Menu

anigif

A+ A A-

Celej můj život jsou omyly. Ale šťastný, říká David Vávra

Foto: archiv Davida Vávry Foto: archiv Davida Vávry

Živel, komik a výborný řečník, tak bychom shrnuli čas strávený s Davidem Vávrou. Byl to zážitek, na který se nezapomíná. Zároveň jsme zažili jiný Pokec měsíce než všechny dosavadní. Děkujeme tímto profesoru Machalovi za moderování besedy, která se konala 23. dubna v rámci cyklu přednášek Ex Libris. Náš text je jejím volným přepisem.

„Celej můj život jsou omyly, šťastný omyly. Někdo s životem zápasí, zkouší sám sebe, a já jen seděl v křesle a všechno to tak nějak samo přicházelo: Milan Štaindler ve čtrnácti letech řekl, pojďme hrát; Radovan Lipus zase řekl, tak si natočíme něco o Ostravě, tak točíme už tolik let; tatínek sedí za stolem a kreslí čáry, tak jsem si řekl, chtěl bych být architektem… Bylo to lehký a já jsem za to vděčnej, uvědomuju si, že jsem se mohl ráno probudit a být v koncentráku.“
Tvůj tatínek byl architekt?
Ano, byl. Tatínek byl poslední z těch, ve kterých doznívala taková ta prvorepubliková rozvážnost, poctivost a opravdovost. Dožil se mých prvních realizací, ale my jsme se v tomhle jakoby nesnášeli, to znáte, otec se synem to většinou mají názorově jinak. Tatínek dělal například kulturní dům Dobeška v akci Zet.
Nemůžu se nezeptat na Sklep, kde jste začínali, v literatuře jsem vyčetl, že se tam vlezlo několik desítek lidí.
Několik desítek? Tak to vůbec ne. Na jevišti nás bylo dvanáct, museli jsme se držet, protože to bylo tak malý, že jsme padali na diváky. Diváků tam bylo, co se jich vlezlo, navíc byly otevřený dveře a ostatní stáli na chodbě, mezi tím chodila maminka přikládat. Ve sklepě je to výborný, jsou tam třeba reflektory udělaný z krabic od dětskýho sunaru, v tom jsou žárovky, no skvělý. Jenže jsme tam začali dělat předpubertální večírky a divadlo začalo maskovat naši opilost, což maminka záhy pochopila a ze sklepa nás vyhodila, tak jsme šli do tatínkova kulturního domu.
Zdůrazňuješ, že tvůj život je spjat s několika kilometry čtverečními, které to jsou?
Můj život je spojen pouze s jedním kilometrem čtverečným, a to s Braníkem. Je tam náš branický kostelíček, kde jsem byl pokřtěnej, skautskej slib jsem tam složil, svatba tam byla, křtiny všech našich dětí. Pak je to kulturní dům Dobeška, vedle něj fotbalovej plácek, protože kolektivní sport je pro mě stejně cennej jako divadelní, možná někdy i cennější, protože se u toho víc bavím. Další je naše restaurace, kde jsme v pubertě psali, no teda spíš si říkali scénáře. Třeba první představení jsme si řekli deset minut před tím, a stejně to nějak vyšlo. To byla úžasná drzost, ale právě to nás s Milanem ohrálo. Musím říct, že Milan je o dost nadanější herec než já, celkově ho to víc baví.
Když jsi zmínil Milana Štaindlera, vídáte se?
No jasně, včera jsme spolu hráli v Trutnově. Víte nejcennější je, že můžeme vedle sebe sedět 42 let a máme se rádi. Protože jakmile se někdo živí divadlem, to je takový nasazení života a času. Llidi spolu ráno zkouší, odpoledne zkouší, večer hrají představení, pak se nalejou někde v baru, pohádají se, pak se usmiřují a pak zase zkouší... A to se dá vydržet maximálně deset let. My nezkoušíme a zase tolik nehrajeme, tak spolu můžeme být a máme z toho pořád radost.
Na divadlo máte vymezenou pouze část měsíce.
Přesně tak, jen posledních deset dní v měsíci, prvních dvacet dní si děláme každej svoji práci a takhle to funguje už asi 20 let.
Kdo byl na začátku divadla Sklep a kdo je tam teď?
No většinou všichni. Na začátku jsme byli jen se Štaindlerem, pak jsme přišli na gympl, kde jsme potkali Jirku Burdu, kterej hraje doteď, Marcelu Burdovou a Fáňu Vášu. Pak jsme šli na loutkový představení, tam jsme viděli Tomáše Hanáka, ten vypadal jako Kristus. Tak jsme mu řekli, ať přestane veslovat a jde s náma pít do sklepa, on si to vzal doslova a skončil z toho v léčebně, tak jsme mu zničili sportovní život. Hanák má úžasnej dar pro psaní, aby hra držela pohromadě. Jako má Milan dar pro herectví, tak Hanák pro psaní. Potom jsme vzali Macháčka, ale to až potom, co s náma deset let hrál fotbal.
Musím se zeptat ještě na jedno jméno – Tomáš Vorel?
S tím jsem se znal už z gymplu, on byl jedinej z áčka, my byli z béčka. Na gymplu byl Vorel takovej samorost, v zimě chodil v tričku a v létě v kožichu, v zimě si vysekával led a koupal se. Potom jsme spolu chodili na ČVUT, odjeli jsme na výšce v prváku na běžkařskej zájezd a řekli jsme si, že spolu něco napíšeme. Tak jsme napsali hru o založení sociální demokracie, to jsem se smál nejvíc v životě a víc už se nikdy smát asi nebudu. To bylo nejlepší psaní, tam jsem omládl tak o pět let.
Společně s Tomášem Vorlem jste měli pantomimické období.
Chtěli jsme překvapit, a tak jsme si řekli, že se naučíme pantomimu, jenže ten den přivezli do Prahy burčák, tak jsme přišli na zkoušku pantomimy nalití a začali jsme vyvádět. Stříleli jsme po sobě a vedoucí řekl, že by si s náma rád promluvil. Byl to Zdeněk Běhal, kterej byl ve skupině Mimóza, a nabídl nám, že nás vezme. Dostali jsme se do Mimózy a za tři roky jsme jeli za bolševika do Japonska, prostě jsme se nalili v pravej čas.
Co vaše besídky? Kolik jich už bylo a jak fungují?
Proběhlo asi tak 35 besídek, každá z nich trvá tak 7–8 hodin, to je k nevydejchání. Dřív tam chodili naši rodinní příslušníci, který to ale po dvaceti letech přestalo bavit. Teď jsou zase zpátky, asi se bojí, že jim umřeme, a znovu to prožívají s náma. Besídky vznikly tak, že si měl každej ze Sklepa připravit nějakej dárek, vystoupení pro ostatní. Mám z toho vždycky děs, že se na to až těším, protože vím, že budu žít, ale mám vždycky příšernou trému.
Co vaše spolupráce s Věrou Chytilovou?
Myslím, že její filmy dozrávají časem. Dřív mi třeba film Kurvahošigutntág připadal pitomej, ale teď vidím, jak je to přesně zachycená doba, přeměna bolševismu ve vesnickej kapitalismus. Ten film je geniální. My Věru milujeme, je to veliká persona, máme ji jako maminku, i když nás trošku fackovala. Chtěla s náma točit psychologickej film, ale pak zjistila, že to s náma nejde. Mě celkově filmování moc nebaví, baví mě jen Šumná města, ale hraní ve filmu – na to nemám nadání ani trpělivost. Jestli chcete někdo filmovat, nedělejte to, to je takovýho ztracenýho času. Čeká se třeba čtyři hodiny na jedno slovo, už na to nemám nervy, teď navíc, jak se budí jaro, už bych chtěl jet na kole, a ne tam sedět někde v karavanu a čekat na jednu větu.
Zmínil jsi Šumná města. Jak vznikla?
To bylo tak, že mladý Radovan Lipus chtěl byt architektem, ale uměl špatně matematiku. Strašně ho vzrušovalo prostředí tvorby prostoru, tak se stal divadelním režisérem a dostal se do Ostravy. Všichni mu říkali: Ježiš ten smog, tam umřeš. A on říkal: Nene, Ostrava to je strašně krásný město, to má větší plochu parků než Praha, jsou tam krásný industriální památky a podobně. Slyšela ho produkční a řekla mu, ať o tom napíše. Tak napsal malou synopsi a vymyslel si postavu architekta. Pak jsem přijel já, drzej floutek z Prahy, a už to pár let točíme. Já jsem za ty roky strašně zestárl. Žili jsme si v tom, najednou jsem ale cítil, že je to rutina. Ten projekt je vlastně splacení dluhu vůči funkcionalistické architektuře.
Co si myslíš o současné architektuře českých měst?
Současná města nemají velkou architekturu. Vznikala tak, že se ke středověkýmu půdorysu postupně přidávaly kamínky dané doby. Jenže v dnešní době se najednou řeklo: Vy současní architekti už nemáte právo tady něco postavit, přidat něco k historickým stavbám, protože by se porušila struktura města. Ale já si myslím, že to není pravda a že je to špatně. Myslím, že současným městům chybí moderní stavby.

Otázky: profesor Lubomír Machala

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka