Menu

anigif

A+ A A-

„Člověk se při psaní nesmí bát vyslovit blbost.“

foto: Radka Kučerová foto: Radka Kučerová

S Petrem Ritterem o nové knize, dlouholetém přátelství se Zdeňkem Šťastným, rodině a profesi advokáta.

Petr Ritter je známý olomoucký rodák, advokát, scénárista a spoluautor řady próz významně ovlivněných prostředím soudních síní. Nová kniha „Přátelé, to si poslechněte“, je již devátou v pořadí a najdeme v ní celkem jednatřicet povídek ze současnosti, které psal osud sám. Ritter nadále působí v Olomouci, chystá další knihu a druhého října se účastnil besedy pořádané Knihovnou města Olomouce.

V knize „Přátelé, to si poslechněte“, je jednatřicet povídek. Jak dlouho jste ji psal?
Kniha vznikala v průběhu několika let a v průběhu psaní jiných knih. V podstatě byla takovým košem na prádlo, do kterého člověk dává nápady, které se mu právě nehodí. A až těch povídek bylo tolik, že mi bylo líto z nich knížku neudělat, začala dřina. Důsledkem je také, že povídky jsou tematicky naprosto odlišné. Čekal jsem, že mi to kritika vyčte, ale nestalo se.
Z vašich knížek lze poznat, že jste vzdělán i v psychologii. Studoval jste ji?
Je to dané i profesí, když člověk dnes a denně přichází s lidmi do styku a neustále se po něm chce, aby člověku porozuměl. Trochu je to cvik praxí, když jsem psal „Na hraně“, což je těžký psychologický román, studoval jsem z psychologie, co se dalo a myslím, že mi to pomohlo i v advokacii jako takové.
Můžete říct recept na čtyřicet let trvající přátelství se Zdeňkem Šťastným? Jak se píše ve dvojici?
Nevím. Je to prostě náhoda, že jsme se potkali, obrovský dar a myslím, že i on to tak pociťuje. Ve dvou se píše dobře. Je to důsledek přátelství. Člověk se nesmí bát vyslovit blbost, musí před tím druhým tak nepokrytě vyjadřovat myšlenky, jakoby mluvil sám. My se nestydíme před sebou, vyslovují se ještě zárodky myšlenek a funguje to.
Kdo z vás nahrává a kdo smečuje?
Ono to tak nefunguje, že by jeden napsal kapitolu nebo odstavec a druhý další. Skutečně píšeme synchronně spolu. Sedneme si spolu v pokoji, původně jsme vypili litry vína, teď už jen kafe. Ono to na těch prvních knížkách je poznat (smích). Dílo musí vznikat společně, a jestliže nevzniká, tak je lepší se rozejít a psát každý sám.
„Studovali práva“ je kniha plná vzpomínek na vaše studentská léta strávená v Praze na koleji. Který z vás měl větší paměť?
Vše je vzadu v epilogu. My jsme knížku napsali těsně po studiu jako naše prakticky první dílo. Tehdy jsme si pamatovali všechno. Bylo těžké se domluvit, co vynechat, protože zážitků bylo strašné množství. Pak kniha nemohla vyjít a když ano, tak jsme se k tématu vrátili. Rukopis jsem měl já, protože Zdeněk je strašný chaotik a bordelář.
Jste samouk, nebo jste se někde učil psát?
Myslím si, že se psaní nedá naučit. Kurzy tvůrčího psaní vám podle mě moc nepomohou.
Máte ctižádost napsat něco pro Moravské divadlo v Olomouci?
Máme ctižádost a máme dokonce nadpis! To je krásná chvíle, kdy máme nápad v hlavě, jak všechno bude krásné a k popukání. Ale museli jsme přibrzdit kvůli Zdeňkovým zdravotním problémům.
Kdo je tím vyvoleným, který čte novou knihu ještě před editorkou?
Dám to přečíst samozřejmě manželce a Zdeňkovi. Mám pak jistotu, že budu pochválen!
Když píšete, rodina musí chodit po špičkách?
Já jsem jim naštěstí postavil tak velký dům, že když se po úhlopříčce od rodiny vzdálím, tak se mě ani nedovolají. Pouze při psaní prvních knih jsme byli v bytě a tehdy byli ohleduplní.
Čím jste chtěl být jako dítě?
Vždycky jsem chtěl být spisovatel, ale nikomu jsem to neříkal. Jednou jsem se rozhodl napsat slohovou práci na téma „Čím bych chtěl být“. Dal jsem ji přečíst našemu úžasnému češtináři. Čekal jsem, že se něco bude dít, že mě zavolá do kabinetu a pohovoříme. Ale on to ani nečetl, ani neoznámkoval… Tehdy mě zklamal.
Jak je slučitelná vaše profese s morálkou?
Člověku pomůže, že se z práce vypíše, ale dlouho to nevydrží, ráno jde zase … Je nezbytné umět oddělit, co je profese a co člověku zasahuje do soukromí. Jako mladý advokát jsem se velmi trápil co udělat, aby klienta nezavřeli.
Neuvažujete o vstupu do politiky?
Ne, v žádném případě. V nové knize je povídka „Politická smrt“. My zastupujeme politiky a věřte, že povídka se psala sama. Když si ji přečtete, tak pochopíte jak se co děje, protože tak se věci opravdu staly.
Uvažovali jste o odchodu do Prahy, nebo máte raději Olomouc?
My jsme mockrát mohli odejít do Prahy. Vždycky jsme to odmítli. Já mám Olomouc rád, je překrásným městem. Narodil jsem se zde a myslím, že je to poznat i z mých knih.
Dostáváte dopisy od fanoušků? Jaké jsou ohlasy na vaše knihy?
Když už čtenář sedne a napíše mi, tak chválí. Nezažil jsem, že by mi někdo nadal. Obvykle dostanu velmi vybroušený dopis, na kterém si pisatel dal záležet. Vždycky odpovím. Je to velmi příjemné a takové dopisy schovávám.
Pracujete na další knize? Bude to opět soubor povídek?
Píšu. Mám plán na velký román, ale nějak se zatím nedaří. Nějak ho nemohu uchopit.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulkapaces2018-1paces2018-2-obalkapaces2018-3paces2019-1-obalkapaces2019-2