Menu

anigif

A+ A A-

„Pocit sounáležitosti je důležitější, než jestli budeme mít o 50 milionů více,“ říká budoucí rektor

Foto: Tereza Šimonová Foto: Tereza Šimonová

Najít volnou chvilku v diáři nově zvoleného rektora nebylo jednoduché a i místo setkání jsme trochu podcenili – v rodinné cukrárně jsme přes křik dětí skoro neslyšeli vlastního slova. Přesto byl rozhovor příjemný a Jaroslav Miller, který by se měl funkce ujmout 1. ledna 2014, ochotně odpověděl na všechny naše otázky.

Proč jste vůbec kandidoval – co jste chtěl změnit?
Jednak jsem dal na nátlak kolegů a jednak, asi jako všichni mí kolegové, jsem s některými věcmi na univerzitě méně spokojen, a pakliže člověk není úplně spokojen, měl by se vzchopit k nějakému činu. Myslím si, že univerzita je v zásadě dobře zařízená, mnoho věcí funguje, ale jsou pracoviště nebo centrální jednotky, které by mohly být výkonnější. Všichni například víme, že informační systém nefunguje asi tak, jak bychom si představovali.
Nebál jste se, že nemáte šanci? Rektora z filozofické fakulty už dlouho univerzita neměla…
Já se bojím jen své ženy, jinak ničeho. Jsem zastáncem názoru, že jeden jediný kandidát ve volbách – to nemá smysl. Potom by volby nemusely ani být. Prohra je rizikem podniku, na to je třeba být připraven. I porážka se dá nést se ctí. Na jaře jsem počítal s tím, že dostanu jeden až dva hlasy, zhruba týden před volbou jsem se domníval, že to bude hodně těsné na jednu nebo druhou stranu, takže konečný mandát mě překvapil. Pozitivně, samozřejmě.
Do funkce vás bude jmenovat prezident. Je pro vás tento ceremoniál strašákem, nebo pouhou formalitou?
Ani jedno. Je to samozřejmě akt, který zákon předpokládá nezávisle na prezidentovi. Přece jen jmenování prezidentem je významná věc, která se neodehrává každý den, to znamená, že vyžaduje určitou formální atmosféru.
Jaký je tedy váš postoj k nedávnému sporu prezident Zeman versus rektoři vysokých škol?
S panem prezidentem nemám problém, pokud se oba udržíme v rámci toho, co předpokládá náš úřad. Podle mě by měla jistá stavovská čest velet všem rektorům, aby postupovali jednotně a solidárně, což si myslím, že se i do značné míry stalo. Většina rektorů se odmítla zúčastnit ceremoniálu ke slavnostem 28. října, na druhé straně bych rád vyjádřil naději, že to nebude začátek nějaké dlouhé zákopové války. Byla to jednorázová záležitost, z obou stran politováníhodná.
Navrhujete zavést motivační poplatky pro studenty. Pokusil byste se odhadnout jejich výši? Bude to tolik, aby si vysokoškoláci studia vážili, ale zároveň aby si ho mohli dovolit?
Studium v ČR není zadarmo, to víte asi lépe než já, i život v Olomouci něco stojí. Nicméně je tu druhá věc – určitá finanční spoluúčast na vysokoškolském vzdělání. Jestliže něco vložím, mám právo od toho něco očekávat, tato rovnice ale v současné době u nás nefunguje úplně. Neřeknu vám konkrétní částku, ale je důležité, aby poplatek nebyl příliš vysoký, protože sociální nůžky se rozevírají. Myslím, že vhodným řešením by bylo, kdyby vláda zákonem stanovila nějaký strop, kterého poplatky můžou dosáhnout. Tak by byl dán univerzitám nějaký manévrovací prostor, aby mohly jednotlivé fakulty postupovat motivačně.
Jak to myslíte?
Fakulta, která má málo studentů, by ten poplatek mohla snížit na minimum nebo úplně odpustit. Naopak fakulty čelící velkému zájmu by si mohly dovolit regulovat příliv studentů zvýšením poplatků, ovšem pod ten zákonem daný strop. Myslím, že pokud do něčeho vložíte své peníze, asi si pak lépe hlídáte, jak jsou využity. Studenti by získali větší právo kontrolovat, pro jaký účel je univerzita použije. Navíc mám dojem, že by se studenti více snažili – ne všichni svému studiu dávají sto procent. Ale totéž platí samozřejmě i pro akademiky, abych byl úplně spravedlivý.
Jak by mohl běžný student kontrolovat, kam jeho peníze „jdou“?
Možností je celá řada, já třeba uvažuji o něčem jako univerzitní nadace. Univerzita by založila nadaci, do níž by vložila kapitál, a studenti by se částečně podíleli na jeho navyšování. Peníze z tohoto fondu by univerzita mohla použít na striktně vymezené účely. Například na podporu postdoktorských míst, sociálně slabších studentů, kteří nemohou platit poplatky, na podporu romských studentů, aby se jim usnadnil přístup k vysokoškolskému vzdělání, na podporu charitativních věcí.
Máte bohaté zkušenosti ze zahraničí. Je něco, co se vám líbilo na zahraničních univerzitách a zde to chybí?
Líbil by se mi větší marketing univerzity, spojený s propagací akademické obce a studentů s univerzitou. Mám to ve svém programu poměrně jasně popsáno – jde o budování značky a pocitu sounáležitosti s institucí, kde studuji. S tím také souvisí práce s absolventy, zakládání absolventských klubů v místech, kde je větší hustota absolventů univerzity, nejen v ČR, ale i v zahraničí. Tímto se také buduje image univerzity jakožto určitého exkluzivního klubu a vzniká síť vztahů, která v pozitivním slova smyslu připomíná strukturu mafie – lidé spojení studiem na stejné instituci mají tendenci si pomáhat. Já mám třeba univerzitní kartu Oxfordu a na tu kartu můžu jednak čerpat určité výhody, ale zároveň se touto kartou můžu prokázat na asi pěti stovkách míst na světě, kde existují kluby oxfordské univerzity. Například pokud budu v nesnázích, můžu se spolehnout na jejich pomoc, ať jsem v Austrálii, v Africe, dokonce i v Jižní Americe. Systematické budování absolventské sítě může mít tento efekt – lidé spolupracují, vědí o sobě, navzájem si pomáhají, a samozřejmě to může do jisté míry posílit i zaměstnanost, protože absolventi konkrétní univerzity mají tendenci pomáhat absolventům téže univerzity. Ale je to dlouhodobá věc, nevyřešíme to za rok nebo za dva, je potřeba se dívat desítky let dopředu. Zároveň to platí i opačně – v 90. letech byl proveden průzkum v severní a západní Evropě, který zjistil, že absolventi, se kterými univerzita pravidelně komunikuje, chtějí své děti posílat na stejnou univerzitu. Takže si škola zařídí studenty do budoucna, kteří se paradoxně ještě ani nenarodili. Je to taková dlouhodobá politika.
Říkal jste, že byste do Olomouce chtěl „přitáhnout“ více zahraničních studentů i pedagogů. Na co konkrétně byste je chtěl nalákat právě do Olomouce?
Na velmi přátelské prostředí, které skýtá naše univerzita, a příjemný život v Olomouci obecně, včetně například projektu městské cyklistiky. Nemluvě o rozvinuté vědecké infrastruktuře. Toto jsou faktory, které existují nezávisle na finančním ohodnocení, ale samozřejmě i finance hrají svou roli. Co se týká studentů, chtěl bych je nalákat na zajímavé obory, které se v současné době otevírají nebo budou otevírat, od bakalářského po doktorské studium. Mohla by pro ně být přitažlivá určitá jinakost, v níž se Olomouc liší od, řekněme, tradičního akademického prostředí v ČR, ať už mluvíme o Praze nebo Brně.
Vaší domovskou fakultou je ta filozofická, hodláte ji nějakým způsobem prosadit?
Ne, to je cesta do pekla. Říkal jsem panu děkanovi, ať po mně nic nechce. Já jsem dlouhé roky pracoval jako vedoucí katedry historie, což je velké pracoviště, stejně velké nebo větší než dvě fakulty na této univerzitě. Ale od toho se musím oprostit, protože jako rektor nemám odpovědnost za katedru historie ani za jednu fakultu, ale jsem zodpovědný za celou univerzitu. To je heterogenní organismus, nejsou to jen fakulty, ale i vědecká centra, koleje a menzy, knihovna a spousta jiných zařízení. Takže nelze zvýhodňovat jedinou jednotku, to se dít nebude.
Je něco, co byste chtěl vzkázat studentům?
Jsme tu pro vás a byl bych moc rád, kdybyste měli dojem, že je naše univerzita přátelská. Některé věci jsou neřešitelné třeba z ekonomických důvodů, ale je i mnoho takových, o kterých můžeme diskutovat a které můžeme změnit. Líbilo by se mi, kdyby se více projevovala snaha o problémech mluvit a hledat zlepšení. Uznávám, je to možná idealistická představa, ale chci, abyste měli dojem, že nejsme my, akademikové, a vy, studenti, ale že jsme jen my, jde o ten pocit sounáležitosti. Skoro si myslím, že to je důležitější než to, zda univerzita dostane o padesát milionů ročně více či méně. Kdyby se to podařilo, bylo by to mé velké vítězství. Jakmile se na tom přestane pracovat, může se atmosféra velmi rychle změnit. Univerzita je mikrosvět, který do značné míry kopíruje celou společnost. Jsem přesvědčen, že hlavní funkcí univerzit není „dělat dobrou vědu“ ani dobře učit, to jsou důležité věci; ale je to jen prostředek, jak zlepšit společnost a jak se zasloužit o lepší budoucnost, než je nynější stav. Výuka a věda nás živí, ale obojí je prostředkem, jak udělat život lepším a snesitelnějším. Věda se na tomto podílí pomocí objevů, například novými léky, výuka předáním určité etiky.

Text: Tereza Křepelková, Soňa Olejárová

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka