Menu

anigif

A+ A A-
Radka Kučerová

Radka Kučerová

URL internetové stránky:

Detektivka z pera Jarmily Pospíšilové: Oddychové čtení narušené chybami

paces-cetl-detektivka

Autorčino jméno je ve světě detektivních příběhů už poměrně známé. Jarmila Pospíšilová vystudovala právnickou fakultu, v současné době pracuje jako advokátka a knihy píše ve svém volném čase. Inspiraci nalézá v osudech lidí, se kterými přichází do styku díky svému zaměstnání. Vražda v lázních Skalka vyšla letos v létě v nakladatelství MOBA jako 185. svazek edice Původní česká detektivka.
Spisovatelka zasadila děj na skutečně existující místo. To mu dodává na věrohodnosti, ani v této knize ale nechybí upozornění, že kromě místa je vše pouze dílem fantazie. Detektivka se odehrává v poklidném prostředí okolo lázní Skalka na Prostějovsku, kde by zločin čekal málokdo. Protagonistka Marie pracuje jako překladatelka a ve chvílích volna se schází s kriminalistou kapitánem Klenským. Marie má zvláštní dar připlést se do vyšetřování nebezpečných trestných činů, takže se často potkává s Klenským v terénu. K vraždě dojde v polovině knihy a nebyla by to Marie, kdyby se o ni nezačala zajímat.
V průběhu šetření zločinu vyplouvají na povrch různé utajené informace a kriminalisté zjišťují, že objasnit případ nebude úplně jednoduché. Oběť nebyla tak nevinná, jak na první pohled vypadala, a hned několik lidí mělo motiv k vraždě. Kdo ji však spáchal?
Pachatel je dopaden až na samém konci. Mezitím málem dojde k další vraždě, která měla vypadat jako nešťastná náhoda. Marie se zde ocitá tváří v tvář vrahovi a vrhne proti němu svá obvinění. Díky ní je případ vyřešen a ona si může s Klenským konečně dopřát zasloužené společné chvilky nerušené prací.
Kniha je rozdělena do poměrně krátkých kapitol a to, že se téměř každá věnuje jiným postavám, znesnadňuje orientaci v příběhu. Objevuje se mnoho jmen, která zpočátku splývají, a čtenář se musí zamyslet nad tím, o koho se jedná. Přestože se autorka snažila obestřít vraždu tajemstvím, je po pár přečtených stránkách možné odhadnout, kdo se stane obětí. S vrahem to tak jednoduché není, díky tomu nechybí detektivce napětí, které může čtenář v první polovině postrádat.
Jarmila Pospíšilová píše rychlým tempem bez zbytečného zdržování. Její styl je jednoduchý, nepoužívá složité slovní obraty. Bezmála 240 stran uteče jako voda a na vraha čekáme téměř do poslední stránky. Jedná se o oddychové čtení, narušené bohužel několika závažnými chybami. V textu byla zaměněna písmena a jednou dokonce i jména, došlo tak ke kuriózní situaci, kdy zavražděná osoba najednou opět ožila. 

Jarmila Pospíšilová: Vražda v lázních Skalka. MOBA, Brno 2013, 238 s.

Prvotina Lidmily Kábrtové je vydařený experiment

knihaNakladatelství Host letos vydalo debutový počin autorky Lidmily Kábrtové, vystudované novinářky, která se tomuto oboru dříve dlouhodobě věnovala. Přispívala do několika novin a časopisů a v současné době je zaměstnaná v oblasti public relations. Mimo jiné je také autorkou rozhlasových her pro ČRo3. Začátky její literární publikační činnosti jsou spojeny s projektem krátkých příběhů na stránkách www.pribehynapadesatslov.cz. Právě tento projekt byl inspirací pro napsání její knižní prvotiny Koho vypijou lišky.
Malá El, hlavní postava knihy, vyrůstá v Československu v době normalizace. Její rodinné poměry nejsou zrovna ideální. Matka byla nucena provdat se za alkoholika a násilníka a z El se postupem času stává uzavřená a tichá dívka. Navíc nemůže najít způsob, jak se zavděčit zahořklé matce. Ačkoli se učí výborně, nemá ve škole žádné kamarády a není v kolektivu oblíbená. I přes svůj nízký věk negativně vnímá nepříznivou dobu, ve které vyrůstá. Největší pozornost jí věnuje její dědeček a je to právě on, kdo jí na všetečné otázky v úvodu knihy odpoví, že všechna podstatná sdělení se vejdou do padesáti slov. Také ji varuje, že pokud někdy zabloudí v lese, „vypijou“ ji lišky, které tam číhají.
Každá část knihy představuje jeden rok v životě El a je uvozena výčtem autentických dobových titulků Rudého práva. Jednotlivé podkapitoly pak mají skutečně přesně padesát slov a jsou samostatnými příběhy samy o sobě. Děj je nám poodhalován pouze formou krátkých fragmentů, které si sami musíme slepit do celkové mozaiky. Kniha sice balancuje na pomezí poezie a prózy, ale sledujeme klasicky prozaický příběh, kterému v podstatě i přes jeho zkratkovitost vůbec nic nechybí. Kábrtová se ukazuje jako mistryně úspornosti vyjádření a pointy, která neschází prakticky v žádné z kapitol. Píše s lehkostí a humorem a bez problémů dokáže čtenáře vtáhnout do proudu svého (byť neustále přerušovaného) vyprávění.
Jednotlivé minipříběhy se bez větších problémů slévají do srozumitelného celku. Autorka dokazuje, že rok života se dá lehce shrnout například v pěti kapitolách, každé pouze o padesáti slovech. Kapitoly mají anekdotický ráz a pochopitelně kvůli omezenému prostoru neoplývají popisnými pasážemi. Z velké většiny převažuje forma dialogu a čtenář nemá problém si k předloženému textu domyslet pozadí a následně ho zasadit do celku. Po přečtení knihy budete mít pocit, že jste přečetli, když už ne plnohodnotný román, tak minimálně kratší novelu.
Lidmila Kábrtová přišla ve svém knižním debutu s originálním a velmi povedeným experimentem. Víc než kdy jindy se v tomto případě hodí říct, že se kniha čte jedním dechem. Tentokrát vám totiž s trochou nadsázky na těch bezmála dvě stě stran skutečně vystačí.
Lidmila Kábrtová: Koho vypijou lišky. Host, Brno, 2013, 197 s.

Když psychiatr potřebuje psychiatra

mrazive-tichoDovolím si tvrdit, že Wulf Dorn je u nás zatím naprosto neznámé jméno. Tento německý autor detektivek má na svém autorském kontě už prvotinu Trigger, která se stala okamžitým bestsellerem. Momentálně se dokonce připravuje její filmová verze. Nakladatelství Knižní klub tak celkem logicky dodává na náš trh i autorův druhý počin, který nese slibný název Mrazivé ticho.
Detektivní příběh s prvky thrilleru se odehrává převážně v literárně atraktivním prostředí psychiatrické léčebny. Do děje vstupujeme ve chvíli, kdy se psychiatr Jan Foster vrací do rodného Fahlenbergu, kde dostal nabídku nové práce. Jan nedávno prošel těžkou životní krizí, ztratil práci a opustila ho žena. Návrat domů tak vidí jako šanci srovnat se s těžkým traumatem, které ho v dětství poznamenalo. Když mu bylo dvanáct let, byl svědkem smrti své sousedky Alexandry, která se utopila v jezeře. O pár dní později záhadně zmizel jeho mladší bratr Sven a tu samou noc zahynul při autonehodě i jeho otec. Dodnes kolem těchto událostí existuje mnoho otazníků a žádný z případů nebyl nikdy uzavřen.
Jan je pevně rozhodnut postavit se svým problémům čelem. Souhlasí s tím, že pod vedením svého kolegy podstoupí terapii a pomocí hypnózy se vrátí k traumatickým zážitkům z dětství. Samotný Janův návrat do města ale nemá proběhnout klidně. Hned další den je náhodným svědkem sebevraždy mladé dívky, která je až příznačně podobná Alexandře. Velmi brzy se rozhodne, že je potřeba starým záhadám přijít na kloub. To ale ještě netuší, že svým opatrným pátráním uvede do chodu řadu neočekávaných událostí a dostane se na stopu mnohem většího tajemství, než mohl tušit.
Situování příběhu na psychiatrickou léčebnu byl chytrý tah, který spolu s mrazivými prvky thrilleru a tématem pedofilie dodává knize něco navíc oproti průměrným detektivním příběhům. Dornovi rozhodně nelze upřít čtivý styl a umění udržet napětí. Se čtenářem si hraje, často ho úmyslně a mistrně navádí na falešnou stopu a nechává ho s pocitem, že všemu přišel na kloub, jenom aby o pár stránek později všechno obrátil naruby. Kapitoly často končí v tom nejlepším a autor nás chvíli nechává sledovat úplně jinou dějovou linku. Neštítí se až naturalistických popisů krvavých scén, a navíc má výhodu, že prostředí, o kterém román pojednává, dobře zná. Sám totiž od roku 1994 pracuje jako psychiatr.
Pokud se dá knize něco vytknout, pak je to autorův vypravěčský styl, který působí trochu neuhlazeně. Především jeho popisy postav bijí do očí svou nedotažeností, a navíc se v nich často opakuje. Také se nelze zbavit pocitu, že kniha mírně utrpěla překladem. Jde ovšem o velmi poutavý příběh s nečekanou pointou. Mrazivé ticho by klidně mohlo mít švédského autora, kniha není nepodobná poslední dobou tak populárním severským detektivkám a je pro fanoušky žánru jako dělaná. Pokud si užíváte trochu víc krve a špetku mrazivého strachu navíc, není třeba váhat.
Wulf Dorn: Mrazivé ticho. Knižní klub, Praha 2013, 368 s.

I TY se staň pilotem kosmické lodi!

Sergej Lukjaněnko se dá bez debat označit za jednoho z nejvýraznějších současných ruských autorů fantastiky. Přízeň čtenářstva mu přinesla už dilogie Hranice snů a Vládcové iluzí, a později především zfilmovaná a několikrát oceněná sága Noční hlídka, která se dočkala čtyř pokračování. Během minulého roku u nás vyšlo několik autorových děl, která potěšila spíše příznivce fantasy, úvod roku 2013 nám od tohoto všestranného autora tak pro změnu přináší čistokrevné science fiction, inspirované v Rusku populární online hrou Starquake.
Adaptace počítačových her jsou (obzvlášť mezi paperbackovými autory) velmi oblíbené. Tentokrát je ale vše trochu jinak. Lukjaněnko se otřepaného tématu ujímá s humorem a lehkostí sobě vlastní a přináší nám román, který pod napínavým dějem skrývá mnohem hlubší myšlenky, než by se na první pohled zdálo. Příběh začíná v Moskvě současnosti, kde se novinář Valentin, znuděný svým povoláním i životem, chystá na party plnou lidí, které ani nezná. Při čekání na taxi objeví podivný inzerát, hlásající: „Hledáme piloty orbitálních bombardérů, kosmických stíhaček a vesmírných lodí technické podpory“. Po pár panácích a nudném večeru mu začne připadat jako dobrý vtip zavolat do agentury Hvězdná hodina a domluvit si schůzku. Ještě podnapilý se v jejich kanceláři dozvídá, že jeho vědomí bude přeneseno do kopie jeho těla na vzdálené vesmírné stanici a on začne žít dva životy. Jedno tělo bude pokračovat v obyčejné existenci na Zemi, to druhé se bude účastnit vesmírných bitev a dobrodružství. Valentin se královsky baví – tedy až do chvíle, kdy skutečně otevře oči na vesmírné stanici.
Dostává vlastní loď a samozřejmě se mu povede prakticky vzápětí dostat do pořádných problémů. Během toho pomalu střízliví a začíná si uvědomovat svou situaci: „Takže shrňme si to. Utrhl jsem pitomý inzerát, opilý jsem zašel v noci do kanceláře, odkud mě jakási veselá mladá děva teleportovala kamsi do hlubin vesmíru. Na jakousi neznámo kým vybudovanou vesmírnou stanici, kde žije šestnáct tisíc šílených lidí, létajících v kýmsi neznámým sestavených lodích, které se řídí joystickem.“ Vedle vyřešení vlastních problémů si Valentin, jako správný novinář, dává za cíl přijít na kloub všem záhadám, které se na sebe začínají kupit. Vypátrat, kdo stanici postavil, proč tam posílá fanoušky počítačové hry a co je zač mimozemská civilizace Brouků, je však úkol nejen náročný, ale také nebezpečný. A lépe na tom ostatně není ani Valentinovo pozemské já, které začíná spřádat vlastní teorie a komusi se tak stává trnem v oku.
Lukjaněnko je autor, který dokázal všechny své doposud vydané knihy udržet na vysoké úrovni a ani v případě novinky Konkurenti se nedočkáme zklamání. Vedle povedeného příběhu a uvěřitelných postav potěší i několik originálních formálních detailů (střídání ich-formy s er-formou či podtituly kapitol, které shrnují následující děj). Hlavními zbraněmi autora jsou čtivost a ironický humor a díky jedinečnému stylu mu čtenář jistě odpustí i komerční pohnutky, které k napsání této knihy vedly. Reklama na hru Starquake je sice jednoznačná, nijak ovšem nenarušuje samotný příběh. A o ten tu jde především.
Sergej Lukjaněnko: Konkurenti. Argo, Praha 2013, 342 s.

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka