Strach, štítivý odpor, lítost nebo ignorace. Lidé bez domova se málokdy setkají s něčím jiným. V Olomouci, a obzvlášť v okolí filozofické fakulty, není problém na řadu z nich narazit. Zuzana Hübnerová, Jiří Klimeš a pracovníci azylového domu Samaritán se ale s bezdomovci potkávají častěji než my ostatní. Potkáváme je každý den. V nejlepším případě budí soucit. Častěji opovržení. Odborníci přitom říkají, že kdo jednou ztratí domov, jen velmi těžko se vrací zpět. „Vklouznutí do bezdomovectví je už po krátké době procesem nevratným. Šance na návrat se s délkou pobytu na ulici výrazně snižuje,“ míní vedoucí olomouckého střediska Samaritán Mgr. Petr Prinz. V…

Zuzana Hübnerová, studentka české a čínské filologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Potkává bezdomovce stejně jako my, kteří se záměrně nevyhýbáme „charitní“ ulici od Zbrojnice k Dómu. Přiznala se, že když od jednoho dostala jablko, netroufla si ho sníst. Otevřenost a touha lidí z ulice si popovídat je někdy až vlezlá. Pro studentku filozofické fakulty Zuzanu Hübnerovou je však něčím, co jim v jejích očích dává „barvu“. „Oni pozdraví, chtějí si povídat… Není to, jako když potkáváš na ulici lidi a oni prostě jdou a jsou takoví šediví, všichni zabraní do sebe, ale tihle lidé jsou takoví otevření,“ říká. „Mně…

Jiří Klimeš, absolvent VOŠ Caritas v oboru Sociální a humanitární práce. S bezdomovci pracoval na praxi během studia. Na darované čokoládě si pochutnal. Jdu po ulici a uvidím chlapíka, co si mumlá něco jako „iks na n-tou rovná se ypsilon plus…“. S trochou sarkasmu si řeknu: „Einstein“. Jenomže, co když jsem právě minula skutečného génia? „Nikdy nevíš, s kým máš tu čest. I když jde o lidi, kteří formálně splňují některé atributy bezdomovectví,“ říká Jiří Klimeš, který s bezdomovci pracoval během svých studií. Nedávno například zjistil, že muž s hadrem na podlahu kolem krku, co chodíval po Olomouci a hrál…