Menu

anigif

A+ A A-

Delikatesy i kuřecí kůžičky na špejli. Japonsko je skvělé, ale umí překvapit

„Chtěl jsem zlepšit své jazykové schopnosti a vyzkoušet si dlouhodobější život v cizí kultuře,“ vzpomíná Jakub Martinec, student magisterského programu japonské filologie, který se v rámci meziuniverzitní spolupráce vydal na stáž na japonskou Kyoto Sangyo University. Během letního semestru 2017 stihl poznat mentalitu místních lidí, procestovat několik částí Japonska, a navíc se zasnoubit se svou přítelkyní. K zemi vycházejícího slunce má Jakub vřelý vztah, přesto však říká: „V Japonsku bych dlouhodobě žít nechtěl.“

 


 

Stačí podat žádost, napsat motivační dopis v češtině a angličtině a absolvovat rozhovor vedený napůl v češtině a japonštině. Pak už jen čekat, jestli se jedinec zařadí mezi zhruba desítku studentů, kteří se svou žádostí o stáž na půdě vybrané asijské univerzity uspěli. Zájemců bylo v Jakubově případě lehce přes třicet, takže se do vysněné destinace vydala přibližně třetina uchazečů.

 

Žádný hotel na Jakuba v Japonsku nečekal. Bydlení si Jakub zajistil na studentských kolejích pro zahraniční studenty. A jak přiznává, ti měli trochu jiný režim než místní ve vedlejších ubytovacích prostorách. „Jako zahraniční studenti jsme mohli vstávat podle svého uvážení, pít alkohol a kouřit na balkóně. Vedlejší koleje pro Japonce fungovaly trochu jinak. Ráno museli všichni vstát, pak měli společné rozcvičky.“ Večerní program ve společenské místnosti nebo ve městě už absolvovali všichni studenti společně. K tomu však Jakub dodává: „Bližší seznámení s Japonci je složité, zejména pro cizince. Japonci se snaží být milí a nekonfliktní, což někdy může být až nepříjemné.“

 

Japonsko je často spojované s kvalitním školstvím, o to více překvapivý může být další Jakubův poznatek: „Japonský vzdělávací systém je na tom mnohem hůře než ten český. Japonci se neučí myslet, ale odpovídat na otázky.“ Děti věnují téměř všechen čas studiu, naučí se jednotlivá fakta a šablony myšlení, ale nejsou schopné o problému samostatně přemýšlet. Kromě toho, nedostatek volného času v dětství je pro Evropana nepochopitelný. „Děti nemají šanci být dětmi, proto bych potomka v Japonsku vychovávat nechtěl.“ Odlišnost japonského vzdělávání se projevila i při studiu na univerzitě. „Všude jsme dostávali spoustu domácích úkolů. V Česku jsem byl zvyklý na samostudium, ale v Japonsku to byl typ úkolů na doma jako na základní škole.“

 

Jakub Martinec poznával kulturu také skrze místní gastronomii. Sice během svého pobytu zhubl 11 kilogramů, ale jídlu se nevyhýbal. Spíše naopak. „Vyzkoušel jsem spoustu věcí, které bych normálně asi nejedl,“ a se zápalem v očích  vzápětí vyjmenovává: „Ochutnal jsem měkkýše, korýše a chobotnice.“ Mezi Japonci jsou teď prý populární různé pokrmy z vnitřností nebo kuřecí kůžičky na špejli. Jakub si však během pobytu oblíbil jiné speciality: „Japonské omáčky mi opravdu chybí. V Japonsku se podávají se skoro se vším a stojí pakatel. V Česku je možné si některé koupit ve specializovaných obchodech, ale člověk zaplatí i pětkrát více.“ Na druhou stranu je cena potravin v Japonsku celkově vyšší než v České republice, což Jakub dokládá na konkrétním příkladu: „Jedno jablko tam stojí tolik jako kilogram jablek v Čechách, takže jsem moc ovoce a zeleniny za ten semestr nesnědl.“

 

Nedílnou součástí Jakubova pobytu bylo také cestování. Během semestru se sice vydával jen do města a jeho blízkého okolí, ale o prázdninách a po splnění studijních povinností si vše plně vynahradil. „Třeba Okinawa se hodně liší od hlavního města Japonska. Mentalita místních je jiná, nikdo nikam nespěchá. Většina lidí tráví volné chvíle u moře surfováním,“ vypráví o oblasti, ve které byla do roku 1972 americká vojenská základna. Na Okinawě se Jakub bohužel setkal také s šizením turistů, které na hlavních ostrovech nepřipadá v úvahu. Další zážitky lovil na ostrově Kjúšú. Kdyby tam zůstal o chvíli déle, mohl prožít rozmary počasí, na které by jen tak nezapomněl. „Těsně po mém odletu se přes Kjúšú prohnal tajfun,“ přibližuje.

 

Z nadšeného vyprávění je znát, že Japonsko přirostlo Jakubovi k srdci. Se zemí na Dálném východě ho však bude po zbytek života spojovat ještě jedna důležitá životní událost, a to již zmíněné zasnoubení. V jednom ze šintoistických chrámů poklekl před svou partnerku Jitku a požádal ji o ruku. „Chtěl jsem to udělat romanticky, ale bohužel to neproběhlo úplně podle mých představ. Společně s námi jela vlakem velice upovídaná paní. Když jsme vystoupili, bylo všude plno komárů. A navíc byl západ slunce na druhé straně. Všechno, co jsem si připravoval, se pokazilo,“ vypráví trochu smutně Jakub. Na odpovědi jeho partnerky to však nic nezměnilo. Své „Ano“ mu přece jen řekla.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka