Menu

anigif

A+ A A-

„Talent je gorilí mládě. Když ho nepustíte, furt tluče do mříží“

foto: Radka Kučerová foto: Radka Kučerová

Režisér David Drábek přijel na besedu Ex libris po náročném víkendu – měl za sebou premiéru nové inscenace Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho a před sebou cestu do Polska. Přesto si našel čas nejen na dotazy studentů, ale i ty Pačesu. A stejně jako jeho hry to byla někdy docela divočina.

Na besedě jste říkal, že jste do školy moc nechodil – přesto: Je tu nějaký pedagog, který vás nejvíce ovlivnil?
Od každého jsem si vzal něco, vyjmenovávat je všechny by ani nešlo. Velmi mě asi ovlivnil profesor Josef Jařab. Je to zásadní figura, protože vyrobil celý ten „étos“ toho, jak bude Olomouc a univerzita vypadat. Stal se takovým Olomouckým Václavem Havlem. A hlavně se zabývá americkou literaturou, která je mi blízká.
Původně jste studoval češtinu a historii, po převratu jste přešel na divadelní vědu – co jste si od toho sliboval?
Asi jsem měl pocit, že chci dělat film. To nás vlastně sblížilo i s Darkem Králem, ale dopadli jsme jako Voskovec s Werichem – nebyly peníze na film, tak jsme skončili u divadla. A nakonec jsme se v něm tak moc našli.
Proč jste k uměnovědám netíhl už na začátku?
Když jsem přišel na univerzitu, byla teorie kultury ryze bolševická věc, komunisti vychovávaní k tomu, aby vedli kulturáky. A já jsem z bytostně antikomunistický rodiny a svoje antikomunistický přesvědčení si udržuju do dneška. Myslím, že to byla obrovská lumpárna. A je zajímavý, jak dneska například mladý Uhl a podobní debatují nad tím, jestli to byla, nebo nebyla totalita. No byla to totalita jak bič. Bylo to krutý a já si rozhodně nechtěl zadat s marxisticko-leninským výkladem kultury.
Jak si myslíte, že je totalita pojímána dnešní mladou generací, která třeba začíná právě teď tvořit, ať už ve filmu nebo v divadle? Mají právo o tom vůbec mluvit?
Určitě. Je hezký, že se o to zajímají, protože ta doba utvářela. Ti, co jsou mladí, tu dobu sice nemuseli zažít nijak aktivně, samotnýmu mi bylo devatenáct, když to padlo. Ale padlo to jenom jako politický systém, do dneška je to prožraný a zakořeněný v jejich rodičích a dílem i v nich. Skutečně, totalitní smýšlení je v nás zakotveno hluboce a ovlivňuje spoustu dějů. Na druhou stranu si myslím, že by do toho mohli mladí lidé vnést zvláštní ráznost. Protože mnozí, kteří jsou tou dobou poznamenaní, k ní mají ambivalentní vztah. Někdo je jasně proti, někdo zase úplně ne.
Je dobré, že má mladá generace odstup. Společně s jejím postřehem to může pomoct zmapování některých oblastí, ke kterému se do dneška nikdo nemá. Např. se mohou pojmout bez větších emocí třeba právě bratři Mašínové nebo odsun. Vznikne nějaký osvěžující pohled. A pak je tu samozřejmě druhý efekt: lze zabránit tomu, aby se to opakovalo znova. Abychom dojeli na ty samý chyby, protože lidstvo obecně je nepoučitelný. Výchova v rodinách je dost nedbalá, pořád se nadává, jak jsme chudý, jak se špatně máme. A bylo by dobrý, kdyby právě mladý lidi zprostředkovali svým vrstevníkům znalosti dosvědčující, že my se špatně nemáme. Statistiky totiž tomuhle českýmu skuhrání moc nenahrávají. Procento nezaměstnaných sice vzrostlo, ale procento chudých je jedno z nejnižších v Evropě. Věčný „skuhraly“ zrazuje zjištění, že bylo v minulým roce nejvíc exotických dovolených. Takhle nevypadá něco, co je v hluboký krizi. Spíš jde o to, že nežijeme duchovně, a proto máme pocit, že to musíme vynahrazovat materiální stránkou. Ale tu u člověka nikdy nenasytíte, protože nemá žádný duchovní rámec, který by ji nějak reguloval. Pokud budete jen ten „bratr vepř“ a budete jenom žrát, tak vždycky bude někdo, kdo bude žrát víc.
Od komunismu zpět k přítomnosti. Máte za sebou premiéru nové inscenace, a tedy musí padnout otázka – jaké máte pocity před premiérou? Jste ten typ, který má vše perfektně nachystáno? (V sobotu 27. 4. měla v královéhradeckém Klicperově divadle premiéru nová inscenace hry Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, již režíroval právě David Drábek – pozn. red.)
Jsem rád nachystaný dlouho dopředu. Je ale pravda – protože imaginace je někdy nezkrotná –, že si nechávám rezervu pro případ, že mě napadnou nějaké nápady. Takže jako tvar je inscenace hotová brzo, ale některé věci se dodělávají. Ne proto, že by musely, ale protože mě napadnou. U Burkeho nebylo moc času na zkoušení. Všech pět herců, který tam vystupují, bylo hodně vytížených. Jsou to jedni z nejlepších, co máme. Týden navíc by nám prospěl, ale spíš proto, že bychom měli víc testovacích představení, protože některý gagy ještě nejsou zajetý na diváky.
Z čeho vaše imaginace čerpá? Z jiných inscenací?
Nečtu moc hry, asi je to pozůstatek lásky k filmu, mám daleko větší přehled ve filmu nebo ve výtvarným umění. Sám nepátrám po tom, co se kde divadelně děje. Asi jsou ty inspirační zdroje někde jinde. Já vlastně ani moc nekoukám na televizi. Zaplaťpánbůh, protože kdybych měl všechny ty svinstva sledovat, abych to mohl parodovat, to by nešlo. U sitcomů stačí jeden díl, abych prokoukl celý systém, a po tom si dám třeba Teorii velkýho třesku, to miluju, to je úžasný. Z těch „nepodarků“ se zase líp vyjde, to se dobře paroduje.
V rozhovoru pro Českou televizi po předpremiéře jste řekl, že jste se chtěl hře Podivuhodné odpoledne pomstít, zároveň vás ale dovedla k divadlu. Tak jak to tedy je?
Tak samozřejmě je to pocta. Podobně jako jiné moje inscenace, třeba Richard III. nebo Věc Makropulos. Všichni říkají, on je takový dryáčník, bere to po svým, a je to sranda, když je vám přes čtyřicet, a už se mluví o „drábkovství“ a o tom, jaký je váš rukopis, a už jsou o tom diplomky. To už si člověk připadá, že je „zatuhlej“. Ale já si vybírám i jiný věci, jako je třeba Čechov, kterýho miluju. Proto se mě to pak dotýká, když někdo napíše, že jsme já i Shakespeare „v souladu“. Já se nechci prsit po jeho boku. Vždycky mě přišlo vtipný, když bylo někde napsáno: „Janek Ledecký, William Shakespear – Hamlet“. Ale když jsem Richarda vzal tak od podlahy, upravil, doplnil, začalo se to tam psát taky, z informačních důvodů, ne z ješitnostních. Aby lidi věděli, na co jdou.
Nahlédnul jste do některých z těch zmínených diplomek?
Občas to čtu. Ale málokdy je tam něco, co by mě překvapilo.
Takže je to všechno pravda, co tam je?
Ano, všechny lži o mně jsou pravdivé. A všechny pravdy o mně jsou lživé.
Tušíte, kde to u vás začalo, to vaše „aby se ovary zachvěly“? Kde byl ten impuls, kdy jste věděl – tohle mě baví a takhle to budu dělat?
Miluju, když se baví a směje celý hlediště, který má ale různou skladbu. Celý tohle spektrum pobavit, zaujmout, dojmout, to je pro mě výzva. Když se mě ujalo loutkové divadlo Minor, tak jsem se rozhodl, že si to udělám po svým, a můj vzor bylo studio Pixar. Na něm se mi líbí, že je pro celou rodinu. Baví se všichni, nikdo neostrouhá. Pro mě byl vrchol, ne když se doma losovalo, kdo půjde s dětma do divadla, ale když šli všichni. Můj humor je svérázný, mám rád různý druhy od černýho, fakt nekorektního, až po velmi něžný. A je jasný, že se to nebude líbit všem. Jde o to, aby se k člověku dostal celek, i přes dílčí výhrady.
Takže jste nakonec rád, že jste neskončil u teorie a šel spíše k praxi.
Jsem rád, to víte, že ano. Ale já jsem o tom upřímně řečeno ani příliš dlouho neuvažoval. Je to jasné ve chvíli, kdy zjistíte, že něco neumíte nebo že na to zkrátka nejste. Každý bychom chtěli dělat něco, v čem jsme dobrý. A proto jsem tak nepříjemný v případech, kdy vidím, že je někdo třeba talentovaný výtvarník, ale z různých důvodů se tomu nevěnuje. Třeba protože má pocit, že si tím nevydělá. Podle mě existuje něco jako odpovědnost k talentu. Ono se to samo ozve, ať už tak, že vás jednou za čas chytne potřeba tvořit, anebo že začnete strašně scházet, když se nevěnujete tomu, co umíte. Pokud máte talent, který ale samozřejmě sám nestačí, tak se většinou viditelně ozývá a vyhazuje vás z kolejí. Protože to je gorilí mládě. Když ho nepustíte, tak furt tluče do mříží. A vás to rozhazuje. Pak už nevíte, co se děje, máte pocit, že jste nemocen nebo něčím vysáván. Ten talent je hrozně řvavej.
Na besedě často padalo slovo pokora. Co pro vás to slovo znamená?
Říkal jeden filozof, myslím, že Březina, že „správný filozof dokáže opustit, co ho opustilo“. Třeba když si člověk postaví celou svou bytost na nějakým názoru, nebo i kariéru, a najednou zjistí, že už si to nemyslí, že už je jinde, a tak to opustí. Jde za pravdou tak, jak ji cítí, i když mu v tu chvíli hrozí, že mu nebude vynášet nebo nebude pochopený, a přesto umí odejít. Nezavrhuje to, je pokorný k faktu, že byl takový a takový, ale teď půjde jinudy. I když to nemusí na konec vyjít. A to mi přijde obdivuhodný.

David Drábek (1970)

Dramatik a režisér pochází z východočeského Týniště nad Orlicí. Vystudoval obor filmová a divadelní věda na FF UPOL. Zde se setkal s Darkem Králem, se kterým založil Studio Hořící žirafy. Po jeho zániku přesídlil do Moravského divadla Olomouc, následovalo pražské divadlo Minor a spolupráce s dalšími scénami. Od roku 2008 působí jako umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové. Je držitelem několik Cen Alfreda Radoka a ocenění Česká hra roku. Jeho nejkontroverznějším dílem je Koule, původně připravená jako rozhlasová hra, za niž byl ČRo Vltava žalován koulařkou Helenou Fibingerovou a atletkou Jarmilou Kratochvílovou. Známé jsou i divadelní hry Švédský stůl, Akvabely, Ještěři, Náměstí bratří Mašínů nebo Jedlíci čokolády.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka