Menu

anigif

A+ A A-

„Mám ráda lidi, což je občas dřina.“

foto: Michèle Baladránová foto: Michèle Baladránová

S Věrou Noskovou o životě, rodině i (ne)víře.

Věra Nosková (nar. 1947) prošla řadou profesí – od učitelky v mateřské škole až po dlouholetou novinářku. Debutovala básnickou sbírkou Inkoustové pádlo, vydala deset prozaických knih. Velký úspěch sklidil román Bereme, co je, první díl trilogie (Obsazeno, Víme svý), jež je inspirována autorčiným nelehkým dětstvím a dospíváním, problematickými vztahy s rodiči. Roku 2003 započala vlastní nakladatelskou činnost. Je členkou PEN klubu a Českého klubu skeptiků Sisyfos. Žije v Praze. 20. března přijela na besedu pořádanou Vědeckou knihovnou v Olomouci. Jak se připravovala? Prý je improvizátor.

Vyvedla vás někdy nějaká otázky z míry?
Otázka ne. Ale jednou byl na besedě muž, který mi řekl: „Věro, ty si na mě nepamatuješ? Vždyť my jsme spolu chodili.“ Vylíčil mi pak, že jen asi tak čtrnáct dní a na pivo. Ale on na to ve své fantazii vzpomínal nejspíš jinak.
Máte představu o svém publiku?
Všechny generace, lidi z Prahy i venkova, Češi žijící v cizině. Ženy i muži. Setkávám se s nimi na besedách. Někteří se stali mými přáteli. Bez čtenářů je autor „hlas volající na poušti“.
Jde se oprostit od autobiografie?
Vycházím z vlastních zážitků, nechci se od toho oprostit. To, co jsem sama prožila, nejlíp znám a umím to nejlíp vyprávět.
Psala byste tak o svých rodičích, i kdyby si knihy mohli přečíst?
Nevím. Možná psala, ale nevydala. Nebo vydala pod pseudonymem.
O vaší matce mluvíváte kriticky. Zazlíváte jí nedostatek citu?
Jaká byla, taková byla. Nemá smysl vyčítat. Žít v těsné blízkosti hysterické psychopatie je jako žít na sopce. Je to stresující. Sopka i sociopat jsou stejně bezcitní a v jistém smyslu za to nemohou.
S vlastním otcem jste se po pokusu o únos už neviděli?
Jen jednou, asi na čtvrt hodiny. Už to přebolelo. Mám syna, který je mu podobný, tak si to užívám. Je to zlatoústý snílek.
Zazlíváte matce, že vám nikdy nepředala otcovy dopisy?
No hodně mě to naštvalo. Byla to křivda, podraz. Ale už je dávno po všem, matka zemřela před 27 lety.
Je horší pobyt v léčebně, nebo období, kdy přemýšlíte, kam vlastně složit hlavu?
Byla jsem hospitalizovaná v 19 letech, jen na měsíc. Šlo vlastně o reakci na útěk z domova, ohrožení partnerem – agresivním alkoholikem. Nebyla jsem duševně nemocná, rychle jsem se z toho dostala. Nemít kde složit hlavu je trauma jedno z nejhorších, nejvíc o tom píšu v knížce Obsazeno. Ještě dnes se mi zdá, že se blíží noc a já zoufale hledám nějakou kůlnu k přespání. Kdybych měla fůru peněz, udělala bych něco pro bezdomovce.
Byla jste nominována na několik literárních cen…
Mně jsou tyhle nominace a ocenění celkem lhostejný. Rozhoduje se o nich na základě vkusu několika lidí, někdy se snaží prosadit svého koně. Byla jsem jednou v porotě a viděla to zblízka. O hodnotě knížky to moc nevypovídá. Dovedete si představit, že by soutěžil Kafka s Dostojevským a pak se klaněli publiku na galavečeru? Naše doba je tím posedlá. Pořád se něco srovnává, testuje, stanovuje se pořadí – to má smysl snad jen ve sportu.
Co teď připravujete?
Dopisuju román Introvert a krokodýl, píšu Příběhy mužů, autentická vyprávění mužů, kterým bylo nějak ublíženo. Potom, co vyšla kniha Chraňme muže, se na mě obrátili někteří muži, vyprávěli mi svůj příběh. A píšu filmový scénář na motivy knihy Víme svý.
Nabízíte vlastní knihy pod „prodejní“ cenou.
Přes své webové stránky a na besedách. Z prodejní ceny v obchodě si polovinu vezme knihkupec s distributorem. V případech, kdy se bez nich obejdu, můžu dát knihy velmi levně, což mi dělá radost. I proto mě baví být si nakladatelkou.
Co říkáte na e-knihy?
Vítám je, pracujeme na nich. Kdyby ale kniha nesměla vyjít zároveň na papíře, tak bych se na to vykašlala.
Co jako členka klubu Sisyfos považujete za nejhorší podvodnou službu?
Ty, které poškozují zdraví nebo ohrožují život. Poradenství podvodníků a magorů. Jakási Aluška radila, aby se lidi dívali do slunce, že to bystří zrak. Léčitelé – hyeny, tvrdí, že dokáží vyléčit z rakoviny atd.
Věřila jste někdy v něco?
Jako malá jsem měla fantazie ohledně skřítků a víl. Líbila se mi představa mimozemšťanů, četla jsem sci-fi. Ale nebyla to víra, tu v životě nepotřebuju. Nahrazuje ji to, že mám ráda život, mám dokonce ráda lidi, což je občas dřina. Moje krédo je: Ničemu nevěřím, v nic nedoufám, jsem svobodná.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka