Menu

anigif

A+ A A-

Mít holky větší sílu než kluci, byl by to průšvih, říká Tereza Votavová.

foto: archiv Terezy Votavové foto: archiv Terezy Votavové

Co to fourcross vlastně je?
Pokud znáte skicross nebo snowboardcross tak je to podobné, akorát na kole. V závodě jsou čtyři jezdci na umělé dráze a jezdí přes překážky, skoky. Jsou tam kameny, klády a různé další překážky, prostě jakékoli znepříjemnění terénu. Jde o to, dostat se do cíle, co možná nejrychleji. Dva z jezdců vždy postupují do dalšího kola.
Kde se závody jezdí? Kde tě můžeme vidět?
Jezdí se v horských střediscích. V Čechách bývala trať ve Špindlu, nyní je v Tošovicích, teď se otvírá v Plzni a jedna je v Praze. Světové tratě jsou například v Leogangu, Schladmingu, tratě ve Skotsku nebo Americe.
Jak ses k tomu dostala?
Brácha a bratránek jezdili sjezd za barákem na chalupě. Vždycky jsem se na ně koukala a líbilo se mi to. Potom se na sídlišti vytvořila taková partička a všichni začínali jezdit na kole. A pak jsme společně jeli na první závody a tam jsem zjistila, že mi to jde. Začala jsem sjezd, potom jsem objevila fourcross a zamilovala sem si ho.
Kolik je holek fourcrossařek?
Ve světě celkem asi šedesát, na závodech se potkáváme tak ve dvaceti a v Čechách jsme tři. Všechny jsme v první pětce.
Jaké máte vztahy?
Dobré, některou mám ráda víc, některou míň, tak to prostě je. Ženský jsou podle mě ale surovější a horší než chlapi.
Máš nějaké špatné zkušenosti?
Všechny jsme zvyklé trénovat s klukama, kde je to v pohodě. Oproti tomu vynikne ženská nenávist, to, jak v každé holce vidí strašnou soupeřku. Myslím si, že kdyby měly holky větší sílu než kluci, tak by to byl velkej průšvih. Kdyby se totiž k té ženské zlosti a nenávisti přidala ještě síla, tak to by byl konec.
Kde trénuješ?
Nejčastěji trénuji v Praze, protože tam bydlím. Chodím spíš trénovat na sjezd na kole, mám doma ale i další kola – silniční, horské do lesa, celoodpružené. Co mám horské kolo, jezdím mnohem líp. Člověk, který se upne jen na jednu disciplínu, začne stagnovat. Plus chodím do posilovny, teď kvůli zranění trénuji méně.
Co se ti stalo?
Při tréninku (5. 7.) jsem si zlomila klíční kost. Špatně se mi to hojí. Nedala se tam dát dlaha, protože by mi roztrhala kůži, tak se to nechává volně. Navíc jsem si při pádu pochroumala i něco v rameni. Ale aspoň světovou sérii závodů jsem stihla.
To je tvoje první zranění?
Ne, to vůbec. Zlomenina první, předtím jsem měla vždycky jen něco nalomeného. Mám operované koleno, trpím spíš na záněty a klouby. Při pádu jsem si dala ruku před sebe úmyslně, protože jinak by to odnesla pánev nebo bych měla potrhané vazy.
Nemáš strach, když jezdíš? Přece jen je to extrémní sport.
Nerada používám slovo extrémní. Pro mě je to sport jako každý jiný. Když člověk trénuje, riziko pádu eliminuje. Zranění hrozí stejně tak jako u jiných sportů. Když člověk jezdí dlouho, tak už to tak nevnímá.
Co na to celkově říkají rodiče, nemají o tebe strach?
Rodiče se se mnou o tom moc nebaví. Myslí si, že se sportem neuživím. Vím to, už mě 100x napadlo skončit. Ale na druhou stranu, studovat a pracovat můžu potom, ale sportovat už nebudu moct. Rodičům se to nelíbí od začátku, ale přece kdyby chtěli, zakázali by mi to už tenkrát.
Když si představíš sebe za pár let a svoje děti. Ty bys neměla ani trochu strach?
Měla, ale my díky tomu cvičíme. Máme zranění, ale to k tomu patří. Stejně bych dělala něco, při čem se zraním. Na tohle se ohlížet nedá, člověk se naučí padat.
Studentské večírky a podobné věci se tě netýkají?
Ne, netýkají. Chodím fakt výjimečně. Tím zraněním si je teď užívám trochu víc. Vím, že nemusím zvedat tohle a tohle a můžu si vybrat, co budu dělat. Teď si užívám, že díky zranění nejsem chvilku vrcholový sportovec, ale normální člověk.
Co považuješ za svůj největší úspěch?
Letos jsem celkově ve fourcrossové sérii pátá. Největší radost mám z mistrovství světa, tam jsem byla sedmá. Byla tam super atmosféra, přijeli kamarádi, to pro mě bylo hodnotný a emotivní. Trať byla hodně těžká, tak těžká, že když jsem ji poprvé viděla, tak jsem myslela, že pojedu rovnou domů. Nakonec mi sedla a dopadlo to dobře.
Jak dlouho si myslíš, že budeš ještě závodit?
Je mi 23 a myslím si, že na téhle úrovni to budu moct dělat, když to dobře půjde, tak pět let. Člověk pak přejde na testování kol a věci týkající se kol. Takže kariéra svým způsobem jede dál. Ale samotný závodění už dlouho dělat nebudu. Pokud nepřiberu, myslím si, že to tělo dlouho nevydrží.
Co bys chtěla dělat potom?
Chci zůstat u sportu. Třeba jako instruktor, animátor, nemám problém jít učit. Mám takovou vizi, že budu bydlet na horách a tam je jistá práce být učitelem. Nejsem typ, že bych začala podnikat a závoděním se uživit nedá.
Můžeš při sportu vůbec mít vztah? Dá se to zvládnout?
Moc se to nedá. Každej chlap si myslí, že to zvládne, ale nezvládne. Chlapi chtějí mít holku doma. Ale já zase vím, že tohle moje tempo vydrží pár let. A pak budu doma, budu ráda, že nemusím nikam jezdit. Ale vím, že teď ještě ne. Lidi strašně rychle padají do stereotypů a já tam nechci spadnout už teď.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka paces2018-1