Menu

anigif

A+ A A-
Michèle Baladránová

Michèle Baladránová

URL internetové stránky:

Třicet tisíc jídel zdarma. A hladových přibývá

Strach, štítivý odpor, lítost nebo ignorace. Lidé bez domova se málokdy setkají s něčím jiným. V Olomouci, a obzvlášť v okolí filozofické fakulty, není problém na řadu z nich narazit. Zuzana Hübnerová, Jiří Klimeš a pracovníci azylového domu Samaritán se ale s bezdomovci potkávají častěji než my ostatní.

Potkáváme je každý den. V nejlepším případě budí soucit. Častěji opovržení. Odborníci přitom říkají, že kdo jednou ztratí domov, jen velmi těžko se vrací zpět. „Vklouznutí do bezdomovectví je už po krátké době procesem nevratným. Šance na návrat se s délkou pobytu na ulici výrazně snižuje,“ míní vedoucí olomouckého střediska Samaritán Mgr. Petr Prinz.

V denním centru je první polévka zdarma. Druhá za pět korun
Útočiště mohou lidé bez domova hledat zaprvé v denním centru, kde lze využít poradenské služby, stravu zdarma (polévka, pečivo), jednou týdně sprchu, jednou za dva měsíce ošacení. Další jídlo je zpoplatněno – polévka pět korun, hlavní chod osm korun. „Ročně vydáme okolo třiceti tisíc porcí jídla. Počet lidí začíná přesahovat naše možnosti. Tuto zimu jsme otevřeli denní centrum i přes noc, dalších 35 lidí mohlo přespat v teple. Tato služba byla navíc zdarma,“ sdělil Prinz. Důvod stále většího zájmu je jasný. Počet lidí na ulici stále roste. Bezdomovci si mohou do centra nechat posílat i poštu. „Chodí nám sem pošta už pro několik stovek lidí. Nemají běžný kontakt s většinou společnosti. Nerozumí sociálnímu systému, sociálním dávkám. Tahle skupina lidí se dramaticky zvětšuje,“ říká Prinz.

Noclehárna. Nevelký pokoj se čtrnácti lůžky
Sociální asistent Radim Scholaster začal pracovat pro středisko Samaritán jako brigádník, nyní se naplno stará o noclehárnu pro muže. Každý týden má čtyři až pět nových klientů. „Někteří odchodí 60 nabízených dní, ale pak tu máme i lidi, kteří odespí den, dva, tři, ty krizové noci. Pak vymizí nebo jsou zase na ulici, protože se jim nechce platit za další noc.“ Krizové noci je termín pro tři noci, které mohou v noclehárně klientovi nabídnout i bez průkazu totožnosti. Pro ty, kteří nemají peníze, i na dluh.
V noclehárně pro muže jsou patrové postele, v pokoji je 14 lůžek. K dispozici jsou skříňky na klíček a kuchyňka s kuřárnou. Klient může využít tuto službu od 18.00 do 7.30 druhého dne. Muži platí poplatek 20 korun za noc. Na noclehárně pro ženy se platí 25 korun, pokoje jsou po čtyřech lůžkách. Ženy přespávají v nočních košilích, u mužů se něco podobného zatím nepodařilo prosadit.
Radim Scholaster říká, že má svou práci velmi rád. Přináší však i zklamání? „V podstatě pořád. Můžu chtít pomoct, ale závisí to na tom člověku. Ale našel jsem se tady, cítím se mezi těmi lidmi dobře.“

Azylový dům je šance na změnu
„V azylovém domě bydlí jiná skupina lidí, o těch byste často neřekli, že jsou to lidé bez domova,“ říká Prinz. Jeden z ubytovaných mužů, Václav, je na tom na rozdíl od lidí z denního centra či nocleháren skutečně lépe. Má práci, přítelkyni, dceru. „Přítelkyně, se kterou mám dvouměsíční dceru, žije zatím u rodičů. Já ale už sháním podnájem, kde bychom žili společně. Rok, který by mě tu nechali, zde zůstat nechci,“ říká.
Azylový dům pro muže má na starost sociální pracovnice Mgr. Veronika Šubová. „Mojí náplní práce je zejména sociálně-právní pomoc. Pomáháme jim zařídit občanku, získat rodný list, s jednáním s úřady, nemocnicemi, léčebnami, s dluhy. U starších lidí vyřídit důchody nebo domovy pro seniory.“
Azylový dům simuluje ubytovnu. Pokoje jsou po třech až čtyřech lůžkách a jsou uzamykatelné, ale klíče se nechávají na vrátnici. Každý klient má k dispozici noční stolek a šatní skříň, které, pokud si klient koupí malý zámek, se dají uzamknout. Součástí každého pokoje je i stůl s židlemi. Využít se tu dá kuchyňka a kuřárna, ve společenských místnostech jsou k dispozici knihy a televize, k pohybu přijde vhod pingpongový stůl.
V azylových domech nejsou povoleny návštěvy. Především kvůli bezpečnosti. „Což je škoda třeba u těch, co mají děti, a chtěli by je někde vídat. Nemají peníze na to, aby je vzali do cukrárny,“ dodala Šubová. Jednotlivé služby střediska Samaritán pro lidi bez domova fungují samostatně, ale jsou mezi sebou provázané. Středisko navíc volí pro každého klienta individuální přístup. Pohled na lidi bez domova je často smutný. Zařízení tohoto typu přinášejí alespoň záblesk naděje, že se jejich životy mohou obrátit k lepšímu.

SLUŽBY STŘEDISKA SAMARITÁN PRO LIDI BEZ DOMOVA

terénní program
nízkoprahové denní centrum
noclehárny pro muže, pro ženy
azylový dům pro muže, pro ženy
ordinace praktického lékaře

„Mám ráda lidi, což je občas dřina.“

S Věrou Noskovou o životě, rodině i (ne)víře.

Věra Nosková (nar. 1947) prošla řadou profesí – od učitelky v mateřské škole až po dlouholetou novinářku. Debutovala básnickou sbírkou Inkoustové pádlo, vydala deset prozaických knih. Velký úspěch sklidil román Bereme, co je, první díl trilogie (Obsazeno, Víme svý), jež je inspirována autorčiným nelehkým dětstvím a dospíváním, problematickými vztahy s rodiči. Roku 2003 započala vlastní nakladatelskou činnost. Je členkou PEN klubu a Českého klubu skeptiků Sisyfos. Žije v Praze. 20. března přijela na besedu pořádanou Vědeckou knihovnou v Olomouci. Jak se připravovala? Prý je improvizátor.

Vyvedla vás někdy nějaká otázky z míry?
Otázka ne. Ale jednou byl na besedě muž, který mi řekl: „Věro, ty si na mě nepamatuješ? Vždyť my jsme spolu chodili.“ Vylíčil mi pak, že jen asi tak čtrnáct dní a na pivo. Ale on na to ve své fantazii vzpomínal nejspíš jinak.
Máte představu o svém publiku?
Všechny generace, lidi z Prahy i venkova, Češi žijící v cizině. Ženy i muži. Setkávám se s nimi na besedách. Někteří se stali mými přáteli. Bez čtenářů je autor „hlas volající na poušti“.
Jde se oprostit od autobiografie?
Vycházím z vlastních zážitků, nechci se od toho oprostit. To, co jsem sama prožila, nejlíp znám a umím to nejlíp vyprávět.
Psala byste tak o svých rodičích, i kdyby si knihy mohli přečíst?
Nevím. Možná psala, ale nevydala. Nebo vydala pod pseudonymem.
O vaší matce mluvíváte kriticky. Zazlíváte jí nedostatek citu?
Jaká byla, taková byla. Nemá smysl vyčítat. Žít v těsné blízkosti hysterické psychopatie je jako žít na sopce. Je to stresující. Sopka i sociopat jsou stejně bezcitní a v jistém smyslu za to nemohou.
S vlastním otcem jste se po pokusu o únos už neviděli?
Jen jednou, asi na čtvrt hodiny. Už to přebolelo. Mám syna, který je mu podobný, tak si to užívám. Je to zlatoústý snílek.
Zazlíváte matce, že vám nikdy nepředala otcovy dopisy?
No hodně mě to naštvalo. Byla to křivda, podraz. Ale už je dávno po všem, matka zemřela před 27 lety.
Je horší pobyt v léčebně, nebo období, kdy přemýšlíte, kam vlastně složit hlavu?
Byla jsem hospitalizovaná v 19 letech, jen na měsíc. Šlo vlastně o reakci na útěk z domova, ohrožení partnerem – agresivním alkoholikem. Nebyla jsem duševně nemocná, rychle jsem se z toho dostala. Nemít kde složit hlavu je trauma jedno z nejhorších, nejvíc o tom píšu v knížce Obsazeno. Ještě dnes se mi zdá, že se blíží noc a já zoufale hledám nějakou kůlnu k přespání. Kdybych měla fůru peněz, udělala bych něco pro bezdomovce.
Byla jste nominována na několik literárních cen…
Mně jsou tyhle nominace a ocenění celkem lhostejný. Rozhoduje se o nich na základě vkusu několika lidí, někdy se snaží prosadit svého koně. Byla jsem jednou v porotě a viděla to zblízka. O hodnotě knížky to moc nevypovídá. Dovedete si představit, že by soutěžil Kafka s Dostojevským a pak se klaněli publiku na galavečeru? Naše doba je tím posedlá. Pořád se něco srovnává, testuje, stanovuje se pořadí – to má smysl snad jen ve sportu.
Co teď připravujete?
Dopisuju román Introvert a krokodýl, píšu Příběhy mužů, autentická vyprávění mužů, kterým bylo nějak ublíženo. Potom, co vyšla kniha Chraňme muže, se na mě obrátili někteří muži, vyprávěli mi svůj příběh. A píšu filmový scénář na motivy knihy Víme svý.
Nabízíte vlastní knihy pod „prodejní“ cenou.
Přes své webové stránky a na besedách. Z prodejní ceny v obchodě si polovinu vezme knihkupec s distributorem. V případech, kdy se bez nich obejdu, můžu dát knihy velmi levně, což mi dělá radost. I proto mě baví být si nakladatelkou.
Co říkáte na e-knihy?
Vítám je, pracujeme na nich. Kdyby ale kniha nesměla vyjít zároveň na papíře, tak bych se na to vykašlala.
Co jako členka klubu Sisyfos považujete za nejhorší podvodnou službu?
Ty, které poškozují zdraví nebo ohrožují život. Poradenství podvodníků a magorů. Jakási Aluška radila, aby se lidi dívali do slunce, že to bystří zrak. Léčitelé – hyeny, tvrdí, že dokáží vyléčit z rakoviny atd.
Věřila jste někdy v něco?
Jako malá jsem měla fantazie ohledně skřítků a víl. Líbila se mi představa mimozemšťanů, četla jsem sci-fi. Ale nebyla to víra, tu v životě nepotřebuju. Nahrazuje ji to, že mám ráda život, mám dokonce ráda lidi, což je občas dřina. Moje krédo je: Ničemu nevěřím, v nic nedoufám, jsem svobodná.

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka