Menu

anigif

A+ A A-
Pačes

Pačes

Pět vět o nových knihách

 

Prozaička s bulharskými předky Bianca Bellová (1970) vydala letos už svůj čtvrtý román s jednoduchým názvem Jezero. Přestože ji nakladatelství Host prezentuje jako svoji kmenovou autorku a snaží se ji prosadit vedle jiných „koňů“, domnívám se, že autorka tyto ambice dosud nenaplňuje. Svět románu je zjevně inspirován ekologickou katastrofou v podobě vysychajícího Aralského jezera, která údajně souvisí s obecnou devastací lidské společnosti. Osiřelý hrdina Nami putuje od jezera a zase zpátky, aby našel svoji matku a dozvěděl se pravdu o svém pravém otci. Příběh je vystavěn na archetypálním půdorysu a má obsahovat symbolické poselství, avšak jeho umělecká hodnota je kvůli množství klišé, nemotivovanosti jednání postav a kauzálně nesouvislému ději značně sporná.

doc. Mgr. Erik Gilk, Ph.D., Katedra bohemistiky FF

Bianca Bellová: Jezero. Host 2016, 192 stran.

 

Thriller Dívka ve vlaku britské autorky Pauly Hawkins (1972) je jedno z nejpoutavějších děl, které se dostalo na trh, a které dokonce posloužilo jako předloha pro filmové zpracování. Čtenáři se mohou těšit na necelých tři sta třicet stran plných emocí, ať už kladných nebo záporných. Obdivuhodné je také znázornění hlavní postavy, která se nedá považovat za „dobrou“ ani za „špatnou“, proto se čtenářům může zdát blízká, jedná se o člověka, jakého můžeme potkat v běžném životě. Ovšem její osud a souhra náhod už tak běžná není. Kdyby ano, pak by to nebylo to pravé ořechové.

Kristýna Hadamová, Korejština pro hospodářskou praxi, 1. ročník

Paula Hawkins: Dívka ve vlaku. Ikar 2015 (druhé vydání k příležitosti filmu 2016), 328 stran.

 

 

Noc s Audrey Hepburn se asi nestane mou nejoblíbenější knihou, rozhodně se k ní však vrátím. Je ideální literaturou pro deštivé dny, kdy se chcete zachumlat s knihou pod peřinu, popíjet horký čaj či kakao a užít si chvilku odpočinku. Příběh vás vtáhne do děje a vy musíte vědět, jak to dopadne. Je to romantická story se zábavnými scénami, potrhlou hlavní hrdinkou, ve které se tak trochu vidíte, a možná šťastným koncem. Kniha, u které si čtenář oddechne.

Kateřina Čajanková, Žurnalistika – Obecná lingvistika, 2. ročník

Lucy Hollidayová: Noc s Aurey Hepburnovou. Ikar 2016, 328 stran.

 

Kniha, která poprvé česky vyšla roku 1979 v Sixty-Eight Publishers a nyní po téměř čtyřiceti letech i v českém nákladu. Čtenář v ní není ochuzen o žádný z rysů Kunderovy tvorby, ať už se jedná o filosofické přesahy, nesčetné odkazy nebo leitmotiv žertu. Román je příběhem téměř zbytečného člověka, básníka Jarmila, který neví, co si se svým životem počít, je neustále zmítán touhou a snahami oprostit se od své matky, která si z něj vytvořila svého soukromého boha, ale zároveň je k ní připoutáván stále silněji, protože vztah syn–matka je nesmírně složité přetrhnout. To vše se odehrává na pozadí překotných změn roku 1948.

Tereza Košťálová, Česká filologie – Divadelní věda, 2. ročník

Milan Kundera: Život je jinde. Atlantis 2016, 364 stran.

 

Snahy předchozích let převést Kafku do komiksu nedopadly nikdy moc valně. Ač Sojčák pochází od finských autorů a těžko říct, jestli surrealistické knihy „českého“ spisovatele znali, tady se ponurou atmosféru kafkovských děl povedlo do panelů lapit dokonale. Neutěšená, ale precizně provedená kresba a minimum textu provází čtenáře všemi podstatně nepodstatnými událostmi malého vystrašeného sojčáka. Kniha svou délkou svádí k jednorázovému přečtení a následně k znovupřečtení s hlubší analýzou, a proto je třeba varovat – tohle je jednohubka syrovosti a deprese. Rozhodně ale doporučuji se zkusit s touhle komiksovou tíhou vypořádat.

Kristián Klein, Česká filologie se zaměřením na editorskou práci ve sdělovacích prostředcích, 2. ročník

Jaakko Ahonen: Sojčák. Argo 2016, 128 stran.

 

 

Tři restaurace, ve kterých se nají vegetarián

Vegetariánů přibývá. Přesvědčit nás o tom může trh, na kterém vzniká čím dál více bezmasých restaurací. Protože kde existuje poptávka, je zákonitě i nabídka. Kam v Olomouci zajít na vegetariánský oběd? Možností je mnoho, ale důležité je ujasnit si preference. Malý exkurz po olomouckých restauracích zavádí do tří odlišných typů podniků.

Restaurace Góvinda
Restaurace nacházející se na ulici Pavelčákova, nedaleko Horního náměstí, si potenciálního zákazníka podmaní útulným interiérem, ve kterém se může zaposlouchat do indické meditativní hudby. Góvinda patří do celosvětové sítě vegetariánských restaurací, ve které se vaří podle tradiční védské kuchyně. Pro milovníky nových chutí je Góvinda jasná volba. Za pultem stojí usměvavá obsluha a otevřenými dveřmi je zákazníkovi dovoleno pozorovat vařícího kuchaře. Dvojice čekající na svou objednávku se svěřila se svou zkušeností. „Chodím sem hlavně proto, že za devadesát korun zde dostanu velké meny, ze kterého jsem se vždycky najedl. Zeleninové směsi tady bývají většinou podobné, ale občas je k tomu třeba chutney, jindy salát nebo nějaký zákusek, což jídlo ozvláštní a udělá ho odlišným,“ uvedl Boris Malý, student anglistiky.  Učitelka angličtiny Dana Holbová hodnotila podnik také pozitivně: „Já sem chodím, protože je to tady velice příjemné a jídlo je pokaždé hodně různorodé. Jde poznat, že kuchař je do vaření zapálený, zkouší různé věci a kvalitní suroviny. Je to super.“ V jednotlivých jídlech dominuje každý den vždy jiný druh zeleniny či luštěniny. Jednou je to hrách, jindy řepa, další den například cizrna a host se nají se vším všudy do sta korun.

 

McVeg
„Hladové okno“ McVeg sídlící ve Ztracené ulici je skvělou volbou pro zákazníky, kteří nemají mnoho času a nevadí jim obědvat venku za chůze. Nabídka jídla vypadá vždy podobně, ale obměňují se suroviny, ze kterých se vaří, což jídlu dodává originalitu a vždy odlišnou chuť. Zákazník si vybere z burgerů, hot dogů, z různých druhů pizzy a nově i toastů. Ceny burgerů se pohybují okolo šedesáti korun, hot dogy od dvaceti do třiceti korun, toasty stojí padesát korun. U okýnka stál mladý, sympatický pár – Martin, který se stravuje vegetariánsky, a Zuzka, která je veganka: „Chodíme sem, protože je to jedna z možností, které jsou tu v Olomouci celkem dobře rozvinuté na vegetariánskou a veganskou stravu. Stravujeme se tady každý týden a vyhovuje nám to, že si jídlo vezmeme do ruky a můžeme jít, kam chceme.“

 

Green bar

Posledním navštíveným podnikem byl Green bar nedaleko Horního náměstí. Tato restaurace se od předchozích liší tím, že si zákazník zaplatí přesně za to, kolik jídla si nabere. Ten, kdo se chystá navštívit Green bar, se může těšit na bezmasé varianty českých jídel. Škoda jen, že při vstupu do podniku má člověk pocit, že se ocitl ve školní jídelně, která působí opravdu neosobně. Studentka muzikologie Tereza Gronychová, která právě dojedla svůj oběd, je stálým návštěvníkem podniku: „Green bar jsem si vybrala, protože tady dobře vaří, a chodím sem už několik let. Opravdu mi tady chutná a nikdy jsem z jídla nebyla zklamaná. Dneska jsem měla kuskus s robi na paprice,“ dodala.  

 
Text a foto: Gabriela Vaňharová

Po stopách staré bely

Když řekneme, že něco stojí za starou belu, jsme přesvědčeni, že to nestojí za nic. A pokud vám někdo poví, že o něčem víte starou belu, pak byste ke zkoušce rozhodně chodit neměli. Kde ale hledat původ tohoto expresivního vyjádření pro nic? Vydáme-li se po stopách staré bely, musíme naskočit do stroje času a zamířit na východ – do časů starého Ruska.

V době, kdy ještě neexistovaly kreditní karty, papírové peníze, a dokonce ani kovové mince, se běžně platilo vším možným – mušlemi, kousky plátna nebo kůžemi. Na našem území jsou doloženy nálezy kousků pláten, které plnily funkci peněz, a ve Skotsku se údajně platilo ovcemi. Ve staré ruštině pak můžeme narazit na výraz bela či běla, kterým se obecně označovaly peníze, případně jiné druhy platidel. Původ toho pojmu jasně ukazuje k bělce, zvířátku u nás tak dobře známému jako veverka. Staří Rusové tedy měli ve zvyku platit za zboží veverčími kůžemi. A stejně jako u jiných platidel docházelo i u zmíněných kůží časem ke znehodnocení, a taková stará zpuchřelá veverčí kůže rychle ztrácela na hodnotě, až nestála prakticky za nic.

Veverky, jak je známe, však nedisponují onou bílou barvou, jakou jim přisuzuje ruský ekvivalent. Za bělkami se proto musíme vypravit dále na sever, až na samotnou Sibiř. Zde, vlivem prostředí a klimatických podmínek, získávají zvířata svou typicky bílou srst, která jim pomáhá splynout s okolím. Výraz bela tudíž pochází z nejsevernější části Ruska, odkud se rozšířil na jih. Jak se tento výraz dostal až na naše území, však není zcela jasné. Jedna z teorií jej řadí do obrozeneckého období, kdy část českých vlastenců upírala svůj zájem právě k Rusku. Přivezl tento výraz ze svých cest Josef Dobrovský, nebo snad Karel Havlíček Borovský? Tak o tom víme starou belu.  

 
Text: Tereza Kvapilová
Zdroj: www.rozhlas.cz
 

 

McDonald's – hodně práce za průměrnou výplatu

3:45. Hluboká noc. Budík. Nevstává se lehce, ale naplánovaná směna se v půlce noci zrušit nedá, a tak se rozespalá vydám na cestu na brigádu. Sotva mi začne směna, zapojím se do pracovního koloběhu a na únavu už nezbývá čas.

Brigáda v McDonald's má jednu obrovskou a nepopiratelnou výhodu, a to je plánování směn. Díky tomu, že je brigádníci jsou potřeba každý den zhruba v čase 5–24 hodin, není těžké si aspoň pár dní v měsíci do rozpisu nasázet. Délka směny se pohybuje od 6 do 10 hodin a záleží na každém zaměstnanci, jestli chce chodit do práce častěji na kratší čas, nebo spíš dvakrát týdně pomalu na půlku dne. Na druhou stranu vedení nemá povinnost dát vám každou směnu, kterou si vymyslíte, a pokud nebudete alespoň trochu flexibilní, je možné, že směn během měsíce moc neodpracujete.

Další výhodou (nebo je to spíš nevýhoda?) je střídání pozic. Po nástupu vás hned nepustí za kasu, ale musíte pěkně projít všemi pozicemi – od lobbisty (ten, co uklízí), přes kuchyň a „Bob“ (druhá část kuchyně) až ke kase. Pro ty nejúspěšnější je možný postup na McDrive, kde zaměstnanec nepřijde do přímého kontaktu se zákazníkem. Ne vždy to tak ale opravdu vypadá. V mém případě udělali výjimku a nemusela jsem se zaučit na kuchyň, protože jsem se ke kase skutečně těšila. Bohužel ale nemohou být všichni za kasou nebo v kuchyni, a tak je běžné, že jednu směnu stráví zaměstnanec za kasou a hned na další směně například uklízí. Často se také stává, že brigádník vystřídá dvě a více různých pozic během jedné směny nebo že přijde na směnu v kuchyni, ale ani se do ní nepodívá a celou dobu stojí za kasou. Právě to střídání mi na celé brigádě vadilo nejvíce, protože jsem se mnohdy dostala na pozici, na které jsem již pár směn nebyla, a pracovní postupy jsem si pořádně nepamatovala.

Před nástupem jsem měla obavy, že se nezvládnu naučit všechny výrobní procesy a že dřív nebo později budu muset brigádu právě z těchto důvodů ukončit. Je ale povinné všechny zaměstnance proškolit, a tak každý brigádník tráví první směnu na všech pozicích se zkušenějším kolegou, který se mu snaží všechny postupy vysvětlit a názorně ukázat. Ne všichni školitelé jsou ale ochotní a pečliví a záleží hlavně na brigádníkovi, aby všechno zvládl „odkoukat“.

Co je největší nevýhoda této brigády? Zákazníci. Většina je přátelská, nebo alespoň slušná. Najdou se ale tací, kteří jsou neslušní, netrpěliví a dokáží člověku zkazit den. Také mě nikdy nepřestane udivovat, jak velký nepořádek kolem sebe lidé dokáží při jídle udělat.

Je těžké přijít do zaběhnuté pobočky jako nový. V McDonald's se to ale snaží co nejvíc ulehčit. Je nařízené tykání, což už samo o sobě podněcuje přátelskou atmosféru. Pro McDonald's jsou typické věkově mladé kolektivy, takže jsem se cítila spíše jak s kamarády než s kolegy, a nebyl pro mě tedy žádný problém říct si kdykoliv komukoliv o radu nebo pomoc.

Dostat se na brigádu u McDonald's není tak těžké – nevyžadují se superschopnosti. Stačí být starší patnácti let, mít chuť do práce, navštívit podnikovou obvodní lékařku (za poplatek 400 Kč) a pořídit si černou obuv. Jen je třeba dávat pozor na povahu, lenoši a flákači by se v práci dlouho neudrželi. Plat je 65 Kč/hod, ale při odpracování více jak 70 hodin za měsíc se plat zvedne na 70 Kč/hod, což už je pěkný výdělek. Za to množství práce, když se člověk několik hodin pomalu ani nezastaví, by si ale zaměstnanci zasloužili plat vyšší. Možná právě kvůli tomu nepoměru firma shání brigádníky téměř celoročně, a proto není problém nastoupit ihned.

 

ANKETA

Pája Skálová – Angličtina se zaměřením na komunitní tlumočení a překlad, 2. ročník

„V Mc pracuji přes tři roky. Někdy se člověk nezastaví a po náročné směně bych nejradši strávila dva dny o samotě, jindy je to fajn a z práce odcházím ve skvělé náladě. Za největší plus považuji možnost psát si směny podle toho, jak mám čas, a také získané zkušenosti ohledně komunikace s lidmi.“

 

Lucie Benická – 2. ročník Právnické fakulty UP v oboru Právo

„K brigádě v McDonald's bych řekla jenom to, že mě hrozně mrzí, že na ni každý pohlíží jako na něco podřadného, protože z vlastní zkušenosti vím, že tam dělají převážně vysokoškolští studenti, co ji mají jako přivýdělek ke studiu. Navíc skoro nikdo neví, že je to momentálně jedna z nejlépe placených brigád. Když ale pominu všechno okolo, věřím, že je tam ta nejlepší parta kolegů, protože za poslední tři roky jsem vyzkoušela spoustu brigád, ale do McDonald's jsem se vždycky ráda vrátila.“

 

Stanislav Jahn – 2. ročník Právnické fakulty UP v oboru Právo

„Práce v McDonald's mi do života přinesla opravdu spoustu nového. Všichni známe stereotypy spojované s touto brigádou, ale jako přivýdělek pro studenta je ideální. Musím především zdůraznit to, že se mi vždy ve všem přizpůsobí, mohu si organizovat hodiny, jakkoliv chci, a práce je to zábavná, rychle utíká. Opravdu jsem potkal spoustu přátel a toto zaměstnání si užívám, mohu ji každému studentovi vřele doporučit.“

Text: Lucie Koutná

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulkapaces2018-1paces2018-2-obalkapaces2018-3paces2019-1-obalkapaces2019-2