Menu

anigif

A+ A A-

Čtyři cesty, které vedly do Olomouce

Co vás vedlo k tomu, abyste si pro své studium vybrali Olomouc? Krása města? Délka dojíždění? Kvalita univerzity? Každý má své důvody. Co ale do Olomouce láká zahraniční studenty? A jak se jim tu žije? Pro Čechokanaďanku Irenu je pobyt v Čechách svým způsobem návratem domů, Polka Karolina si ani po roce nezvykla na český přízvuk, Portugalec Miguel bojuje s knedlíkem a Arab Charles zase s „nepředpovídatelným počasím“. S čím dalším se potýkají a co naopak oceňují, se dozvíte na následujících stránkách. Jedno ale můžeme prozradit už dopředu – české pivo vede.

Neplavec Charles si oblíbil guláš. Olomouc má raději než Brno

paces-02-2012-16Prarodiče Charlese Louise pochází z Indie (oblast Kerala), on sám se ale narodil v hlavním městě Saudské Arábie Rijádu. Jeho rodiče (v té době se ještě neznali) odcestovali do Saudské Arábie za prací. Když se vrátili zpět do Indie na jednu z delších návštěv, jejich rodiny, které si byly blízké, jim vybraly za partnera právě toho druhého, což je v Indii zcela běžné.
Po svatbě se společně vrátili do Saudské Arábie, kde se jim narodili celkem tři synové. Jedním z nich je i Charles, který tam prožil většinu svého života. „Navštěvovali jsme indickou školu, do které chodilo přes 16 tisíc studentů, ta byla rozdělena na chlapeckou a dívčí část, takže s děvčaty jsme se do kontaktu vůbec nedostali. Taky se zastavit na ulici s dívkou bylo více než nebezpečné, pokud jste se zdáli komukoliv podezřelí, a to bylo často, mohla vás přijet zatknout policie.“
Když bylo Charlesovi devatenáct let, odstěhoval se i s rodinou do Anglie. Důvodem stěhování do Evropy byla touha po vyšší úrovni vzdělání, které by se Charlesovi a jeho bratrovi bez toho jen těžko dostalo. Ve Walesu začal navštěvovat smíšenou školu a dostal se také do kontaktu s dívkami. „Ze začátku jsem byl dost plachý a trvalo mi pár týdnů, než jsem si na tu novou skutečnost zvykl,“ říká Charles. Nakonec se rozhodl studovat všeobecné lékařství, a to právě v Česku. „Doktořina je dobrá práce, můžeš pomáhat lidem a taky je dobře placená.“
Vzdělání však nebylo jediným důvodem stěhování, celá rodina je křesťansky založená a v jeho rodné zemi je hlavním náboženstvím Islám. „Tam se křesťané nemohou veřejně sdružovat, modlit atd. Měli jsme s několika dalšími rodinami pravidelné tajné setkávání. Vždycky první pátek v měsíci se nás sešlo nejvíc, kolem padesáti lidí, měli jsme bohoslužbu a také společné občerstvení,“ popisuje Charles.
V České republice studuje už druhým rokem a jediné, co o ní dřív věděl, byl název starého státu Československo. Zatím z krás Česka moc neviděl, navštívil pouze Brno, ale při srovnání s Olomoucí dospěl k názoru, že si k žití a studiu vybral mnohem příjemnější město. Stravuje se většinou sám, občas si uvaří nějaké typické indické jídlo jako chapati – indický chléb, ale někdy také zajde na oběd do menzy. Zvláště mu zachutnal guláš, který je jeho nejoblíbenějším českým jídlem vůbec.
Na otázky ohledně vztahů arabského světa s evropským odpověděl jednoznačně: „Nemyslím si, že v tom hraje nějakou roli náboženství. Blázni, jako byl Usáma bin Ládin, jsou všude. Kolem 80 procent muslimů, kteří v mé rodné zemi žijí, s názory a chováním bin Ládina nesouhlasí. “S rodinou udržuje kontakt přes telefon a Skype, viděl se s nimi v únoru a další návštěvu plánuje na duben. Pokud netráví čas se svým bratrem, je s přáteli. Nejraději si povídá, jen tak lelkuje nebo sleduje filmy. Charles má rád také sport, občas zajde do posilovny a chtěl by se naučit jezdit na kolečkových bruslích. Ale s plaváním byste u něj neuspěli, to se ještě nenaučil, přece jen se narodil ve vnitrozemí Saudské Arábie, země písku a slunce.
Čeští studenti se mu zdají milí a příjemní. „Zpočátku jsou sice trochu uzavření, ale jakmile jednou člověka poznají, stávají se dobrými přáteli,“ říká. Celkově si prý na chování Čechů ke své osobě nemůže stěžovat. Obdivuje, že většina studentů umí psát velmi rychle na klávesnici a používá všech deset prstů. To by se Charles rád naučil. A co říká na české dívky? „Jsou velmi pěkné a poměrně vysoké.“
Charles je rád, že si pro dlouhodobé studium vybral právě Českou republiku a i přes „nepředpovídatelné počasí“, které tu prý máme, se mu u nás líbí.
text i foto: Denisa Kappelová

Charles Louis

Věk: 20 let / Původ: Saudská Arábie, Rijád
Studijní obor: Všeobecné lékařství, na LF UP v Olomouci
Doba v ČR: druhým rokem, na vlastní pěst
Výdaje: bydlení – koleje 2500/měsíc / Jídlo, doprava – 2400/měsíc i s koníčky
Znalost tvarůžků: nezná
Znalost češtiny: slabá, čeština se mu zdá velmi těžká, ale snaží se a studuje


Karolině se zdálo, že Češi mluví jako děti

paces-02-2012-21

„Pro studium českého jazyka jsem se rozhodla proto, že si chci založit školu slovanských jazyků v Krakově,“ říká Karolina Wolska, jejíž oba rodiče přednášejí na Jagellonské univerzitě v Krakově. Důvodem, proč Karolina nezůstala studovat český jazyk v Krakově, kde byla dva roky, byl nedostatečný kontakt s češtinou, málo procvičování a zdokonalování se v jazyce. Dalším důvodem Karolinina rozhodnutí bylo, že čeština patří v Polsku mezi žádané jazyky. „Kdo umí česky, má celkem velkou šanci najít si nějakou zajímavou práci.“
Karolina zvládá češtinu opravdu bravurně. Hovoří plynule, téměř všemu rozumí, skvěle se vypořádala i s českými „háčkovými souhláskami“, jež jsou pro většinu cizinců kamenem úrazu. „Ze začátku mi přišla čeština jako velmi vtipný jazyk. Na každé přednášce jsme se společně s přáteli smáli dokonce i otázce Jak se máš?“ Proč? „Ten váš přízvuk je opravdu srandovní a také čeština obsahuje moc zdrobnělin, pro nás Poláky Češi mluví jako děti.“ Postupem času, čím více se Karolina češtině poddává, vyměnila označení vtipná za obtížná.
Při srovnání vysokých škol v Polsku a v Česku jsme zjistili, že polští studenti nemají státnice. „V Polsku stačí pouze odevzdat bakalářskou nebo magisterskou práci a vykonat během studia všechny zkoušky, které jsou ale obtížnější než v Česku,“ říká Karolina. Také známkování probíhá jinak. „My v Polsku máme nejlepší známku pětku a nejhorší jedničku.“ Co se týče ceny studia v Krakově a Olomouci, je Krakov jako větší město dražší. „Olomouc mi přijde levná,“ pochvaluje si.
Čeští kluci jsou podle Karoliny méně přátelští a otevření než Poláci. „Češi jsou spokojeni s tím, co mají, a nic víc nepotřebují.“ Kdyby si měla vybrat mezi českým a polským přítelem, tak vyhraje jednoznačně Polák. O českých dívkách prý moc neví. „České holky jsem zatím moc nepoznala, bavím se spíše s klukama.“
Z jídla v Čechách má nejraději smažený sýr, české knedlíky, topinky, čočkovou a česnekovou polévku. „Chybí mi, že zde nemáte k hlavnímu jídlu velký zeleninový salát, ale musím uznat, že české pivo je opravdu výborné,“ prohlašuje Karolina. Menzu zásadně nenavštěvuje. Mezi její oblíbené restaurace patří Leguán, Ponorka nebo Drápal. A co olomoucké tvarůžky? „Ochutnala jsem je několikrát, ale jen upravené v restauraci. Samotné pouze s chlebem bych si je asi nedala,“ říká Karolina. „Můj kamarád ze Španělska se jednou rozhodl, že si je doveze domů, aby rodina také ochutnala. Lidé se po něm ohlíželi celou cestu,“ směje se.
text: Romana Mikesková / foto: Martina Navrátilová

Karolina Wolska

Věk: 22 let / Původ: Polsko, Krakov
Studijní obor: Česká filologie, na FF UP v Olomouci
Doba v ČR: jeden rok (Erasmus 2011), nyní letní semestr 2012 (už ne přes Erasmus)
Výdaje: kolej – 2500/měsíc / jídlo – 2000/měsíc
doprava – tramvajenka 450 na 3 měsíce / jízdné domů + kultura, oblečení cca 2000
Znalost tvarůžků: zná – ochutnala častokrát
Znalost češtiny: na velmi dobré úrovni

 

Pivo i lidi respektuji takové, jací jsou, říká Portugalec

paces-02-2012-24

Miguelovi nikdo nehádá jeho věk, tím spíš, že se před dvěma lety rozhodl studovat univerzitu. Ačkoliv do svých 24 let bydlel v Jihoafrické republice, on i rodiče jsou Portugalci.
Olomouc byla pro sympatického sportovce jasnou volbou při rozhodování o tom, kde stráví svůj zahraniční studijní pobyt. Chtěl poznat nějakou z „východních zemí“, pochopit mentalitu lidí. Nemá rád velká města, dokonce i Olomouc je pro něj v porovnání s jeho studijním městem téměř pětkrát větší. Obdivuje Prahu, ale pro poznání skutečného života v zemi jsou podle něj nejlepší právě malá města a vesnice. Svůj zatím nejsilnější zážitek prožil ve vesničce Záhorovice, kam ho česká kamarádka pozvala, aby nahlédl do života české rodiny. Nejenže mu zachutnala domácí slivovice, ale pozastavoval se nad láskou a pozorností, které vkládáme do přípravy našich českých „chlebíčků“. Symbolem sdílení a opravdových vztahů byl pro Miguela plot mezi sousedy, ve kterém byla branka. „Tohle v Portugalsku nikde neuvidíte, ačkoliv jsou tam lidé, alespoň na první pohled, více otevřenější.“
Při popisu Čechů rozhodně nešetří superlativy, jsou tolerantní a vlídní. Nejmarkantnějším rozdílem oproti Portugalcům jsou naše tělesné dispozice, jsme prý mnohem hubenější. Není proto divu, že se mu líbí české dívky. Ve dvou situacích se však setkal s arogancí a rasismem proti lidem tmavší pleti, hloupé narážky slyšel zejména jeho turecký kamarád. Přesto lidi nesoudí. „To je jako druhy piva, můžu říct, že je jiné, ale nemůžu říct, které mám nejraději. Vše, nejen pivo a lidi, zkrátka respektuju takové, jaké je, protože se od všeho a všech můžu něco naučit. Díky bohu, že jsme každý jiný.“ A když už jsme u piva, Miguel se svěřil, že je velmi těžké šetřit, protože naše pivo je opravdu dobré. Navíc v Portugalsku koupí za cenu tří našich půllitrů pouhá tři deci piva, které, jak říká, je chutí někde jinde.
Z českých jídel vyzkoušel pouze ta, která jsou dostupná v menze. Například se podivil nad smažákem, ke kterému měl ze začátku trochu nedůvěru, překvapivě mu však chutnal. „Ale ta divná bílá věc vypadá opravdu hrůzně, tak jsem si ji ještě neodvážil dát,“ popisuje Miguel svůj strach před českým knedlíkem. Zároveň se nezapomněl zmínit, jak ho spolužáci, kteří přijeli z Erasmu v Česku, varovali: „Všechno v pohodě, ale jen to jídlo budeš muset zvládnout.“ Říká, že u nás jsou porce s malým kouskem masa, ale zato hodně přílohy, kdežto v Portugalsku je to právě naopak.
Rád zdůrazňuje základní myšlenku svého života: „Život je o tom být šťastný, ne být bohatý, raději budu svůj život žít šťastně než v bohatství,“ čímž i vysvětluje, proč se po čtrnácti letech práce rozhodl jít studovat.
text: Dagmar Volnohradská / foto: Denisa Kappelová

Miguel Angelo Pereira Jorge

Věk: 35 let / Původ: Portugalsko, Lagos
Studijní obor: Physical education and sports, na FTK UP v Olomouci
Doba v ČR: letní semestr 2012 (Erasmus)
Výdaje: jídlo – 600/týden / doprava – tramvajenka 900 na 3 měsíce
kultura, oblečení – zbytek do průměru 2000/týden
Znalost tvarůžků: nezná
Znalost češtiny: téměř žádná (pouze pozdravy, poděkování, počítání do deseti)

 

Čeští kluci mají dlouhé krky a malé brady, myslela si Irena

paces-02-2012-20

Irena Kuča přišla na rozhovor dobře naladěna s typickým americkým úsměvem. Podle jména by však málokdo hádal, že je tato sympatická brunetka kanadskou občankou.
Irena rozená Kučová se narodila před dvaceti pěti lety v Pardubicích. Tatínek pocházející z Brna a maminka Pražačka se rozhodli emigrovat, když byly Ireně dva roky. Jeden rok pobývali v Rakousku a poté se odstěhovali do Vancouveru.
„V sedmnácti letech jsem začala studovat univerzitu a získala bakalářský titul v oboru matematika a biologie,“ říká Irena. „Každé léto jsem jezdila sázet stromky, což mě obrovsky ovlivnilo. Bydlíte ve stanu obklopení třiceti lidmi vašeho věku a pořád tvrdě pracujete. Tahle práce mě v podstatě naučila žít.“
Prací si Irena vydělala dostatek peněz na to, aby mohla posledních pět let cestovat. Viděla doslova půl světa. „Jezdila jsem po celé Kanadě, Spojených státech, jihovýchodní Asii i Číně, Africe, Mexiku, západní Evropě.“
Do Olomouce přivedl Irenu její tatínek – lékař. Před pěti lety se odstěhoval od rodiny v Kanadě za přítelkyní do Olomouce. Velký zájem o biologii, lidi a pomoc byl rozhodující pro to, že se Irena rozhodla studovat lékařskou fakultu. „Nevěděla jsem, kde ji studovat. Nakonec jsem se i díky tátovi rozhodla pro Olomouc.“ Tehdy ještě Irena netušila, jaká událost zasáhne ji i celou rodinu. „Měla jsem sem přijet v srpnu, cestovala jsem zrovna po Evropě. Byl červenec a přišla hrozná zpráva, že můj táta zemřel. Ani jsem ho nestačila vidět, říká Irena se slzami v očích.“ Není se čemu divit, že se rozhodovala, zda vůbec na školu nastoupit. „Málem jsem nepřijela, ale rozhodla jsem se to udělat.“
Univerzita Palackého nemá žádné partnerství s univerzitou v Kanadě, proto je tu Irena na vlastní pěst a školné si platí. „Učení pro mě bylo a je lékem. Jsem šťastná, že můžu dělat právě tohle. Medicína je pro mě fascinující.“ Když měla Irena zhodnotit školství u nás, váhala s odpovědí. „Když jsem si volala s bratrem, který je doktor, stěžovala jsem si mu. Doktoři, kteří nás učí, mají podle mě nějaký komplex a na něco si hrají. Bratr mě uklidnil, že je to všude stejné. Takže to asi nebude Čechy,“ směje se Irena. Moc kamarádů zatím Irena nenašla. „Studuji v anglickém programu, proto se nesetkávám s žádnými Čechy a zbylí cizinci mají vlastní skupinky, do kterých já nepatřím.“
Češi jsou podle ní málo otevření a moc se nesmějí. „V Kanadě, v Izraeli, celkově dost v cizině se s vámi lidi baví třeba na zastávce, jsou milí, nápomocní, tady se na mě mnohdy lidi ani nepodívají.“ České dívky však Irena vyzdvihuje. „Chodí moc dobře oblečené do školy, ne jako u nás v teplácích. Oblečení tu ale máte strašně drahé.“ Na otázku, zda se jí líbí čeští kluci, odpovídá: „Když jsem byla malá, myslela jsem si, že mají dlouhé krky a malé brady.“ Tento předsudek byl prý zapříčiněn tím, že tak vypadají Irenini bratranci z Pardubic. Teď, když už je v Česku nějakou dobu, říká, že hezcí kluci se najdou všude. „Ještě bych chtěla říct, že tady je těžší život, vyděláváte míň, ale zase se mi líbí, že se umíte bavit. Máte čas jít skoro vždy do hospody,“ říká Irena.
Protože Irena miluje zdravou stravu, neholduje moc české kuchyni. „Chutná mi skoro všechno české, ale je to tak strašně tučné. Nejraději mám česky upravený špenát. Jinak mi vadí, že se tu v zimě nedá sehnat kvalitní zelenina a ovoce.“ Tvarůžky Irena ochutnala jednou v olomoucké restauraci a chutnaly jí. Znovu by si je však asi nedala. „Já miluji hlavně nivu.“ Alkohol je tu ve srovnání s Kanadou levný a české pivo miluje. „Naučila jsem se tu pít pivo, to kanadské mi vůbec nechutná.“
text i foto: Martina Navrátilová

Irena Kuča

Věk: 25 let / Původ: Československo, Pardubice, od dvou let žije v Kanadě
Studijní obor: Všeobecné lékařství, na LF UP v Olomouci
Doba v ČR: od srpna 2011, bude tu zůstávat 5 let
Výdaje: kolej – 3200/měsíc / jídlo – 2000/měsíc
Znalost tvarůžků: jednou ochutnala
Znalost češtiny: průměrná

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka