Logo
Vytisknout tuto stránku

Babičky s vnoučaty i alkoholici. Brigáda v cukrárně je výbornou motivací ke studiu

Babičky s vnoučaty i alkoholici. Brigáda v cukrárně je výbornou motivací ke studiu

Brigáda v cukrárně pro mnohé nezasvěcené pravděpodobně nepředstavuje zrovna nejzajímavější způsob přivýdělku.  Na všem se ale dá najít něco poutavého. V cukrárně by možná leckdo tipoval jako hlavní rozptýlení nezkrotné mlsání a nasávání nasládlých vůní. Jenže to rychle omrzí. Zato lidé, tedy zákazníci, jsou v obchodě věčným tématem. Všímám si jich nejvíce, když stojím za pultem a nemám právě frmol. Netrvá dlouho a uvědomuji si, že velká část z nich se dá rozdělit do několika skupin.

 


  

Jednu zastupují babičky s vnoučaty. Ty přicházejí obzvlášť na začátku léta, což je patrné hned od prvního července. V cukrárně je najednou plno, babičky přicházejí i se svými vnoučaty a nakupují jim spoustu různých sladkostí. Takto to pokračuje přibližně dalších šest dní, než si děti zase vyzvednou rodiče a vše se vrátí do zaběhnutých kolejí.

 

Další kategorií, která se v cukrárně často objevuje, jsou buclaté holčičky a chlapečci, kteří se nechávají rádi pozvat. Klidně i několikrát za den. Větou „Dobrý den, copak to bude?“ zdravím jedno dítě třeba třikrát během dne.  Nejvíc mě ale překvapuje, že pokaždé přijde s někým jiným, a na otázku, co dobrého by si dalo, odpoví jen, že je mu to jedno. Prostě má radost, že ho někdo zase pozval na nějakou sladkou dobrotu a ono nemusí platit. Takových malých návštěvníků přichází během dne několik.

 

Třetí významnou skupinou jsou alkoholici, kteří potřebují doplnit „hladinku“ už brzy po ránu. Hodinky na mé ruce ukazují deset hodin a v práci jsem teprve chvíli, ale jakmile ve dveřích zahlédnu důvěrně známou tvář, už spěchám dozadu pro láhev vodky a chystám si skleničku, kterou naplním dvěma velkými panáky. Pán už je vlastně můj dobrý známý, takže vím, že po ránu potřebuje něco ostřejšího. Občas mi nad tím zůstává rozum stát, na druhou stranu, zrovna tito zákazníci bývají téměř vždycky příjemní a rádi si povídají. Sem tam si tím pádem poslechnu všemožné příběhy o lidech, které znám třeba jen od vidění, a moje směna hned ubíhá rychleji.

 

Když se ve dveřích poprvé objevili dva policisté, pořádně mi zatrnulo. V hlavě mi začalo okamžitě šrotovat: Co jsem mohla udělat špatně? Přišlo snad na cukrárnu nějaké udání? Ale v momentě, kdy policisté přistoupili až k pultu, usmáli se a řekli: „Jednu vanilkovou, prosím,“ mi spadl kámen ze srdce a ještě mírně rozklepaná jsem běžela pro kornoutek. Neklid ve mně vzbuzovaly i první návštěvy záchranářů nebo jiných zdravotníků. Časem jsem si na ně ale zvykla. I lidé v uniformách či pláštích mají přece chuť na sladké. Po pár návštěvách si už dokonce většinou pamatuji, co má kdo rád.

Dále tu jsou konzervativci, kteří dochází pravidelně a jejichž repertoár je docela monotónní, takže vím, co nachystat, sotva je zahlédnu ve dveřích. Jedna paní například chodí na sezamové tyčinky,  které si dává v pátek místo večeře, protože drží štíhlou linii. Dalším pravidelným hostem je postarší a velmi milý pár, který si vždy poručí tureckou kávu a jedno cappuccino a k tomu punčový a ovocný dort. Jiní si zase kupují výhradně vanilkovou zmrzlinu.

 

 

V prvních dnech mi připadaly ten shon, hromady zboží a fronta zákazníků docela deprimující. Nakonec mě ale práce za pultem začala bavit. Možná hlavně díky zákazníkům a mojí tajné zálibě jejich třídění do skupinek.


Je běžné, že práce v malinké kavárně je ohodnocena minimální mzdou, a ani mně brigáda velký obnos nepřinesla.  Zato jsem získala dost zkušeností a naučila jsem se trpělivosti. Značnou část zákazníků totiž tvořily děti, se kterými to není vždy jednoduché. Uprostřed léta bývá cukrárna přeplněná k prasknutí, což však dětem ani v nejmenším nebrání v tom, aby si vybíraly velice pomalu a ještě se ptaly, kolik každá věc stojí a jestli jim na to budou stačit peníze.


Zmrzlinové stroje, které nepatřily k nejmodernějším, často se kazily nebo nestíhaly a potřebovaly pauzu, mě nejednou přiváděly k zoufalství. Většina zákazníků je navíc netrpělivá a často nechápe, že stroj sama opravit nedokážu. Našli se ale i takoví, kteří se usmáli, řekli, že je to v pořádku, a místo toho si objednali kopečkovou. Ti mi spolehlivě zlepšili den.


V cukrárně jsem pracovala více než rok – v létě přibližně polovinu prázdnin a po zbytek roku každý druhý týden. S odchodem na vysokou školu jsem chtěla skončit, ale vydrželo mi to jen měsíc. Práce v cukrárně mi začala chybět, stejně jako vydělané peníze. Brigáda je mi navíc motivací k učení. Sice mě baví, ale moc dobře vím, že si svou budoucnost představuji jinak než za kasou v obležení malých capartů. Takže občas, když už se mi nechce učit nebo dělat úkoly, vzpomenu si, jak vybaluji osmou bednu plnou zákusků, a chuť ke studiu se zase spolehlivě dostaví.

Brigáda v cukrárně pro mnohé nezasvěcené pravděpodobně nepředstavuje zrovna nejzajímavější způsob přivýdělku.  Na všem se ale dá najít něco poutavého. V cukrárně by možná leckdo tipoval jako hlavní rozptýlení nezkrotné mlsání a nasávání nasládlých vůní. Jenže to rychle omrzí. Zato lidé, tedy zákazníci, jsou v obchodě věčným tématem. Všímám si jich nejvíce, když stojím za pultem a nemám právě frmol. Netrvá dlouho a uvědomuji si, že velká část z nich se dá rozdělit do několika skupin.

Jednu zastupují babičky s vnoučaty. Ty přicházejí obzvlášť na začátku léta, což je patrné hned od prvního července. V cukrárně je najednou plno, babičky přicházejí i se svými vnoučaty a nakupují jim spoustu různých sladkostí. Takto to pokračuje přibližně dalších šest dní, než si děti zase vyzvednou rodiče a vše se vrátí do zaběhnutých kolejí.

Další kategorií, která se v cukrárně často objevuje, jsou buclaté holčičky a chlapečci, kteří se nechávají rádi pozvat. Klidně i několikrát za den. Větou „Dobrý den, copak to bude?“ zdravím jedno dítě třeba třikrát během dne.  Nejvíc mě ale překvapuje, že pokaždé přijde s někým jiným, a na otázku, co dobrého by si dalo, odpoví jen, že je mu to jedno. Prostě má radost, že ho někdo zase pozval na nějakou sladkou dobrotu a ono nemusí platit. Takových malých návštěvníků přichází během dne několik.

Třetí významnou skupinou jsou alkoholici, kteří potřebují doplnit „hladinku“ už brzy po ránu.

Hodinky na mé ruce ukazují deset hodin a v práci jsem teprve chvíli, ale jakmile ve dveřích zahlédnu důvěrně známou tvář, už spěchám dozadu pro láhev vodky a chystám si skleničku, kterou naplním dvěma velkými panáky. Pán už je vlastně můj dobrý známý, takže vím, že po ránu potřebuje něco ostřejšího. Občas mi nad tím zůstává rozum stát, na druhou stranu, zrovna tito zákazníci bývají téměř vždycky příjemní a rádi si povídají. Sem tam si tím pádem poslechnu všemožné příběhy o lidech, které znám třeba jen od vidění, a moje směna hned ubíhá rychleji.

Když se ve dveřích poprvé objevili dva policisté, pořádně mi zatrnulo. V hlavě mi začalo okamžitě šrotovat: Co jsem mohla udělat špatně? Přišlo snad na cukrárnu nějaké udání? Ale v momentě, kdy policisté přistoupili až k pultu, usmáli se a řekli: „Jednu vanilkovou, prosím,“ mi spadl kámen ze srdce a ještě mírně rozklepaná jsem běžela pro kornoutek. Neklid ve mně vzbuzovaly i první návštěvy záchranářů nebo jiných zdravotníků. Časem jsem si na ně ale zvykla. I lidé v uniformách či pláštích mají přece chuť na sladké. Po pár návštěvách si už dokonce většinou pamatuji, co má kdo rád.

Dále tu jsou konzervativci, kteří dochází pravidelně a jejichž repertoár je docela monotónní, takže vím, co nachystat, sotva je zahlédnu ve dveřích. Jedna paní například chodí na sezamové tyčinky,  které si dává v pátek místo večeře, protože drží štíhlou linii. Dalším pravidelným hostem je postarší a velmi milý pár, který si vždy poručí tureckou kávu a jedno cappuccino a k tomu punčový a ovocný dort. Jiní si zase kupují výhradně vanilkovou zmrzlinu.

V prvních dnech mi připadaly ten shon, hromady zboží a fronta zákazníků docela deprimující. Nakonec mě ale práce za pultem začala bavit. Možná hlavně díky zákazníkům a mojí tajné zálibě jejich třídění do skupinek.
Je běžné, že práce v malinké kavárně je ohodnocena minimální mzdou, a ani mně brigáda velký obnos nepřinesla.  Zato jsem získala dost zkušeností a naučila jsem se trpělivosti. Značnou část zákazníků totiž tvořily děti, se kterými to není vždy jednoduché. Uprostřed léta bývá cukrárna přeplněná k prasknutí, což však dětem ani v nejmenším nebrání v tom, aby si vybíraly velice pomalu a ještě se ptaly, kolik každá věc stojí a jestli jim na to budou stačit peníze.
Zmrzlinové stroje, které nepatřily k nejmodernějším, často se kazily nebo nestíhaly a potřebovaly pauzu, mě nejednou přiváděly k zoufalství. Většina zákazníků je navíc netrpělivá a často nechápe, že stroj sama opravit nedokážu. Našli se ale i takoví, kteří se usmáli, řekli, že je to v pořádku, a místo toho si objednali kopečkovou. Ti mi spolehlivě zlepšili den.
V cukrárně jsem pracovala více než rok – v létě přibližně polovinu prázdnin a po zbytek roku každý druhý týden. S odchodem na vysokou školu jsem chtěla skončit, ale vydrželo mi to jen měsíc. Práce v cukrárně mi začala chybět, stejně jako vydělané peníze. Brigáda je mi navíc motivací k učení. Sice mě baví, ale moc dobře vím, že si svou budoucnost představuji jinak než za kasou v obležení malých capartů. Takže občas, když už se mi nechce učit nebo dělat úkoly, vzpomenu si, jak vybaluji osmou bednu plnou zákusků, a chuť ke studiu se zase spolehlivě dostaví.
© 2012 karkulin.net