Menu

anigif

A+ A A-

„Mám radost, když vidím hotový časopis s pěknou obálkou,“ říká šéfredaktorka Lžičky v šuplíku.

foto: archiv Zuzana Kohoutové foto: archiv Zuzana Kohoutové

Není zvykem, aby jeden časopis dělal reklamu druhému. Ale v akademickém prostředí, navíc na jedné škole, si na konkurenční boj hrát nemusíme a na kvalitu upozorníme rádi. Nad čajem jsme se vyptávali usměvavé Zuzany Kohoutové, nové šéfredaktorky Lžičky v šuplíku (Občasníku pro literárně-kulturní degustátory), jaké je to vést studentský časopis, který není vázán výdělkem a obsah si redakce vybírá podle toho, co je jí milé.

Jak ses ke Lžičce dostala?
Měla jsem společné semináře se zakládajícími členkami a nabídly mi, jestli se nechci přidat.
Jak ses vypracovala na post šéfredaktorky?
Vyplynulo to tak nějak automaticky, protože původní členové postupně odcházeli, začínali pracovat, přestěhovali se… A nezbyl nikdo další, kdo by měl dostatek času a zároveň i zkušeností.
Co tě na té práci lákalo?
Říkala jsem si, že to zkusím, a když to nepůjde, tak… to nepůjde. Myslím, že je dobré si zkusit něco vést po určitou dobu, neustále někomu psát: „Už mi to pošli, už mi to pošli, máš to hotové?“ I když připouštím, že neumím být dost tvrdá a radši posunu termín, než abych na někoho příliš tlačila. Ale mám dobrý pocit, když držím v ruce něco hmatatelného a je toho 350 výtisků.
Máš pocit, že se Lžička díky tobě nějak změnila? Posunula jiným směrem?
Podle mě se proměňuje v závislosti na lidech, kteří přicházejí, publikují, odcházejí. Sama jsem se o žádné úpravy nesnažila, pracujeme momentálně jen v pěti, takže spíš potřebujeme posilu a nové redaktory než změny. Ale možná je Lžička hravější, uvolněnější.
Jak probíhá příprava nového čísla?
Nejdříve vybereme téma. Například příští číslo bude orientované na detektivky a výjimečně se nám podařilo, aby i próza a poezie zaměření reflektovaly. Následně hledáme do rubrik autory, jejichž tvorba vyhovuje danému tématu. Když se nám někdo ozve sám, rozhodujeme se jako redakce, zda jeho tvorbu chceme vydat a souhlasíme s ní. Příspěvky ale moc často nepřicházejí, a když, většinou je to poezie, próza moc nechodí. Mimo stálé členy redakce do vydání přispívají i externisté, ale obvykle neplatí, že by každý z nich měl svou stálou rubriku, třeba do rubriky Reportáž z batohu hledáme pokaždé nového autora. Články procházejí korekturou, posílají se k autorizaci a po vysázení každý článek přečtou aspoň dva redaktoři, případné změny se zanesou do sazby. Ještě provádíme finální korekturu.
Jak Lžičku distribuujete čtenářům?
Sami ji roznášíme po kavárnách, čajovnách, hospodách, do knihovny… Většinu výtisků po Olomouci, ale pár jich posíláme do Brna, Valašského Meziříčí a i studentům do zahraničí, kteří tam už pracují nebo jsou na Erasmu. Číslo pošleme každému, kdo si o něj napíše. Máme okolo padesáti stálých odběratelů. Výtisky, jež posíláme poštou, si sami balíme do obálek, píšeme adresy, razítkujeme…
Když číslo vyjde, prohlížíš si ho s radostí, nebo jsi spíš kritický typ a zvažuješ, co šlo udělat jinak?
Myslím, že každý může najít něco, co by šlo jinak. Ale samozřejmě mám radost, když vidím hotový časopis s pěknou obálkou. Chce to čas, aby se člověk posunul od „ano, jsou tam ty chyby“ k „to je moje děťátko, co jsem si vypiplala“.
Ozval se někdo z odborné veřejnosti, že četl Lžičku a zaujala ho, že by v ní chtěl něco otisknout nebo s vámi navázat spolupráci?
Stalo se mi, že jsem recenzovala sbírku Ondřeje Buddea a na jeho čtení v Olomouci jsem mu pak předala výtisk Lžičky. Shodou okolností jsme se druhý den potkali a byl ze Lžičky docela nadšený. Později mi napsal, že můj nápad „vykradl“ jeden literární teoretik a napsal podobnou recenzi. To mě docela pobavilo, ta představa je dost nereálná, ale proč ne… Jinak se do „vyšších kruhů“ dostaneme spíš jako forma poděkování, když posíláme nakladatelství výtisk s recenzí jejich knihy.
Lžička je zajímavá i svým grafickým zpracováním. Kdo je jeho autorem?
Nemáme nikoho stálého, snažíme se to v každém čísle střídat, převážně jde o studenty. Stejně jako představujeme nové autory prózy a poezie, snažíme se obměňovat i autory ilustrací. Někdy se to bohužel nepovede, asi dvakrát jsme měli stejného ilustrátora. Většinou jeden autor vytváří obálku, ilustraci k prózám a Divnodění, další pak pozadí k Příborníku a přílohu – pohledy, kalendáře… Minule jsme měli téma bezdomoví, vydědění a přílohou byly visačky na kufr. Po ilustrátorech se musíme pídit sami, ještě se nám neozval žádný sám od sebe. Obvykle jsou to naši kamarádi. Nebo kamarádi kamarádů.
V redakci jsou vlastně jenom studenti. Spolupracujete nějak s univerzitou?
Spolupracujeme, pomohla nám sehnat grant na pokrytí nákladů, finančně jsme tedy zajištění. Díky tomu máme velkou volnost a sami rozhodujeme o obsahu čísel nebo o tom, kdy vyjdeme. A získáváme i tipy na hosty besed, kteří by pro nás mohli být zajímaví.
Přesvědčuješ kamarády, aby ve Lžičce publikovali?
Tak to bývalo, když Lžička začínala. Tehdy přispívali zejména známí redaktorů. Já už nepřesvědčuji, když to do dneška nezabralo. Ale ostatní z redakce ano, pokud mají známé z internetových redakcí Písmáku, Totemu.
Čeho si za dobu svého působení ve Lžičce vážíš? Co se ti povedlo?
Vážím si spolupráce s ostatními lidmi, jak z redakce, tak z řady těch, kteří nám do Lžičky přispěli. Díky nim mám možnost být neustále v kontaktu se současnou, převážně českou, literární scénou. A co se mi povedlo? Myslím, že to poslední číslo je opravdu pěkné. A bude pěkné i to nadcházející. Ale to se povedlo „nám“ – redakci, ne „mi“.
Koho bys chtěla vyzpovídat ty?
Přála bych si udělat rozhovor s bratry Rejchrtovými, Milošem a Luďkem. Zeptat se jich na jejich život, povolání a písně, které napsali.
Zůstává ti i nějaký volný čas?
Já beru Lžičku jako něco, co je pěkné, co mě baví a nechci se tím nijak stresovat, když zrovna nemám chuť. Takže čas si udělám, třeba na Sokola nebo skauting.
Jak čteš časopisy?
No… Většinou začínám odzadu. Dívám se, kdo to vydal, kde to vyšlo, kdo je v redakci, a často si čtu úvodník, protože myslím, že je těžké ho napsat. A pak teprve obsah.

Zuzana Kohoutová

Pochází z Dobříše a do Olomouce přijela poprvé na Den otevřených dveří, aby se utvrdila v rozhodnutí, že tady studovat opravdu nechce. Nakonec zjistila, že nechce být nikde jinde. Studovala na FF japonštinu a bohemistiku, následně přešla k editorství a u něj už zůstala.

Lžička v šuplíku

paces-13-11První číslo vyšlo v březnu 2011. Ročně vycházejí 3–4 čísla – na přelomu ročních období. Časopis založily studentky katedry bohemistiky FF. Lžička není zaměřená jen na poezii či prózu – počtete si i o novinkách z hudebního dění, divadelní recenzi nebo třeba rozhovory. Je zdarma, najdete ji v olomouckých knihovnách a kavárnách nebo napište na facebookový profil a Lžička vám přijde domů do schránky. Všechna čísla jsou i on-line na webu http://www.lzicka.wbs.cz/. Pokud chcete přispět něčím ze svého šuplíku, napište na redakční e-mail:  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka