Menu

anigif

A+ A A-

Jezuitský konvikt a jeho předchůdci

Konvikt. Pro mnohé z nás místo, kam denně chodíme na přednášky, semináře. Někteří ho znají díky filmovému klubu či divadlu, jiní rádi zajdou do místní restaurace či poklábosit s přáteli na parkán. Přitom jen pár zasvěcených ví, co všechno se zde odehrálo prakticky v nedávné minulosti. Pro samou zaujatost vlastními studijními strastmi někdy ani nevnímáme specifický ráz této barokní stavby. Následkem toho nám budova a její svébytný charakter postupem času zevšedněly… Konvikt má přitom rozhodně co vyprávět.

Přes nepřízeň osudu ke zdárnému konci
Psal se rok 1994, když archeolog Vladimír Gračka kývl na nabídku kunsthistoriků provést sondáž budovy před její rekonstrukcí. To ještě ani zdaleka netušil, jak strastiplná cesta ho čeká. Konvikt byl v době rekonstrukce opuštěn, vyklizen a armáda ho předala Univerzitě Palackého.
S pomocí svého kamaráda Karla Faltýnka se pustil do archeologického průzkumu staré židovské brány. Měli veškerá potřebná povolení, neprováděli tedy nic nelegálního. Ani v nejmenším tedy netušili, že je překvapí strážný se samopalem a bude je chtít zatknout, jakmile probourají zazdívku.
„Je ale potřeba si uvědomit, že s konviktem přímo sousedí vojenský archiv. To znamená, že tam tehdy měli velmi cenné a tajné dokumenty,“ vysvětluje archeolog. „Já jsem strážnému ukázal papír, že to máme dovolené, jenomže on měl pravdu, že jsme vstoupili na území archivu. Tehdy totiž ještě parkán nepatřil univerzitě, stejně jako část té zazděné brány,“ dodává.
Nedorozumění se nakonec vysvětlilo a následný archeologický průzkum odhalil řadu cenných předmětů a historických pozoruhodností, včetně např. unikátního suchého záchodu z doby baroka. U něj se zachovala dokonce sedací deska s výřezem i výklenek na odkládání osvětlení. Kromě tohoto objevu byly odhaleny starší vrstvy ve složení zdiva, v přízemí a v prvním patře se našly malby, fresky a malovaný strop. Po prozkoumání průjezdu se památkáři rozhodli pro rekonstrukci budovy podle původní ikonografie (nejstaršího pohledu na panorama města, tzv. veduty z 16. století).

Předchůdce konviktu? Židovská synagoga!
„V místnosti, kterou jsme měli na převlékání, jsme udělali sondu do podlahy. Zkoumali jsme, jestli jsou tam nějaké chodby,“ vypráví Gračka. Již po předběžném průzkumu s halogenovými světly se dostali daleko, až k vojenskému archivu. Objevili rozsáhlé sklepení několika objektů – konviktu, depozitáře a kostela Panny Marie Sněžné. Podle archeoložky Hedviky Sedláčkové tak byl odhalen zbytek židovské synagogy.

Po stopách pramene a očistné lázně, tzv. mikve
Zhruba pod barokní kaplí Božího Těla, která je součástí konviktu, byly nalezeny stopy zvláštního objektu. Někteří odborníci soudí, že by se mohlo jednat o mikvi – židovskou rituální lázeň, určenou pro očištění osob nebo předmětů. Komu a k čemu zde sloužila? Za odpověďmi jsme se vydali za PhDr. Josefem Bláhou z katedry dějin umění UP.
„Konvikt je geologicky součástí Michalského kopce, nejvyššího místa historické Olomouce, ze kterého na více místech prýštila voda. Tento úkaz byl nesmírně zajímavý pro pohany. Nejpozději ve 12. století byla i v místech konviktu židovská osada, která zákonitě musela mít svoji synagogu. K té však neodmyslitelně patřila židovská rituální záležitost – tzv. mikve, ve které Židé využívali k očistě pramenitou (tj. ‚živou‘) vodu. Již zmíněný pramen nutně potřebovali, pravděpodobně tedy využili jeho existence a synagogu postavili na místech, kde vyvěral,“ uvedl Bláha.
Kde najdeme tento zázračný pramen dnes? Nedaleko konviktu leží kaple svatého Jana Sarkandera, ve které bylo vězení a mučírna. Když do ní vejdete a sejdete do suterénu, uvidíte studnu – Pramen živé vody sv. Jana Sarkandera. V těchto místech kdysi světec zahynul krutou mučednickou smrtí. Je tam také skřipec, na který ho natahovali. Koluje legenda, že když zmučen klesl k zemi, pramen vytryskl přímo pod jeho hlavou.
„Vždy je to spojené s nějakým náboženským jevem, ať už pohanským, židovským nebo křesťanským,“ vysvětluje doktor Bláha. „V kostele sv. Michala je ve sklepní místnosti rovněž pramen. I ten byl nepochybně součástí pohanského kultovního okrsku, dokonce snad byl situován v jeho centru. V jeho blízkosti se konaly předkřesťanské rituály a také mu byly vzdávány oběti,“ vypráví pedagog. Křesťané později legendu k tomuto místu upravili. Vznikl tak příběh o svatém Hyacintovi. Tomu se prý pramen objevil pod nohama, když vybíral místo, kde založí dominikánský klášter. Považoval to za boží znamení a klášter v tomto místě založil. Vodě, která z pramene prýštila, pak lidé přikládali léčivé účinky.

Pověsti o podzemních chodbách lžou!
Ale vraťme se zpět ke konviktu. Vladimír Gračka se s námi podělil o další zajímavá zjištění, která stojí za zmínku: „Tvrzení, že tady jsou podzemní chodby, chodby na Hradisko (Klášterní Hradisko, pozn.) – to je nonsens. Historické jádro je z tvrdého kamene. Také jsem tomu jako malý kluk věřil, ale zjistil jsem, že je to nemožné.“
Fakt, že se pan Gračka podílel na průzkumu téměř šedesáti objektů v celé Olomouci, je dostatečným důkazem toho, že mu takové tvrzení můžeme věřit. Pokud jste však jiného názoru, můžete začít pátrat na vlastní pěst stejně jako on…

text a foto: Kristýna Petříková a Martina Víchová

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka