Menu

anigif

A+ A A-
Pavla Krůčková

Pavla Krůčková

Kniha o lásce k nevhodným lidem velebí jinakost

paces-15-18Na podzim loňského roku vyšel v nakladatelství Odeon v českém překladu Jiřího Hanuše nejnovější román amerického spisovatele Johna Irvinga V jedné osobě, který svou čtivostí, napínavostí a silným příběhem připomíná jeho nejlepší díla osmdesátých let. Jako už tolikrát, ani zde nechybí Irvingův klasický vzorec – Rilke, Dickens, zápas, chlapecká škola v Nové Anglii, láska k literatuře, Vídeň, starší žena, chybějící rodič (a občas také medvěd). Přesto ho autor tentokrát doplnil o značně kontroverzní téma – vytvořil text pojednávající o touze, tajemství, hledání vlastní identity a především o (ne)toleranci vůči sexuálním odlišnostem.
Jádrem románu je nevšední životní příběh šedesátiletého bisexuálního spisovatele Williama (Billyho) Abbotta. Ten se v úvodu knihy vrací do doby dětství a dospívání v městečku First Sister ve státě Vermont v konzervativních 50. letech. Většina knihy je spojená právě s tímto pro Billyho dramatickým obdobím, kdy začíná vnímat své milostné tužby. Potíže se sexuální identitou můžeme vysledovat i u jiných členů Billyho rodiny. Celá tato emočně napjatá doba určující další vývoj hrdinovy osobnosti představuje drama, ve kterém se Irving dokáže mistrovsky pohybovat.
Po odchodu z First River sice Billy žije jako gay, přesto už pochopil, že se v něm sváří milovník mužů i žen, a dokonce i všeho mezi tím. Retrospektivně nás zavádí do Vídně počátku 60. let, kde během studií poznává vlastní sexuální touhy z nespočtu různých úhlů. „V jedné osobě hraji mnoho rolí, s žádnou z nich ale nejsem spokojen,“ zní verš Shakespearova Richarda II. a také úvodní motto a Billyho životní krédo.
V trochu jiném vyznění je pak psána poslední třetina knihy, nazvaná příznačně Svět plný epilogů. Přibývá v ní patosu, scén smrti a umírání. Vyvrcholí v přítomnosti, která jistým způsobem rozhodne o Billyho vlastní cti a sebeúctě. Po smířlivých 70. letech nastává období spojené především se zničující epidemií AIDS. Okamžiky, kdy Billy popisuje ztrátu svých spolužáků a přátel a ony otřesné konce mužů nakažených neznámou a neočekávanou nemocí, jsou sugestivní a patří k nejsilnějším momentům celého románu. I zde však Irving zůstává komický. Minimálně tak tragikomický, jak je to vůbec možné.
Po kompoziční stránce autor zarámoval příběh do vzpomínek splývajících v závěru knihy nepozorovaně s přítomností. Dynamiku děje zajišťuje řemeslně dokonale zvládnutá narušená chronologie vyprávění. Pevná struktura románu nenechává čtenáře na pochybách, že je v rukou mistrného spisovatele.
Jediným chybným krokem se může zdát Irvingova obsese najít i na nejobyčejnějším jedinci kapku odlišnosti. V průběhu knihy postupně představuje utajené homosexuální a transsexuální postavy z odlišných generací, zobrazuje celé spektrum lidské sexuality a postava, která by splňovala kulturně předpokládanou představu ženského nebo mužského pohlaví, se stává vzácností. Až se může zdát, že je takových zástupců menšin na jedno americké maloměsto, ba na jednu rodinu, přece jen příliš.
Přesto se jedná o skvěle zpracované dílo velebící toleranci a jinakost. Čtivý a sexuálně otevřený text o citu k „nevhodným“ lidem kloubí napínavé a vzrušující vyprávění humoru i tragédie. Je to román o lidech a světě předsudků.
John Irving: V jedné osobě. Odeon, Praha 2013, 496 s.

Neviditelná Olomouc

paces14-14

Už jste někdy viděli časopis psaný Braillovým písmem? Zkoušeli jste napsat pohled poslepu? Přemýšleli jste, jak vlastně voní seno a (ne)voní hořčice? Prostřednictvím zraku člověk vnímá 80 procent všech informací. Co když je ale odkázán jen na svůj čich, sluch a hmat? Pokud se rozhodnete navštívit originální výstavu Neviditelná Olomouc v Křížkovského ulici, budete si moci takový pocit vyzkoušet na vlastní kůži. Návštěvník se zde ocitne na několik desítek minut v absolutní tmě, ve které poznává hanáckou metropoli a také všední lidské situace ve zcela jiném „světle“.

Mezinárodní projekt Neviditelná výstava již tři roky úspěšně běží v Maďarsku a postupně se rozšiřuje do dalších evropských měst. „Naším cílem je představit život nevidomých nejen v černých barvách, ale takový, jaký skutečně je, tedy někdy černý, jindy růžový. Návštěvník zde zažije, jaké to je slyšet Olomouc, cítit Olomouc a hmatat Olomouc,“ vysvětluje Petr Zavadil, ředitel olomoucké obecně prospěšné společnosti TyfloCentrum, pod jejíž záštitou zdejší projekt vznikl.

Nic než tma?

Výstavu tvoří dvě části. V té první, plně ponořené do tmy, se odvážných návštěvníků ujme jedna z nevidomých a nadmíru sympatických průvodkyň. Nejenže uvedou příchozí do svého světa, ale dokáží pohotově odpovídat na všetečné dotazy i otevřeně mluvit o svém životě. Kromě lana lemujícího trasu se právě jejich hlas stává jediným vodítkem, které nezbývá než následovat. S vypětím všech smyslů se návštěvník snaží v neprostupné tmě zorientovat, neztratit se mezi nataženými provazy a hmatem rozpoznat různě veliké modely památek a historických staveb. „Tmavá část výstavy je zaměřená na olomoucké památky. Návštěvníci se s průvodcem seznámí se zdejší architekturou a mohou si osahat různé nádoby či sochy, které nám na výstavu zapůjčila olomoucká muzea,“ říká sociální pracovnice Barbora Tkadlecová z TyfloCentra. Mimoto jsou pro návštěvníky připraveny také nástrahy provázející nevidomé v reálném světě. Příchozí postupně zjišťují, jaké to je pohybovat se po rušném městě bez schopnosti vidět. Značky, popelnice, lavička? Nezbývá než se spoléhat na ostatní smysly (a pokud máte štěstí, na člověka před vámi). Tím, že výstava umožňuje vyzkoušet, jak se poznává svět bez pomoci zraku, přibližuje autentickým způsobem život nevidomých, ale také možnosti, jak jim pomoci a porozumět. „Mě přilákala až překvapivě přesná reklama u vchodu, kterou jsem denně vídala cestou do školy: ‚Bolí vás oči od skript? Nechte je u nás odpočinout!‘. Myslím, že je super ukázat lidem i tuhle veselou a v podstatě všední část světa nevidomých,“ říká Lucie Vejvodová, studentka filozofické fakulty.

Když smysly nestačí

Na denním světle jsou příchozím představeny různé pomůcky, které usnadňují lidem se zrakovým handicapem běžný život (šablony pro rozeznávání bankovek, přistroj na identifikaci barev nebo psací stroj píšící Braillovým písmem), a speciálně upravené hry jako hmatové pexeso nebo člověče, nezlob se. Unikátní brýle dokážou zprostředkovat pohled z pozice zrakově postiženého. „Chvilky strávené ve tmě nebo pohled přes simulační brýle můžou na někoho působit až strašidelně realisticky,“ říká budoucí sociální pracovnice Kateřina Koutná. „Podle mě je to jedinečná příležitost, která vám umožní dívat se na některé věci z úplně jiné perspektivy,“ dodává. Momentálně je součástí světlé expozice také doprovodný kulturní program. Zahrnuje výstavu dvou hendikepovaných umělců – mladého malíře Jakuba Hříbka, který své obrazy vytváří ústy, a nevidomé sochařky Petry Folkové.
Celá expozice nejen že přibližuje olomouckou historii, památky či bariéry, s nimiž se nevidomí a slabozrací setkávají, ale především živě dokládá, že svět ve tmě je daleko barvitější, než se na první pohled může zdát. Neviditelná Olomouc dosud přilákala přes 1000 návštěvníků. Do jejího nepoznaného světa můžete vyrazit až do 31. ledna 2015.

Otevřeno: út, čt, pá: 9.00–13.00 hod.
st, so, ne: 9.00–13.00 hod. a 13.30–17.00 hod.
Vstupné: základní 60,– / snížené 40,–
www.neviditelnaolomouc.cz

Olomoucký babylon jazyků. Jak se v něm vyznat?

Bandor, ertepl, grumbír, herteple, jablko, kartofl, kobzol, krumle, zemské jabko, zemák nebo žimňok. Vědeli jste, že všechny tyto neobyčejné výrazy označují v různých českých nářečích něco tak obyčejného, jako jsou brambory? Každé září se do Olomouce sjíždějí studenti ze všech koutů republiky a s sebou si přivážejí i nevyčerpatelný zdroj zábavy. Ačkoli už dnes plynný dialekt mezi studenty většinou neuslyšíme, hemží se to v češtině bezpočtem krajových odlišností. A jak to vypadá, když se takoví „jinokrajci“ sejdou v jednom pokoji nebo večer v hospodě?

Na rozdíl od Moravy jsou lidé z okolí Prahy a ze středních Čech dost nenároční. Kromě nepostradatelného hele a viď si všimnete jen toho, že u nich věci nenosí oni, ale nosej voni, a že kousek dál na sever, u Krkonoš, na vás místo o půl čekají o půle. „Taky u nás každej říká přijdu dýl. Už od prvního týdne v Olomouci se tomu spolužáci smějou,“ říká Jitka Honzová, která z Podkrkonoší pochází. Překvapit vás může i západočeský dialekt. Plzeňáci tak trochu zpívají, prodlužují jisté koncovky, používají ukazovací zájmena tuto (toto), tutady (tudy), tuten (tento) a většina jejich otázek začíná protáhlým japa, copa, depa.

Že nekóřiš brněnské hantec?

V tom případě budeš za Českomoravskou vrchovinou asi potřebovat pomocnou ruku. Brněnský hantec, svérázná mluva, která vznikla během několika staletí smíšením hanáckého nářečí s němčinou, totiž může místy připomínat kouzelnou formuli. To, že studenti z Brna namísto tramvají valí šalinou, už pravděpodobně vědí i nezasvěcení. Ale že trolejbusy jsou tykadla, kytara klofna, a když rumpluje zoncna, nebóchá se do hokny, ale bumluje se po štatlu (když pálí slunce, nechodí se do práce, ale do města), asi uslyšíte poprvé. Místo na pivo vyrážejí Brněnští na bahno, škopek, plnotučné škopek, zbabělce, čechra nebo desatero; nespočet dalších výrazů pak věnují křehkému pohlaví (koc, kocna, kocór, hajfec, pryžovka, betálné šnicl).

Kolek řečé naděláš, tolekrát seš Hanákem

V okolí Olomouce a na území střední Moravy se místní dorozumívají tzv. hanáčtinou, která je specifická hlavně svými koncovkami. Lidé chodijó (pě)šórem, dělajó si šófky (legraci), jedijó cibéby (rozinky), marhuľe (meruňky), tvargle (tvarůžky), šmahôlu (smažená vajíčka), majó chetré stréce (chytré strýce) a občas i někomu nabančijó (někoho zbijí). „Pamatuju, že na základce měl kamarád říct vyjmenovaná slova po s. Znělo to jako sen, seté, sér, serové, sechravé…,“ říká Stanislava Konečná z Olomouce. Z Moravy pochází také Lenka Tarabusová, studentka češtiny a speciální pedagogiky pro 2. stupeň. „Já su ze Zlína. Tož u nás máme ogara a děvčicu. Hodně se mě lidé ptají také na zlavec (polštář) a duchnu (peřinu).“ O něco dál na východ pak Valaši jedí lokše (nudle) nebo šulánky (šišky z bramborového těsta), a když jdou spať, zalezou si pod kapnu.

Ostravo, Ostravo!

„Jednou jsem se spolubydlící zeptala, jestli nemá žrádlo do koníka (sešívačky). Asi dvě minuty na mě s úžasem zírala. A podobně to dopadlo s mojí prosbou, jestli by nemohla rožnout,“ směje se Lucie Krajčovičová, studentka sociologie a andragogiky. Pokud váš spolubydlící nebo spolužák pochází z Ostravska, asi si na nedostatek zábavy nemůžete stěžovat. Nejenom, že jsou zde všechny samohlásky kouzelně krátké a přízvuk se objeví v místě, kde byste ho nečekali. Postupem času zjistíte, že v nejvýchodnějším cípu Česka voda neodtéká z okapu, ale z rýny, na stole se válejí duperele (různé zbytečnosti), a když se ušpiníte, jste babrok nebo brzidok, který se pokaždé pokydá. Na oběd se jí striky (bramboráky) a na svačinu štrucla (vánočka), místo přezůvek se nosí cukle, ohlížíte se za šikovnou děvuchou nebo synkem, odpadky se vyhazují do pudlice, jako děti dostáváte na dupu, u kalhot se vám nerozevře poklopec, ale buntek a na vánoční stromeček se věší zásadně baňky. A když uslyšíte, že se bulá, jde se jednoduše za školu.

Nářečí? Proč ne, ale jen mimo oficiální komunikaci.

PhDr. Ondřej Bláha, Ph.D.

paces-13-05Olomouc je často označována jako město studentů. Pociťujete, že by se zde díky nim objevovaly dialekty (interdialekty) v nějakém větším měřítku?
Olomouc jako velké město vždy integrovala jazykové prvky z blízkého i vzdálenějšího okolí a do značné míry to dělá stále. Dnes jsou to právě studenti a jejich jazyková rozmanitost, kdo výrazně přispívá k tváři Olomouce, která se příhodně nachází poměrně blízko různých jazykových oblastí – leží na střední Moravě, ale blízko má k Valašsku a obecně k Moravě východní, ale je zde velmi mnoho studentů i z Ostravska, ze Slezska a ze severovýchodních Čech.
Myslíte si, že jsou dialekt a jednotlivé dialektické rysy na závadu?
Nemyslím. Do oficiální komunikace však nářečí rozhodně nepatří. Oficiální projevy si zaslouží výhradně spisovnou češtinu, tj. kabát, který vypadá dobře a nikoho neurazí.

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka