Menu

anigif

A+ A A-

„Revoluce ve mně zůstává jako velmi příjemná vzpomínka,“ říká Josef Línek

foto: Vojtěch Smutný foto: Vojtěch Smutný

Letos slavíme 25. výročí boje za svobodu a demokracii. Zeptali jsme se Josefa Línka, učitele bohemistiky na FF UP a tehdejšího studenta, který se účastnil stávkových výborů, na jeho vzpomínky a názory na sametovou revoluci.

Jak revoluce v Olomouci probíhala?
Musím konstatovat, že to asi vědí trošku lépe historici než samotní lidé, kteří se revoluce účastnili. Ale snad se dá obecně říct, že ze studentské strany a ze strany části učitelů byla po 17. listopadu sídlem filozofická fakulta. Vybavuji si, že místnosti, ve kterých se člověk nejčastěji pohyboval, byly v prvním patře předního traktu, tedy dnešní romanistika. Tam se nacházely prostory, které používal celouniverzitní stávkový výbor, a taky pár stálých pracovišť, která zůstávala v prvních týdnech po 17. listopadu neustále aktivní. Vyráběly se zdě plakáty, museli jsme něco i jíst, takže tam byla dokonce kuchyň a postupně se vytvořila i redakce novin, které se jmenovaly Přetlak. Strašně příjemné na tom bylo, že stávkový výbor řídil studentskou činnost, ale v podstatě nebylo ani tak potřeba někoho řídit, protože vlivem událostí všichni jako by najednou dospěli a vlastně ani řízení nepotřebovali. Věděli, co mají dělat, a dělali to dobře.
Takže se angažoval velký počet lidí…
To ano, ale myslím si, že je to do jisté míry otázka náhody, protože v prvních dnech po 17. listopadu se sešla poměrně malá skupina lidí, která bezprostředně reagovala na to, co se stalo. Samozřejmě v době, kdy nebyl internet a mobilní telefony, se zprávy o dění šířily docela pomalu a se zpožděním, takže až následující dny jsme se od herců dozvěděli, co se v Praze děje. Sešli jsme se na kolejích Generála Svobody a postupně jsme se dohodli, že každou fakultu bude zastupovat pětice lidí. Někteří studenti několik týdnů po 17. listopadu skutečně na fakultě trávili celou dobu, takže tady i spali, ale určitě ne všichni, to technicky ani nebylo možné. Myslím, že to stačilo a že lidé, kteří tam byli, to skutečně dělat chtěli.
Jaké aktivity studenti vykonávali a v čem spočívala ta vaše?
To bylo velmi různé, protože samozřejmě během několika dnů nebylo možné vypracovat detailní program. Zorganizovat několik možná až tisíců lidí, aby se do něčeho zapojili, bylo sice nakonec překvapivě snadné, ale na druhou stranu těžké ve smyslu, že nešlo zavelet, aby někdo někam přišel a něčeho se zúčastnil. Po pár dnech se mechanismus rozjel a každý ze stávkového výboru měl na starost určitou agendu. Někteří lidé se starali o to, aby ve městě probíhaly happeningy a setkání. Já jsem byl jeden z těch, kteří řídili plakátovací činnost. Plakáty suplovaly noviny a těmi jsme udržovali kontakt s obyvateli.
Tedy 17. listopadu vše začalo v Praze a postupně se to šířilo do dalších měst?
Přesně tak. Hned vzápětí po střetnutí na Národní třídě nebyly známé důsledky toho, co se tam seběhlo. Říkalo se, že tam zemřel člověk, nakonec se ukázalo, že nikoli, ale bylo spousta lidí ztlučených a zraněných. Reakce byla zkrátka bezprostřední. Spousta lidí neměla takové možnosti jako my studenti, protože jsme byli volní, soustředěni mimo domov na jednom místě, měli jsme volný čas a de facto žádnou zodpovědnost. Bylo výborné, že to takhle proběhlo.
Mohl byste srovnat situaci na UPOL před revolucí a po ní (např. ve způsobu výuky)?
Hlavní rozdíl je ten, že veškerá výuka před revolucí ležela pod mrakem ideologie, takže i dobří učitelé, kteří měli v té době co říct, leccos říct nemohli a byli opatrní. Samozřejmě naznačovali, někdo mluvil i docela otevřeně, ale opatrnost je pochopitelná, bylo to spojené s možnými existenčními problémy. Kromě vlastního oboru, u mě to byla bohemistika a anglistika, ještě každý povinně studoval i učitelské minimum, protože se čekalo, že budeme téměř všichni učitelé. To samo o sobě není tak špatné, ale ideologie je pak docela nepříjemná a řada předmětů byla, jak se později ukázalo, zbytečná. Takže určitě od té doby posílila odborná stránka studia. To, že se mohlo po revoluci postupně svobodně přednášet a mluvit o nejrůznějších věcech, se dnes zdá úplně normální, ale dříve to normální nebylo.
A jak naše univerzita prožívala samotnou revoluci? Probíhaly i nějaké otevřené diskuze s vyučujícími, nebo šlo vyloženě jenom o studenty?
Právě že ne. Překvapilo nás, že z některých učitelů se vyklubali lidé, kteří byli velmi přátelští a otevření a sami přicházeli a zapojovali se. A bylo to asi ještě tím úžasnější, že oni prožili rok 1968 a všechno, co následovalo poté, takže je trošku s podivem, že po všem zklamání měli ještě sílu zase přijít a znovu se pokusit věci zlepšit. Každý, kdo tady byl těch pár týdnů, si dokonce i našel nějaké přátele mezi učiteli. Odstup mezi učitelem a žákem se najednou tak trochu zrušil. Samozřejmě respekt tady zůstával, protože to byli pořád starší lidé, ale najednou se chovali úplně jinak. Všechny nedůležité věci šly bokem a oni, pokud měli zájem, pomáhali.
Když se na to podíváte nyní po 25 letech, dalo by se říci, že demokracie naplnila vaše očekávání?
V tom podstatném asi ano. Pořád se mluví o nějaké „ukradené revoluci“, ale co si budeme namlouvat? Je to pětadvacet let a pro mnoho lidí, kteří sametovou revoluci třeba ani nezažili, to je prostě historie, která nás v každodenním životě nezajímá a proč by taky nakonec měla. Ale podstatné je, že čeho se v těch dnech chtělo dosáhnout, toho se dosáhlo a to je strašně fajn, i když si to člověk neuvědomuje. Možnosti, které byly formulované do požadavků, tehdy vzniklých a vznášených na komunistickou vládu (tedy ještě než padla), se v tom podstatném podařilo prosadit. Jistě, společnost dneska nevypadá úplně ideálně, to víme všichni a určitě se nám leccos nelíbí, ale takový je prostě normální život.
A jaký máte názor na současné akce typu „Zvonění klíči na náměstí“?
Upřímně řečeno, vždycky to ve mně vyvolá trošku pocit falešnosti. V té době to bylo jednak poprvé a samozřejmě věci, které jsou poprvé, máme vždycky spojené s nějakým půvabem, který ta originalita přináší. Těžko se o tom povídá tak, aby člověk nevyvolal zdání patosu, ale bylo to opravdu velmi pozitivní a silné. Člověk měl pocit, že dělá věci, které je dobře, že se dějí, ale kdykoli se to vrátí zpátky, je to vyčpělé. Je to pochopitelné, protože je spousta lidí, kteří se tehdy dění účastnili, ale nebyli součástí například Občanského fóra nebo tam neměli studenty, a pro ně je tohle třeba jediný způsob, jak dát na vědomí, že na to nezapomněli. Ale je to těžké. Nepůsobí to úplně stejně, jako to působilo předtím.
Je něco, co byste chtěl na závěr dodat?
Snad na závěr bych řekl, že to, co zůstává, je absolutně nepatetické. Ono to bylo hrozně příjemné, protože se vše stalo velmi rychle a mělo to svým způsobem eleganci, protože lidé, kteří dění tehdy řídili, byli rozumní. Velmi dobří a respektovaní herci, studenti, kteří jsou ze své podstaty chytří lidé, a také učitelé. Takže to mělo svou úroveň a bylo to kultivované. Zaplať pánbůh, že to bylo bez krve, což vůbec nebylo samozřejmé. Dnes se zdá jasné, že revoluce byla skutečně „sametová“, ale vždy chybí jenom krůček k tomu, aby se začalo někde střílet. Prostě zůstává to ve mně jako velmi příjemná vzpomínka. Je to jako dárek, který člověk dostane, když žije normální život a najednou vše, co bylo špatné, se může změnit. A když se toho můžete zúčastnit, je to velké.

text: Vojtěch Smutný, Věra Šimková

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka