Menu

anigif

A+ A A-
Pačes

Pačes

Pačes na brigádě

 Nedávno si pan profesor Lubomír Machala zastýskal nad tím, že studenti tráví příliš mnoho času na brigádách místo toho, aby se věnovali studiu. Problém je v tom, že studentský život není finančně jednoduchý a ne vždy jsou rodiče, co se týče peněz, štědří. V takových případech je student odkázán na příjem z brigády. Já takovou jednu fajn brigádu našla v hospodě, ve které pracuji rok a půl. A kupodivu mě to stále baví.

Pracuji v netradičním zařízení Nový Svět v centru Zlína, ve kterém si program tvoří sami hosté. Hospoda se hlásí ke společenské odpovědnosti a podporuje vztah k přírodě. V praxi to vypadá tak, že používáme výhradně ekologické čisticí prostředky, třídíme odpad, pěstujeme si vlastní bylinky či neplýtváme vodou. Nenajdete u nás Pepsi nebo Coca-Colu, ale českou Koli Kolu, čímž se snažíme podporovat lokální ekonomiku. Dbáme také o zdraví našich zákazníků, proto máme v nabídce mladý ječmen, který slouží jako prevence proti různým nemocem. Dále jsme přestali používat bílý cukr a nahradili ho třtinovým. Je toho opravdu spousta.

 

Ačkoliv práce v podobném podniku není lehká a vyžaduje nutnou dávku zodpovědnosti, rozhodně se člověk nemusí obávat stereotypu a může využít svou tvořivost. Naučí se skrze psychologické hry se zákazníky asertivitě a stane se diplomatem při řešení opileckých sporů několika podroušených filozofů.

 

Můj pracovní den začíná příchodem do Světa ve dvě hodiny odpoledne. Uklidím, přeberu pivo, zapnu kompresor, aby mělo pivo správnou teplotu, bombu, zkontroluji její tlak a udělám spoustu dalších nezbytných maličkostí. Otvíračka je ve tři, přičemž nejvíce zákazníků přichází kolem sedmé až osmé hodiny. Na směně jsou vždy dva lidé a mnohdy je opravdu náročné zvládnout v nevelké sestavě přeplněnou hospodu. Zákazníci jsou různí, mají mnoho nároků a často si myslí, že vše zvládnou lépe než vy. Ano, slyšela jsem tisíce teoretiků a pivních expertů, kteří vědí, jak nejlépe se točí pivo. Ne, nemůžu je nechat natočit si pivo samotné, pokud u sebe nemají potravinářský průkaz. Navíc opravdu neexistuje jeden zaručený způsob, jak se pivo správně točí, existuje více druhů píp a jsou různé pivovary, které si sami určují, jak má být jejich pivo správně natočené. U nás hospodě máme na čepu Poličku 11°, polotmavého Rohozce 11° a Poutníka 12°.

 

Jak tedy správně točíme pivo u nás? Je důležité, aby byly sklenice čisté, pokud tomu tak je, při pití piva vidí zákazník kroužky od pěny na sklenici. Před čepováním musí být sklenice vždy namočená. Pivo čepujeme na dvakrát po skle v úhlu 45 stupňů, díky tomu má vysokou bílou čepici. Kohout musí být ponořený tak, aby se pod pěnu doplňovalo pivo a zabránilo se oxidaci. Samozřejmě je mnoho dalších faktorů, které ovlivňují chuť piva, například se musí pípa pravidelně čistit. Zkrátka je to složitá alchymie, do které postupně pronikám.

 

A jaké jsou výhody práce v hospodě? Rozhodně poznávání zajímavých lidí. Díky Novému Světu mám novou kadeřnici a kamarádku v jedné osobě. Kámoše, který mi levně spraví kolo, a taky se bavím s provozovatelem Vodafone prodejen, který mi zařídil super výhodný tarif. A všechno to jsou fajn lidi, které bych na ulici sama neoslovila. Jak je to s platem? Nástupní plat je 65 korun na hodinu s tím, že se postupně navyšuje podle toho, jak dobří a spolehliví jste a jak dlouho v hospodě pracujete.

 

Brigáda v hospodě má samozřejmě i své nevýhody a tou je například práce do dvou nebo tří hodin do rána. Při této dlouhé pracovní směně na mě kolem jedenácti hodin přichází pravidelná únava, se kterou bojuji různě. Někdy pomáhá káva, jindy se člověk musí přemoct. Po roce a půl jsem si na tohle prostě zvykla, stejně tak na bolest nohou, kterou již nepociťuji. Člověk musí počítat s tím, že v práci nachodí několik kilometrů, bude muset zvedat těžké bečky s pivem a občas vezme do ruky nářadí, aby něco spravil.  Naštěstí jsem spíše noční tvor a raději budu ponocovat než brzo ráno vstávat. Na konci směny mě znovu čeká rychlý úklid hospody, vynesení odpadků, vypnutí všeho potřebného, zakódování hospody a můžu se jít domů vyspat, protože druhý den se musím učit, abych splatila svůj dluh vůči škole.

 

Text a foto: Gabriela Vaňharová

 

Anketa: Proč jste se rozhodli při studiu pracovat? A proč jste zvolili právě práci v Novém světě?

Kateřina Pencová, studentka dějin umění na Karlově univerzitě

„Nejvíce mě baví právě ti lidi, navíc mi práce nikdy nepřišla stereotypní. Dáš se do řeči se spoustou zajímavých lidí, můžeš sehnat dobré kontakty a celkově navazování konverzace je v hospodě jednodušší. Když má někdo tvořící ambice, je to ideální prostředí, kde se seznámit s lidmi, co s tebou utvoří kapelu či nějaký spolek. Ať už se jedná o různé ‚pseudointelektuály‘ či opravdu kvalitní lidi, tak mě to zkrátka bavilo i jen tak všechno z dálky pozorovat. Je to prostě práce, kde hned vidíš smysl. Obsloužíš zákazníka, ten si pochutná na Poličce, zaplatí ti. Spokojenost projeví dýškem a šťastně odejde.“

 

Špagetárna. Vítaná konkurence fast foodů a čínských bister

 

S dobrým nápadem přišli majitelé restaurace Špagetárna – místa, kde se lidé můžou rychle a poměrně levně najíst. Jak už název napovídá, hlavním tahákem jsou špagety. Restaurace se nachází v ulici 1. máje, kousek za rohem Městské knihovny. Otevřeno je jen ve všední dny, zato už od osmi ráno do večerních hodin. V jediné místnosti podniku se u zdi nachází stoleček a čtyři až pět barových židlí pro ty, kteří si jídlo chtějí sníst na místě. Ostatní, a těch je většina, si pokrm odnáší v krabičkách.

V nabídce jídla vévodí špagety na mnoho způsobů, ať už boloňské, sýrové, špenátové, žampionové, s různými druhy pesta nebo další. Kromě stálého sortimentu se tu objevují i speciality, třeba špagety s lososem. Vybere si tu opravdu každý. Běžná porce stojí kolem 60 Kč. Na začátek je tu také polévka, jejíž podoba se střídá. V poslední době se nabídka rozšířila o další jídla, jako jsou lasagne na různé způsoby, zapečené brambory a další. A jako sladkou tečku na závěr lze doporučit i dezert, například vynikající dort čoko-kokos a k němu kávu.

Největší podíl zákazníků tvoří studenti, kterých je díky univerzitě Olomouc plná, a tedy ocení podnik, ve kterém se můžou rychle najíst během někdy hektického období mezi semináři a přednáškami. V čase oběda se vine dlouhá fronta hladových studentů a studentek z nevelké místnosti někdy až ven na ulici. Také pro strávníky, kteří si jídlo dávají na místě, není úplně komfortní obědvat v přeplněné místnosti, v koutě na barové židli. Nebylo by proto od věci začít uvažovat o lepších, a hlavně větších prostorách. Jistý pokrok se v tomto odehrál, když Špagetárna otevřela svou pobočku v budově přírodovědecké fakulty, nicméně hlavní podnik stále trpí prostorovou stísněností. Naopak obsluhu restaurace tvoří převážně mladší ženy, které jsou na zákazníky milé, pohotové a v přípravě jídel rychlé. Dokážou tak podnik udržet v perfektním chodu, což je ze všeho nejdůležitější.

V konkurenci restaurací, kde zákazník musí na jídlo čekat poměrně dlouho a zaplatí dost peněz, nezdravých fastfoodů a čínských bister nabízejících převážně masitá jídla, se Špagetárna jeví jako příjemné osvěžení. Ať už pro pracující lidi nebo studenty, kteří nechtějí utratit tak moc, nebo si chtějí odlehčit jídelníček, je tento podnik skvělým místem.

 

Pavel Čoupek

NOC DIVADEL V OLOMOUCI – Když být jen divákem je málo

,,Lidi, poďte za nama a dajte si svařák! Šak znáte to, víno rozdělujeme na tři kategorie: dá sa, nedá sa, dá sa svařit! Tož poďte!“ hulákal přes celé třetí patro Uměleckého centra UP mladý herec v roli průvodce, ve venkovském kostýmu a se svařákem v ruce. „Tož za těmato dveřama si možete zkusit natočit vlastní rozhasovú hru, vzadu zas uvidíte, jak sa chovajú herci v zákulisí, a hen bacha, tam sa koná poprava!“ ukazoval na jednotlivá stanoviště studentské prezentace umělecké tvorby.

Celá akce se konala v rámci celoevropské Noci divadel, kde měli lidé šanci stát se na chvíli umělcem a volně si vyzkoušet aktivity z divadelního, filmového, výtvarného a rozhlasového prostředí. Podle principálky divadelního spolku Nabalkoně Markéty Zborníkové měla být Noc divadel na Konviktu (UC UP) ve znamení „oživeného třetího patra“. „Na Konviktu je několik studentských spolků z různých uměleckých odvětví a každý si připravil pro diváky speciální interaktivní program. Také si zde může divák odpočinout a vyslechnout koncert studentského hudebního tělesa Nabalkoně Orchestra. Velmi nás těší, že Olomouc kulturně žije a že se lidé zajímají i o studentskou tvorbu,“ dodala Zborníková.

Jestliže barokní budova bývalého jezuitského konviktu působí poněkud tajemně, z prostoru bývalé kanovnické rezidence ve Wurmově ulici, jež je zároveň sídlem divadla Na cucky, sálal přímo strach. Divák si mohl celé divadlo důkladně prohlédnout a prozkoumat i jeho tajná zákoutí. Výpravu návštěvníků opět zahříval svařák, který jim rovněž dodával odvahu aktivně se zapojit do připraveného programu. Tato profesionální experimentální scéna se totiž zaměřuje také na vzdělání ve formě workshopů. Kromě nich měli diváci možnost zhlédnout představení Nacucky v kostce, jež se vtipně ohlíží za historií jednotlivých inscenací divadla.

Profesionální nezávislá scéna Tramtarie se jako jediná více zaměřila na dětské obecenstvo. V odpoledních hodinách se tak celým divadlem nesla čarovná atmosféra zbrusu nové pohádky Terezka a kouzelné autíčko. Malí diváci vypadali velmi spokojeně a také si tento dobrodružný příběh o návratu dvou ztracených holčiček domů značně pochvalovali. Na dospělé diváky čekala interaktivní hra, která je stejně jako v předchozích produkcích provedla celým prostorem.

Do Noci divadel se v Olomouci vůbec poprvé zapojilo i Divadlo hudby, kde celý prostor ovládlo pět herců improvizační herecké skupiny O.Li.V.Y. Diváci se skvěle bavili u různých skečů a vtípků prostoupených absurdním humorem, jenž byl založen na čisté improvizaci. Jejich děj mohli diváci ovlivnit přímo z publika. Hudební podklad zajistili hercům muzikanti z hudební skupiny Blue Apple.

Tyto čtyři olomoucké scény se provázaly jednou společnou soutěží. Návštěvníci si v každém divadle mohli vyzvednout hrací kartičku, na kterou dostávali razítka za účast na programu jednotlivých produkcí. V momentě, kdy získali potvrzení ze všech čtyř divadel, mohli být zařazeni do slosování o hodnotné ceny, například volné vstupenky na jednotlivá představení. Vyhlášení výherců se uskutečnilo živě v Českém rozhlase Olomouc.

Do třetího ročníku Noci divadel v České republice se zapojilo na 130 divadel a divadelních souborů z 36 měst. V rámci republiky zaštiťuje tuto akci Institut umění – Divadelní ústav, který se zároveň podílí i na organizaci a koordinaci celého evropského projektu European Theatre Night. Tato netradiční a tvořivá forma divadelní prezentace se v řadě evropských divadel odehrává vždy třetí listopadovou sobotu již od roku 2008.

 

text: Adam Suchánek

foto: Hana Koudelková, Kateřina Machulková

autor plakátu: Vít Zborník

 

Rektor UP Jaroslav Miller: „Mladí by měli být aktivnější v občanském životě.“

Je to už téměř tři roky, co redakce Pačesu naposledy zpovídala tehdy ještě budoucího rektora Univerzity Palackého. Dříve byl Jaroslav Miller vedoucím katedry historie na Filozofické fakultě a funkce rektora se ujal od ledna 2014. Co se od té doby na univerzitě změnilo nebo jaký je jeho názor na dnešní studenty?

 

Rektorem UP jste již třetím rokem, probíhaly zatím vaše plány podle představ, nebo jste musel od něčeho upustit?

Komplikovaná otázka hned na začátek. Nejsem vědom, že bych musel svoje představy nějak výrazně revidovat nebo odstoupit od plánů, které jsem původně měl. Zatím ten pocit nemám.

 

Je něco, co vás na funkci rektora univerzity překvapilo, něco, co jste neočekával?

Možná mne trochu překvapily občasné komplikované vztahy mezi lidmi na pracovišti. Někdy jsou problematičtější, než by si člověk přicházející zvenčí – tedy já – představoval.

 

Před lety jste uvažoval o motivačních poplatcích pro studenty, jak je to s nimi teď? Stále plánujete jejich zavedení?

Já jako rektor, který vidí tuto situaci v širším kontextu, mám názor pořád stejný. Myslím si, že určité motivační poplatky pro studenty by měly být. Plnily by stejnou regulační funkci jako kdysi poplatky ve zdravotnictví, než byly vládou nerozumně zrušeny. Tyto platby, podotýkám nijak vysoké, zracionalizovaly vztah lidí k medicínským službám a v konečném důsledku vedly k poměrně velkým úsporám. A totéž se týká vysokého školství – jestliže studujete takzvaně zadarmo, tak s tím v podstatě nakládáte jako se samozřejmostí, a tím, troufám si říct, tak trochu trpí motivace studentů a vzdělání devalvuje.

 

Co by se podle vás s vyššími finančními prostředky mohlo změnit?

Dovolilo by to univerzitám například najímat více vynikajících vědců ze zahraničí. Protože když vás učí výborný vědec, naučí vás většinou více než vědec průměrný. Část peněz by mohla být využita pro lepší studentský servis ve všech ohledech. A v konečném důsledku by tak mělo dojít ke zvýšení kvality vysokého školství v České republice. Zkrátka nás omezuje to, že si nemůžeme dovolit strategie, které jsou běžné u západních univerzit, a to snižuje konkurenceschopnost naši i České republiky.

 

A co přesně by motivační poplatky znamenaly pro studenty?

Nemluvím tu o částkách ve výši desetitisíců ročně. Myslím si, že prostředí by zefektivnil poplatek ve výši třeba pět až sedm tisíc za rok, což, jak se domnívám, každý student vydělá na brigádě. Ale tato debata je čistě hypotetická, protože české zákony s poplatky pro studenty nepočítají.

 

Také jste zmiňoval, že byste chtěl na univerzitu přivést více zahraničních studentů i pedagogů, jak se to zatím dařilo?

V tomto ohledu musím říci, že poměrně dobře. Každý půlrok si nechávám dělat statistiky, ze kterých vyplývá, že počet zahraničních studentů i vědců u nás roste, a to ve všech formách. Podobná situace panuje i u zahraničních pedagogů. Zrovna nedávno jsme přijali do zaměstnaneckého poměru dva turecké kolegy, kterým kvůli politickým poměrům zrušili univerzitu v Turecku. A my o ně stojíme, protože jsou to výborní pedagogové a výborní vědci.

 

Proč je to důležité?

Internacionalizace univerzit je věc, která je přímo spojená se zvyšováním kvalit vysokých škol. Jde o jednoduchou úvahu – když vybíráte jenom z českého prostředí, tak konkurence je mnohem menší. Navíc situace v ČR je momentálně taková, že přichází ty nejslabší populační ročníky, o které bojuje vysoký počet škol. To znamená, že abychom získali ty nejvíce motivované studenty, musíme jít za hranice. Ze stejného důvodu spouštíme kampaň v jihopolských regionech. To je oblast, kde není žádná významná univerzita, a zároveň jsou polští studenti po kurzu češtiny schopni absolvovat výuku v češtině. Jsme tedy zaměřeni nejen na ty vzdálené destinace, jako je třeba Izrael, postsovětský prostor nebo západní Evropa a Amerika, ale i na nejbližší regiony.

 

A ve srovnání s dalšími univerzitami v Česku je na tom UP se zahraničními studenty jak?

Na velikost naší univerzity jsme na tom nebyli v minulosti v tomto ohledu příliš dobře. Před třemi lety studovalo na UP z celkového počtu zahraničních studentů v ČR pouhých 4,1%. Tohle byla zkrátka disciplína, ve které jsme hráli druhé housle. Za poslední tři roky jsme se ovšem dostali na nějakých 6 – 7%, což řádově dělá opravdu stovky studentů. Ještě bych dodal, že my do toho zápasu vstupujeme s určitým handicapem regionálního umístění. Všichni zahraniční studenti samozřejmě slyšeli o Praze. Proto Karlova univerzita a ČVUT mají zahraničních studentů opravdu hodně, to je prostě komparativní výhoda, kterou nikdy nesrovnáme. My musíme ale víc bojovat, a zatím se nám to daří.

 

Víte něco o opozičním spolku filozofické fakulty „Basta – i my jsme FF“? Jaký je váš názor na problém, na který se snaží upozornit, tedy neprodlužování smluv pedagogům, které studenti považují za „kapacity“ ve svém oboru?

O tom spolku nic nevím. Ovšem vím, že pan děkan řešil s některými pracovníky filozofické fakulty otázku smlouvy. V několika případech se otevřela otázka, jak nastavit praxi emeritních profesorů na univerzitě. Řešením by bylo, kdyby bylo někde napsáno, že v 67 nebo 70 letech profesor automaticky přechází do emeritního stavu. Takhle je ošetřeno v řadě zemí světa. U nás za normalizace nemohli mnozí pedagogové působit na vysokých školách. Na mé vlastní katedře například paní profesorka Hrabová byla po roce 1968 odstavena a 20 let pracovala ve vědecké knihovně. V takových případech je myslím spravedlivé umožnit zastávat profesorskou pozici do 75–80 let jako kompenzaci za to, že v nejproduktivnějším věku byl dotyčný kolega vyloučen z akademického života. Na druhou stranu se zároveň domnívám, že bychom měli diskutovat o tom, zda ve standardních případech nenastavit nějaké hranice. A je úplně jedno, jestli jste nositelem Nobelovy ceny nebo ne, protože roli hraje i nutnost generační výměny a určitá flexibilita systému. Navíc je nutné se na problém podívat i z finančního hlediska. České univerzity momentálně nemají na to, aby stejně kvalitně platily všechny osmdesátileté profesory a všechny nově nastupující odborné asistenty. Bohužel často musí manažer fakulty, tedy děkan, dělat v tomto smyslu bolestná rozhodnutí, protože jsou odpovědni za budoucnost instituce.

 

Je něco, co byste chtěl vzkázat studentům?

Věcí, které bych chtěl vzkázat studentům je hodně, ale úplně nejvíc bych jim chtěl vzkázat to, co stále opakuju mým studentům na semináři. O tom jak budete žít, rozhoduje těch pár let strávených na univerzitě. Protože tolik času, jako máte teď, už nebudete mít nikdy. Na vás záleží budoucnost téhle země. Vím, že mluvím jako kniha, ale jsem o svých slovech přesvědčen. Společnost bude jednou vypadat podle toho, kolik dnes investujete do sebe. A tím nemám na mysli jen váš profesní rozvoj. Mám na mysli i občanské uvědomění, solidaritu a schopnost empatie.

 

Jak konkrétně si takovou aktivitu představujete?

Úplně nejjednodušším projevem občanské aktivity je, že jdete k volbám. Nějakým způsobem tím vyjádříte svůj postoj k podobě vlády v tomto státě. Dalším způsobem je aktivita v občanských spolcích. Je spousta věcí, které můžeme změnit, aniž bychom k tomu potřebovali vládu nebo politické strany. Občanská společnost pro mne vzniká tehdy, když si vezmete sekačku na trávu a posekáte trávu i na pozemku před vaším domem, který už vám nepatří. Převedeno do obecné polohy, když se přestaneme starat pouze o své vlastní sobecké zájmy. Slušná společnost je příběhem o tom, že v této zemi žijeme společně.


Text: Barbora Burešová, Kateřina Hodulíková

Foto: http://jaroslavmiller.cz/

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulkapaces2018-1paces2018-2-obalkapaces2018-3paces2019-1-obalkapaces2019-2