizozemštiny a českého jazyka umí anglicky, německy, francouzsky, pasivně slovensky, polsky a italsky. Zvládne přečíst i španělské a rumunské texty.

Na tajných seminářích jsme rozebírali Škvoreckého

V této rubrice bychom vám chtěli přinášet rozhovory s profesory, docenty, doktory a magistry, kteří působí na Filozofické fakultě v Olomouci. Nebudeme zjišťovat, na jakém projektu či odborném článku momentálně pracují, ale co dělají, když opustí své kabinety. Budeme se jich ptát, jací byli studenti. Co je zajímalo a zajímá. Dozvíte se, zda učitel, který vás potápí u zkoušek, odpočívá rád u rybníka nebo je milovník rocku. Jako první jsme oslovili paní docentku Boženu Bednaříkovou.
Bylo pozdní odpoledne, vánice, lidé v kavárně Café La Fée pod Horním náměstím se zahřívali u šálků italské kávy. Paní docentka přišla na domluvené setkání naprosto přesně a s úsměvem na tváři. Povídaly jsme si otevřeně o současnosti i minulosti. Kdyby paní docentka studovala v jiné době, mohl se její život ubírat úplně jinou cestou.

Psala jste na základní škole také sloh „Čím bych chtěla jednou být“? Čím jste se chtěla stát jako dítě? Chtěla jste učit?
Učitelkou jsem chtěla být na nižším stupni základní školy, ale rychle mě to přešlo. Potom jsem začala doma vykládat, že budu spisovatelkou, zpěvačkou, dokonce v éře Hanky Maškové jsem se chtěla stát krasobruslařkou. Každou chvíli jsem chtěla být něco jiného. Ale pak mě chytla hodně hudba. Bylo mi tehdy kolem třinácti, čtrnácti let a rozhodla jsem se, že půjdu na konzervatoř. Hrála jsem na klavír. Vzpomínám, že mi otec domluvil soukromou zkoušku u jednoho profesora z brněnské konzervatoře. Ten pokýval hlavou, že můžu jít na konzervatoř, ale otec mi to přesto rozmluvil. Měl totiž takový sen, že jeho dcera vystuduje vysokou školu a jednou na té vysoké škole zůstane. Přesvědčil mě, že můj talent není tak velký, že hru mám hodně vydřenou. Měl pravdu, moje muzikálnost tak velká nebyla, neuměla jsem třeba improvizovat. Šla jsem proto studovat na gymnázium. Na něm přece jenom člověk získá čas, aby se rozhodl, co by chtěl dělat. Tam jsem poznala jazyk, který se jmenuje angličtina, a propadla mu. Věděla jsem, že ji chci studovat. Tehdy, bohužel, ještě nebylo na výběr tolik studijních kombinací jako dnes, protože kdyby ano, šla bych studovat kombinaci angličtina-němčina. Tyto jazyky spolu šly tehdy studovat jen na Karlově univerzitě, na kterou studenty z Moravy nepřijímali, a navíc mi byl na překážku i kádrový profil. Rodiče nebyli ve straně a bratr emigroval do Západního Německa. Proto jsem si nakonec vybrala možnost, která se mi naskytla v Olomouci, a to studium angličtiny a češtiny.
Vůbec mě tehdy nenapadlo, že v budoucnosti se budu zabývat češtinou. Celou dobu jsem se soustředila na angličtinu, ale ono to možná bylo dobře. Angličtina mi dopomohla k tomu, že jsem se začala dívat na češtinu jako na cizí jazyk. Navíc na katedře byli vynikající kantoři, profesorka Tárnyiková, docentka Knittlová nebo v americké literatuře profesor Jařab. Dali mi velmi moc.
Nyní ale působíte na katedře bohemistiky.
Ano. Sice jsem po pátém ročníku chtěla zůstat na katedře anglistiky, ale ukázalo se, že nemám šanci se na ni dostat. Tehdy to byl moc reakční jazyk. Proto se mě ujali bohemisté. Velkou zásluhu měl na tom tehdy především profesor Miroslav Komárek a profesor Lotko, ale třeba i docentka Hirschová a profesor Fiala. Ti se za mě přimluvili. Tak jsem se dostala na bohemistiku a zůstala jsem tam. Naučila jsem se od profesora Komárka, že je úplně jedno, který jazyk děláte. Jazyk je jenom jeden.
Bydlela jste na kolejích?
Nebydlela, pocházím totiž z Uničova. Tehdy jsme neměli šanci koleje dostat. Nezískávali je ani studenti ze Šumperka nebo Přerova. Dnes je to jednodušší. Denně jsem musela dojíždět, což mně docela vadilo, protože jsem se cítila izolovaná. Tu a tam se samozřejmě dalo přespat u někoho na koleji, ale nebylo to ono. Chodívali jsme často do divadla a dokonce i s kantory. Studovala jsem na začátku 80. let a tu a tam se tu objevila hra amerického autora. Pak prostě přišel profesor Jařab: „Jdeme všichni společně do divadla!“ Poté nám třeba ještě domluvil besedu s herci. To byla taková doba, kdy jsme hodně drželi při sobě, určité typy lidí a typy kantorů. Rezistence proti režimu na filozofické fakultě velmi dobře fungovala. Mívávali jsme i večer poloutajené semináře, kde jsme rozebírali třeba Legendu Emöke od Škvoreckého, což vám dnes připadá normální, ale tehdy to byla zakázaná literatura, nebo odraz Bible v literatuře. Jeden mladý muž byl v jazzové sekci, tak nám vyprávěl o jazzu.
Do jakého divadla jste chodili?
Moc pěkně hráli v tzv. Divadle hudby. Tam se vždycky stála fronta na představení. Byly tam hudební pořady nebo taková malá divadélka z Prahy. Přijel třeba Ivan Vyskočil. Na lístky se stály fronty, vždy se totiž prodávaly na konci měsíce na další měsíc. Tu a tam jsme zajeli do Prahy nebo Brna. Měli jsme dokonce na anglistice amatérské divadlo, které tehdy také organizoval profesor Jařab. Hráli jsme Alenku v říši divů a vzpomínám, že jsem tam měla roli kuchaře.
Jak relaxujete? Co je váš koníček?
Věnuji se ping-pongu. Celé to vzniklo tak, že moje dcera hrála ping-pong závodně. Její trenér mě začal provokovat, proč si také nezahraji. Kdysi dávno jsem hrávala volejbal. Ještě ve vašem věku, dokonce i za fakultu. Zkusila jsem se k němu po mnoha letech vrátit, ale ono to nešlo. Volejbal bolí. Pohyb mám ale ráda, a proto jsem se nechala dceřiným trenérem vyprovokovat a zkusila jsem ping-pong. Hledala jsem někoho, kdo mě to naučí. Dceři se samozřejmě nechtělo. Tak jsem začala chodit do oddílu seniorů ve Šternberku. Jsem v něm nejmladší. Většinu oddílu tvoří muži a ti mě stolní tenis naučili a začal mě velmi bavit. Báječně si u toho odpočinu. Hraji dvakrát týdně.
Ono se to nezdá, ale ping-pong je náročný sport.
Ano. Je jedním z nejrychlejších sportů na světě, pokud ho tedy hraje člověk na profesionální úrovni. Nestíhám dobíhat míček. Velmi se mi líbí, když vidím hrát starší lidi. Je tam paní, které je 74 let a s přehledem mě poráží. Výjimečně na ni udělám nějaký set. Má obrovskou chuť do života. To si potom člověk říká, že stáří nemusí být tak špatné.

doc. PhDr. Božena Bednaříková, Dr.

Narozena: na svatou Kateřinu (25. 11.)
Bydliště: Šternberk
Děti: dvě, rozjívené (teď už méně)
Studium: 2009: ukončení habilitačního řízení a jmenování docentkou pro obor Český jazyk, FF UP v Olomouci / 1998: ukončení kombinovaného postgraduálního doktorského studia ve studijním oboru Český jazyk (Dr.), FF UP v Olomouci / 1985: státní rigorózní zkouška v oboru Učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů – čeština (PhDr.), FF UP v Olomouci / 1984: Učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů – čeština-angličtina, FF UP v Olomouci
Záliby: Baví ji učit (studenty české i cizí, v poslední době hlavně italské posluchače bohemistiky), čte (bez nějakého zvláštního systému, ale zkouší autory nové a novější), jezdí na kole a hromadnou dopravou (záchvěvy ekologického myšlení), letní dovolenou tráví na horách (v čepici a rukavicích nejlépe na ledovci v Norsku), učí se hrát ping-pong, zkouší dělat něco pro své město, hlavně pro šternberský orchestr Harmonie (jezdívá s ním do ciziny jako překladatelka), ráda vaří (nedělní dopoledne v kuchyni u rádia a sklenky vína si užívá), a hlavně ráda lenoší…
Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka