Menu

anigif

A+ A A-

„Psala jsem, jak mi huba narostla,“ říká o své první knížce Klára Elšíková

foto: Revolver Revue, Karel Cudlín, 2013 foto: Revolver Revue, Karel Cudlín, 2013

Se studentkou FF UP Klárou Elšíkovou, autorkou nedávno vydané prózy Zítra už usnu, jsme rozmlouvali poněkud netradiční formou. Protože Klára pobývá v současné době na Erasmu v Nizozemsku, nezbývalo než se s ní spojit přes Skype. I přesto bylo společné povídání příjemné a neformální. Ačkoliv o sobě tvrdí, že je misantrop, tedy člověk, který nemá rád lidi, je Klára velmi sympatická a má smysl pro humor. O čem vypráví její knižní prvotina, proč vůbec vznikla a jak probíhalo její vydání, se dočtete v následujícím rozhovoru.

Jaký je to pocit, mít v rukou svoji vlastní knížku?
Nechtělo se mi tomu věřit. Byla jsem vzrušená, celý den jsem nebyla schopná nic dělat, byla jsem totálně rozhozená. Měla jsem velkou radost a zároveň hrozně velké obavy, co na to řeknou ostatní.
A jak tvé okolí reagovalo?
Já jsem to strašně dlouho tajila, knížku jsem psala spíš kvůli sobě, než abych se psaním nějak chlubila. Měla jsem strach, že se na mě bude spousta známých dívat skrz prsty, ať už ze závisti nebo z hlediska nějakého měření se. Někteří kamarádi se se mnou upřímně radovali, zašli se mnou hned na panáka do Ponorky, jiní se mě jen zeptali, jak je to dlouhé, a víc nic.
Máš nějaké ohlasy od odborných kritiků?
Mám dvě negativní z Tvaru a Českého rozhlasu a pozitivní ze serveru Týden.cz. Takže dva různé póly, které jsem podvědomě trochu očekávala. Měla jsem pocit, že budou lidé, které má knížka osloví, a lidé, kteří se proti ní budou hodně vymezovat. Ale jasně, že mě kritika mrzí, hlavně ten pocit, že tě nepochopili. Navíc tyhle recenze často vytváří jakési veřejné mínění nebo spíš spirálu mlčení a ty s tím nic moc neuděláš. Na druhou stranu názor z Tvaru mě celkem rozesmál, protože takhle jsem asi ještě nikdy nikoho nevytočila.
Já osobně jsem se spoustou myšlenek, které jsou v textu, ztotožnila.
To jsem ráda. Myslím si, že právě to je důležité. V knize není žádný velký příběh, je o každodenním životě, proto se v tom asi spousta lidí dokáže najít. Zjistíš, že v těch srabech nejsi sám, což je vždycky příjemné a navíc tě to přinutí přemýšlet.
Co tě vlastně motivovalo k napsání knížky?
Kniha vznikla z vnitřního přetlaku. Štvalo mě hodně věcí, a právě proto jsem začala psát. Během studia jsem pracovala tři roky v novinách. Vždycky jsem chtěla být novinářka, měla jsem pocit, že jdu za tím, co chci. Ale pak jsem zjistila, že vše není úplně tak, jak jsem si představovala, protože jsem si mnoho věcí samozřejmě idealizovala, a že vlastně nevím, co chci dělat. Začala jsem uvažovat o tom, jestli se člověku vůbec může povést být v životě nějak konstantně spokojený.
Jak vůbec vznikl název tvé knihy?
Název je odvozen od toho, že hlavní postava nemůže usínat. Jde vlastně o takovou metaforu. Člověk většinou nemůže usnout, když ho něco štve, přemýšlí nad tím a říká si, že musí svůj život změnit.
Dočetla jsem se, že kniha je dotována Ministerstvem kultury ČR…
Ano, na tom celé vydání viselo. „Revolveři“ si hodně vybírají, koho vydají, nejsou žádné komerční nakladatelství. A na vydání debutů dostávají dotaci od ministerstva. Čekání na ni byla vlastně ta nejhorší část. Ty uděláš maximum, je tu někdo, kdo to chce vydat, kdo se za to postaví, ale pak je tu někdo, od koho potřebuješ peníze. K současné kulturní situaci jsem velice skeptická. Kdyby to nevyšlo, měla bych asi hodně poraženecký pocit.
Knížka vyšla v nakladatelství Revolver Revue. Proč zrovna tam?
Obeslala jsem snad všechna vydavatelství, spousta z nich mě potěšila. Napsali mi, že knížka má šťávu a líbí se jim, z různých důvodů ji ale vydat nemohli nebo nechtěli. Jenom v té Revolverce to vyšlo. Když jsem se to dozvěděla, málem jsem spadla ze židle, protože Revolver Revue je pro mě opravdu pojem.
Pro jakou cílovou skupinu je knížka určena?
Můj modelový čtenář je asi ten, kdo přemýšlí nad životem a není zautomatizovaný. Tedy zhruba lidi v mém věku, kteří jdou z výšky do práce a zjišťují, že to v práci a v životě není tak, jak si představovali. Takže spíš mladší generace.
Jak dlouho jsi knížku psala?
Dohromady asi dva měsíce. Snažila jsem se mít vždycky zkoušky brzo za sebou, abych měla měsíc volno a mohla psát. Kamarádi mi říkali, že jsem hrozná šprtka, ale já jsem to dělala z čisté vypočítavosti. Když si to pak vydavatel přečetl a měl nějaké výhrady, trávila jsem ještě čas přepisováním.
Kdy a kde jsi obvykle psala?
První kapitola knihy vznikla, když jsem nemohla usnout. Ráno jsem vstala, napsala to do počítače a najednou se začal rodit příběh. Taky jsem si zaznamenávala spoustu věcí, které mě napadaly, když jsem byla venku. V první verzi jsem téměř nepřepisovala, rodila jsem to jak děcko. Až potom, když je to celé venku, tak se díváš, jestli to někde nemá knír a tak.
V díle jsi uplatnila mužskou perspektivu. Bylo pro tebe těžké vžít se do ní?
Hned napoprvé jsem začala psát v mužském rodě. Vůbec mě nenapadlo, že bych psala jako ženská. Hodně mě ovlivnilo, že jsem vyrůstala mezi klukama. Dokonce mi hodně lidí říká, že se chovám jako kluk, že mám občas takový pohled na svět. Takže to bylo přirozené.
Ale tato mužská rovina se místy střídá s ženskou perspektivou Sofie…
Cítila jsem, že by to chtělo změnu, tak jsem začala psát ženskou. Původně jsem chtěla docílit polarity dvou pohledů, aby Sofie rozvířila mužskou postavu, aby příběh nebyl jednotvárný, nakonec jsem ale zjistila, že právě tato ženská postava má v díle úplně jinou funkci, než jsem původně zamýšlela.
Kdo vlastně tyto dvě postavy jsou?
Kluk a holka, kteří spolu chodili. Ukazují, jak různě se život může vyvíjet. Každý v sobě máme polaritu, někdy jsme odhodlaní k činům a jindy máme náladu, že bychom se nejradši zahrabali doma v posteli. Sofie měla být původně normální hmotná bytost, ale postupně se ukázalo, že ji lze chápat jako přístup k životu, že ani nemusí být fyzická. Samotnou mě překvapilo, jaké to nabralo obrátky.
Sofie o sobě říká, že je misantrop. Cítíš se také tak?
Jeden kluk mi řekl, že misantrop jsem. Myslím si, že mě to dost vystihuje, takový ten cynický pohled na svět a na lidi... Když někoho nemám ráda, tak ho zkrátka nemám ráda, a naopak když ho mám ráda, tak ho mám opravdu ráda. Ale určitě to neznamená, že bych se k lidem stavěla nepřátelsky. Nemusím se zkrátka kamarádit se všemi jen proto, že bych měla být milá.
Ovlivnil tě někdo z jiných autorů?
Měla jsem vždycky hroznou chuť něco napsat, ale myslela jsem si, že na to nemám. Pak jsem četla Kerouakovo Na cestě a došlo mi, že píše, jak mu huba narostla, tak jsem si řekla, že to taky zkusím. Poznamenala mě i smrt Arnošta Lustiga, který mě zaujal svým: „Piš sám za sebe, nesnaž se přizpůsobit svým idejím.“ A za třetí Murakamiho O čem mluvím, když mluvím o běhání – srovnává běhání a literární tvorbu. Psaní podle něj už dávno neznamená, že jsi ožralá v hospodě s cigaretou a píšeš si to na ubrousek. Vyžaduje to disciplínu, práci a dřinu stejně jako běhání. Není to jen bohémské plácání, jak to mnozí dělají a myslí si, že se z nich všichni podělají.
Chystáš něco dalšího?
Když se mě někdo ptá na další plány, mám pocit, že všechno, co jsem momentálně potřebovala říct, jsem řekla touhle knihou. Ujasnila jsem si, že se v životě nechci za něčím urputně hnát, za nějakou kariérou, když tě stejně pak štve, že to není podle tvých představ.
Chtěla by ses v budoucnu psaním knížek živit?
Jsem si téměř jistá, že se psaním uživit nedá. Určitě bych si chtěla zkusit ještě něco napsat, ale potřebuju čas, jako jsem měla tehdy po zkouškách, kdy jsem věděla, že se můžu věnovat jen psaní. Rozhodně nejsem ten typ, abych byla celý den v práci a pak po nocích psala. To už je za hranicí, kdy si řeknu, že na to kašlu, protože se nehodlám zničit.

Klára Elšíková

(nar. 1989 ve Zlíně) absolvovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde v současnosti studuje obor Kulturální studia. Kulturní a zpravodajskou publicistikou přispívá do Zlínského deníku a na webový portál LaCultura. V současné době pobývá studijně v holandském Groningenu.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka paces2018-1