Menu

anigif

A+ A A-

Čtenáři se budou řídit podle mě, ne já podle nich, usmívá se Jáchym Topol

„Není to nic, s čím by měl autor počítat. Každou svou další větou musí dokázat, že je to pravda“, říká spisovatel Jáchym Topol, který se stal v říjnu roku 2017 laureátem Státní ceny za literaturu. Rád se uchyluje do samoty, přesto si však mezi besedou Ex Libris, pořádanou profesorem Lubomírem Machalou, a autorským čtením v Té & Café Kratochvíle, udělal čas na rozhovor.

 


 

Právě jste absolvoval besedu se studenty, máte podobná setkání rád a chodíte na ně často?

Já jsem pár besed se studenty zažil, když mě někdo pozval, ale vlastně jsem je už zrušil a jezdím jen na autorská čtení, když vyjde knížka. Do škol jinak nechodím.

Proč?

Jednak mám v sobě takovou plachost vůči studentům, nebo mladým lidem, který jsou samozřejmě zranitelný, jako jsem byl zranitelnej já. Taky vím, že někdy se studenti radujou, že jim odpadne fyzika nebo něco takovýho, a nechci dělat jenom nějakou výplň. Šel bych třeba vyloženě na bohemistiku nebo na takovou školu, kde se ti lidi zabývají literaturou. Protože vím, že jsou to čtenáři, a že i když mě neznají, můžou nějak tušit, co je čeká. Já cítím takovej rozpor, já vlastně nestojím o to stát se veřejně známou postavou, která chodí hlásat svoje názory, mluvit o čemkoli, mluvit o politice, mluvit o životě, ale chci si udržet tu samotu a to spisovatelství a když už, tak chci mluvit hlavně o knížkách.

Udržet si samotu musí být pro vás docela obtížné.

Zrovna nedávno jsem dostal pozvání od studentů, abych mluvil k výročí listopadový revoluce na Václavským náměstí, a to jsem třeba hezky a slušně odmítl. Na jednu stranu si říkám, že bych chtěl pokračovat v tom, co jsem dělal celej život, co jsem dělal v samizdatu, v undergroundu, jako chartista, mluvit o politice a bejt veřejnej, ale já prostě chci psát knihy a k tomu tu samotu zkrátka potřebuju.

A jak reagujete na to, když vás na veřejnosti poznávají, případně i oslovují vaši čtenáři?

Já teďka reaguju většinou poplašeně. A doufám, že to přejde, že to za čtrnáct dní úplně vyšumí a budu si zase hlídat samotu. I třeba za cenu toho, že jsem někdy nepříjemnej. Je úplně úžasný, že lidi moje knížky pořád zajímají, ale odmítám se z toho zbláznit. Možná to vyřeší, že si nechám narůst plnovous, nebo třeba křídla si nechám narůst, abych se najednou změnil.

Do vašeho dnešního autorského čtení v Kratochvíli už to asi nestihnete. Předčítáte rád v Olomouci?

Olomouc je město, který je pro mě bližší než ostatní města, protože jsem tu na podobnejch setkáních za život byl asi desetkrát, patnáctkrát... Od mládí, kdy jsme tady táhli od hospody k hospodě až vlastně po to, že dneska jsem tady, mám státní cenu, hovořím se studenty na filozofické fakultě a večer mám čtení... Je to neuvěřitelný, něco jako stát se z kamelota multimilionářem. Hlavně se z toho nezbláznit.

Jak se cítí spisovatel, když se stane laureátem Státní ceny za literaturu?

Byl jsem z toho úplně, použiju takový dětský slovo, zkoprnělej, a první moje představa byla: Panebože, ale to se přece děje, když je člověku tak sedmdesát, jak to, že se jím stávám jako nejmladší spisovatel? Ale jsem rád, já jsem se s tou knihou strašně trápil a hmoždil, a to, že se s něčím trápíte a hmoždíte, ještě vůbec neznamená, že to nakonec bude nějak zajímavý. Na druhou stranu si myslím, že to není nic, s čím měl autor počítat, to musí dokázat každou svou další větou, že je to pravda, a není to nic stabilního, něco, o co se dá opřít. To je nábytek, kterej podjede, když se o něj opřete.

Státní cenu jste sice obdržel i s přihlédnutím k dosavadnímu dílu, byla ale hlavně za vaši poslední knihu Citlivý člověk. Čím je podle vás výjimečná?

Myslím si, že mi hodně pomohlo, že tahle kniha podle mě překračuje, k mojí radosti a úžasu, takovej ten dneska už omezenej okruh příjemců literatury, ve kterým jsem zvyklej žít. Kde jsou sice starý androši z Plastic People stejně jako mladý bohemistky, nicméně lidi pořád v takovým okruhu.  A teď se dozvídám, že tu knížku přečetli lidi, který třeba vůbec nečtou. Taky je to kniha, která se snaží pojednávat o současnosti, protože je strašně moc český literatury, která pojednává o minulosti, věnuje se komunismu, vyhnání Němců, a já jsem tou historií taky prodchnutej. Proto se třeba raduju, když můžu pořádat v knihovně Václava Havla autorský čtení autorů nejmladší generace, který jsou tím komunismem nedotčený. I Citlivý člověk je ze současnosti, z velký části se odehrává v Čechách a myslím si, že je i legrační. „Humoru se nelekám,“ říká tam jedna moje postava. A ten humor je černej a drsnej, což podle mě v Čechách pořád funguje. Navíc, já jsem takovej poloviční vesničan, já jsem strávil dětství v Poříčí nad Sázavou, kde byly slepice a husy, kde se sekaly holubům krky, kde ti chlapi chlastali, a to v té knížce všechno je. A ten českej venkov, i když má každej tu úžasnou televizi, je pořád stejnej. A ještě něco řeknu. Třeba jak mě ten Klaus napadl, že pohrdám obyčejnejma lidma, tak já si vzpomínám, že Karel Havlíček napsal, že kdo svůj národ miluje, ten ho nešetří.

Tím se při psaní řídíte?

Podvědomě asi jo.

V jedné z recenzí jsem četla, že kvůli různým odkazům na současné dění není Citlivý člověk dostatečně nadčasový. Co o tom soudíte?

Já jsem četl jednu z výborných recenzí, která byla jedna z prvních, na serveru iLiteratura.cz, za kterou jsem byl strašně šťastnej. Napsal ji Jan Heller, což je mladej člověk, kterého já osobně vůbec neznám, a vyjádřil v ní názor, že ho na Citlivém člověku mrzí to množství aktualit, protože už to za deset let nebude nikoho zajímat. Ale to je něco, na co já úplně kašlu, já prostě sobecky píšu to, co mě zajímá, co mi rezonuje v mozku. A jestli to někdo bude číst za deset let, je mi úplně jedno. Nemám nic proti autorům, co jsou spíš řemeslníci a píšou jednoduchým jazykem, protože sní, že vydají euroknihu přeloženou do pětadvaceti jazyků. Ale já mám takovou možná naivní a trapnou představu, že se v tom psaní fakt kurva realizuju. A jestli to přetrvá nebo nepřetrvá, jestli to bude přeložený, nebo nebude přeložený, jestli to dostane cenu, nedostane cenu, to fakt neřeším. To se mi to vykládá, když jsem tu cenu dostal.

Říkáte, že se v psaní realizujete. Není ale vaší hlavní pracovní náplní, také máte rodinu a spoustu dalších aktivit. Jaké místo ve vašem životě psaní zaujímá, co pro vás znamená?

Jsou to momenty, hodiny, kdy sedím sám u počítače a jede mi to v hlavě, a já mám pocit, že to je to, co chci. A jsou to takový až jako mystický pocity nějakýho splynutí s vesmírem. Přiznám se k tomu, ač to zní jakkoli neuvěřitelně, že jen tehdy skutečně existuju. Já jsem v tu chvíli fakt ve středu světa. A to je ono, to jsou ty magie, to je to, čím se dobíjím. Zároveň vím, že to zní hodně naivně. V mládí těmto pocitům hodně pomáhal alkohol nebo tu a tam nějaký ty drogy. A já jsem si tím taky prošel, ale nakonec jsem to zahodil. Jé, a ještě vám řeknu tu nejromantičtější a nejmystičtější věc, kterou jsem si uvědomil a kterou říkám sám sobě: piš, jen když musíš. Ne když můžeš, to můžeš skoro vždycky, ale piš, jen když je ten přetlak už fakt velkej. Třeba u Citlivýho člověka pro mě byla strašně důležitá smrt mých nejbližších, umřel mi v krátkým čase bratr, táta i máma, a to se v tom mým mozku děly hrozný věci.

Takže jste prostě musel psát.

Já jsem nějak musel, tak jsem psal.

Zároveň ale své texty hodně upravujete, přepracováváte.

Tojo, to ke mně patří. Třeba dialogy v Citlivým člověku jsem dělal strašně dlouho, ale nezměrně mě to bavilo. To není tak, jak si lidi představujou, že třeba Hrabal šel do hospody, tam mu lidi něco řekli a on to zapsal. Ne, to kdysi dávno napsal Josef Škvorecký, že to má pouze vypadat, jakože spisovatel zapisuje, co mu lidi říkají. Doopravdy to nejde. A mě vůbec jazyk a různý jazykový vrstvy strašně zajímají. Některý dialogy jsem třeba dával číst mojí pětadvacetiletý kolegyni z práce, aby mi poradila, jak vlastně mladý holky mluvěj. A ona to projela a řekla: Hele, tohle by žádná neřekla, a tohle by řekla. U tohohle románu jsem měl vůbec dost pečlivou editorskou práci. S Evou Lorencovou z nakladatelství Torst jsme tu knížku společně probírali stránku po stránce, a ne jednou, aby na sebe dialogy skutečně navazovaly, aby každá postava byla nějak charakterizovaná – ta má bříško a zrzavý vlasy, ten má hučku na hlavě a ten má tetování –, aby ty postavy měly svůj řád.

Docela mě zaujalo, že si na už vydanou knihu děláte poznámky nad některými větami, které byste třeba napsal jinak. K čemu vám to slouží?

To je ten okamžik. To je soustředění na nějakou příští knihu. V mozku vám šrotují další a další variace. Jiří Kolář někde napsal, že když básník dodělá knihu, tak je nesmírně unaven. Ale on není unaven z té knihy, on je unaven ze všech variací. Já jsem jich tam měl nesčetně. Někdy mě to úplně pronásleduje, je to skoro až na hranici obsese. Navíc, když mi vyjde knížka, tak já si ji pamatuju skoro nazpaměť. Ale zaplať pánbůh za to.

A co z toho soustředění vznikne příště?

V hlavě se knihy tak jako proháněj. A naposled mě napadlo, že bych možná mohl zkusit napsat takový jako povídky, který by souvisely s mým bývalým povoláním reportéra, o mých zážitcích třeba z Grónska nebo Kambodži. A napadlo mě, já to teď říkám s takovým úsměvem, že to budou vyloženě takový jako chlapský macho povídky. Mám pocit, že se ten svět hodně mění, a že i ty mužský a ženský role se mění, a že tady to bude ještě z toho starýho světa. Nevím, jestli vás to zaujme, ale je to můj svět, a ještě před tím, než zmizí, si ho zkusím nějak uchopit. Třeba jak jdu džunglí a tam fakt lítaj střely, já jsem z toho úplně vyděšenej, protože jsem pražskej chlapík, kterej teda zažil revoluci, ale na to, že po vás někdo střílí, nejsem připravenej. A běžím po boku s Vietnamcem, kterýmu tam zastřelí bráchu, a on mi najednou vrazí do ruky pistoli. A já mu říkám:  Ale já nebudu střílet, já jsem neutrál. A on: Svině! A tak jsem taky vypálil, do toho křoví. To zkusím zpracovat. Nevím, co na to budou říkat ty dvaadvacetiletý slečny v jednadvacátým století.

Ale to je vám přece jedno.  

Ale tak úplně jedno mi to není, ale neřídím se tím. Byl bych rád, kdyby vás to bavilo. Ale takovejch autorů, který si řeknou: teď lidi zajímá tohle, o tom budu psát, je spousta. A já to tak nemám, to vy se budete řídit podle mě, ne já podle vás.

 

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka