Menu

anigif

A+ A A-

„Aspoň jednou za rok musím vylézt na Kopeček a podívat se na Olomouc z výšky.“

foto: Radka Kučerová foto: Radka Kučerová

Se Sylvou Fischerovou o vzpomínkách na Olomouc, tanečních i hospodách, ale také o otci J. L. Fischerovi a nevlastní sestře Viole.

Sylva Fischerová je dcerou prvního rektora obnovené Univerzity Palackého Josefa Ludvíka Fischera. Vyrůstala v Olomouci, kde maturovala na gymnáziu Hejčín. Studovala francouzštinu na jazykové škole v Brně a filozofii a fyziku v Praze, kde nakonec absolvovala klasickou filologii. Od roku 1983 bydlí v Praze, do Olomouce se však několikrát za rok vrací. Šestého listopadu byla hostem profesora Machaly na Filozofické fakultě.

Jaké máte vzpomínky na Olomouc?
Všelijaké. Vyrůstala jsem za minulého režimu. To znamená, že řada věcí byla naprosto špatně. Efekt, který popisuje Zábrana v pamětech, když s dojetím a láskou vzpomíná, jak jezdil za svými rodiči, přitom měl každého v jiném kriminále, já to takhle vypjatě nemám. Shrnula bych to tak, že vzpomínky mám namíchané.
Co gymnázium Hejčín?
Jak jsem řekla, tehdy byly věci jinak. Chodila jsem na základku Jiřího z Poděbrad (dnešní Slovanské gymnázium), která byla dosti ideologická. Měla jsem jasno, že tady nechci pokračovat. Já jsem prostě chtěla jinam. Hejčín neměl tak ideologickou pověst, z těchto důvodu jsem šla na něj. Bylo to menší zlo, vůbec toho nelituji. Domnívám se, že teď je úroveň neskonale vyšší než tenkrát.
A co hospody v Olomouci, chodila jste?
No jistě. Všichni gymnazisti chodí do hospod, to je jasná věc. My jsme chodili vedle Hejčína k Anče. Ta tam pořád je, a ještě kousek dál byla hospoda U džbánu.
Chodila jste do tanečních a na plesy?
My jsme chodili všichni do tanečních. Můj strýc měl taneční kurzy a chodila k němu celá Olomouc, moje i starší generace. Všude tady v okolí, kdybyste tehdy šla kolem, visely veliké plakáty – Taneční kurzy vyučuje mistr tance Jaromír Kadlec. Kadlec vyučil celou Olomouc. Ale teď na plesy už nechodím.
Můžete říct, co jste měla nebo máte v Olomouci nejradši?
Nejsem schopna vypíchnout jeden specifický bod, to nejde. Je ale pravda, že když sem jezdím párkrát do roka, tak aspoň jednou za rok si musím vylézt na Kopeček. Zřejmě to potřebuju pro vnitřní rovnováhu: podívat se od kostela na Olomouc z výšky.
Jaký byl váš vztah s tatínkem?
Když zemřel, bylo mi 9 let. Zrovna dnes (6. 11.) by měl narozeniny. K literatuře mě ale vedla spíše maminka, která sama psala básně. Otec psal taky básně, ale to jsem tehdy nevěděla. Teď budeme ale vydávat díky péči Univerzity Palackého výbor z díla, které bude završeno jeho básnickou skladbou Meditace o čase.
A jaké na něho máte vzpomínky?
Řekla bych, že vzpomínky mám hlavně na duchovní prostředí u nás doma. Člověk vyrůstá do něčeho. Kdybych vyrůstala u rolníka, tak by to bylo o něčem jiném. A to nemám nic proti rolníkům, jen říkám, že by to bylo jiné. Vyrostla jsem do velmi inspirujícího a bohatého prostředí. Dítě vidí hned od začátku, co k nám chodilo za lidi, co dělali. A otec pořád pracoval.
Vaší sestrou je Viola Fischerová. Jaké s ní máte vztahy?
Viola si mě pamatuje jako dítě, ale já si ji ze svého dětství nepamatuji. Emigrovala, když mi bylo pět let. Znovu jsme se setkaly, až když se vrátila z emigrace. Bylo to nedlouho potom, co mi zemřela maminka. To bylo zvláštní, jako by se vám vystřídali takoví strážní rodinní duchové.
V rozhovoru pro Českou televizi jste řekla, že byste do světa nikdy nevypustila nějaký žvást. Kde berete tu jistotu?
To jsem moc ráda, že jste se mě na to zeptala. Tohle jsem totiž vůbec neřekla. Řekla jsem jenom tolik, že člověk by si měl udržovat nebo spíš pěstovat zodpovědnost, aby nepustil do světa žvást. Samozřejmě kdykoli se to může stát. Ale je dobré udržovat to úsilí, že to neudělám a snažit se zamezit tomu, aby žvásty do světa šly. Ten rozhovor pro ČT byl překroucený. To jsou prostě média – žánr přibližnosti. Nikdy to není tak, jak jste to řekla. Ale to by člověk nesměl dávat vůbec žádné rozhovory.
Co byste poradila začínajícím autorům, aby jim žvásty do světa nešly?
Jedna věc je, co si člověk napíše sám pro sebe. To se sama sebe někdy ptám, jak je možné, že člověk napíše tolik pitomostí – já mám vlastních nesmyslů plný psací stůl. Ale právě o to jde: aby měl člověk sám k sobě dostatek kritičnosti, ke které dojde hned nebo až po čase. A říct si, to se nepovedlo. A přesně tohle nepustit do světa. Ale naopak si dát pozor a nedržet se zase moc zpátky. Aby si člověk dopředu u všeho říkal, to je pitomost. To zase ne, nesmí se bát. Pak musí nastoupit kritický rozmysl.
„Vyseděla“ jste si někdy nějakou knížku?
Myslím si, že to musí přijít samo. Báseň ani jiný text si nevydupete. Ale někdo může mít jiný názor než já. Říkám vám to tak, jak to mám já, ne jak to mají druzí. Myslím, že Eliot trávil jeden rok života tím, že každý den napsal jeden sonet. Ale věřím, že v každém textu něco je. Člověk má jít za tím, hledat, přepsat to. To dělám pořád, přepisuji texty pořád dokola.
Co sama ráda čtete? Básně?
Čtu detektivky, ty mám moc ráda. Básně taky rozhodně, teď mám zrovna rozečtenou antalogii polské poezie. Přijde mi zvláštní, že jsou úplně jinak psané. Tím nechci říct, že se mi všechno líbí. Mám takové podezření, že v naší zemi je několik typů psaní, které tady jsou, a pak je pár lidí, kteří se vymykají. Na té polské poezii mi právě přišlo zajímavé, že jsou tam zase jiné typy psaní. To mi přišlo osvěžující. Poezie není k odpočinku, tu buď člověk čte nebo nečte. Myslím, že je velká škoda, když ji někdo nečte.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulkapaces2018-1paces2018-2-obalkapaces2018-3paces2019-1-obalkapaces2019-2