Menu

anigif

A+ A A-

Zapíšu se do historie. Minimálně jedné hospody, míní spisovatel

Foto: Tereza Machová, Pavla Zemanová Foto: Tereza Machová, Pavla Zemanová

Mravný, či nemravný? Sympatický, či nesympatický? Uchvacující, či odpuzující? Podobné dojmy vířily v hlavách řady posluchačů při předčítání knížky „O(byčejný) život“ Jaroslava Irovského v hospodě U Magora. A snad ani v samotném závěru čtení si nikdo nebyl schopen na jednoduché otázky odpovědět.

 

Je čtvrteční zářijový večer a Dolní náměstí zeje prázdnotou. Všude je tma a klid. Jen ze zapadlé hospůdky s názvem pouze tištěným na obyčejném papíře se ozývá tlumený hluk. Hospoda U Magora sice nemá lákavé poutače, ale to není důvod, proč by příznivci Jaroslava Irovského měli tento nenápadný podnik opomenout.

 

Nevzhledné dveře a oprýskaná chodba vedou dolů po kamenných schodech do místnosti plné kouře, které nechybí jistá originalita. Třeba zobrazení obří ptačí hlavy na cihlové zdi nebo velká cedule s nápisem HLEDÁM ZBRAŇ A MRKVU. Místo, kde má autor předčítat a kde už na něj čeká židle s mikrofonem, přímo pod obrazem Václava Havla, je plné nadšenců toužících po spisovatelově přítomnosti. On sám na sebe nenechá dlouho čekat a sledován dychtivými pohledy přichází s knížkou „O(byčejný) život“ v ruce.

V úvodu autor ve stručnosti představil sám sebe a své doposud vydané dílo. Vyjádřil také nesouhlas s tvrzením, že je kvůli syrovosti svých textů nazýván undergroundovým spisovatelem. „Sám to tak necítím, i když mi takové přízvisko velice lichotí,“ řekl. Zároveň se zmínil o postoji knihoven, kterým se jeho knihy bohužel zdají obsahově nevhodné k tomu, aby je tam mohl prezentovat. Po krátké úvodní chvilce přešel k očekávanému čtení první povídky s názvem „Smím vám ukrást mého Célina?“

 

Recenze, anotace a životopisy hlásaly, že jde o vulgární a bouřlivé povídky plné erotických scén. Ale spíš než to sršely z příběhů přesvědčivé osobní zážitky, ve kterých byla obsažena jak zdrcující dramata, tak i scény, u nichž se člověk neubrání smíchu. Už po několika přečtených větách posluchači poznali účinky autorova procítěného předčítání: začalo jim roztahovat koutky úst, šimrat bránice, pozvedávat obočí či dokonce nutit mozek uvažovat o tom, zda je povídka psána podle skutečných zážitků, či ne. Závěr autor nechává na posluchačích. Následující povídkou „Bohové jsou věční“, pojednávající o egoistickém pornoherci, Irovský plynule navázal na povídku předchozí, a i přes zřejmou chybějící autobiografičnost byla daleko zajímavější.

 

Sám Irovský se s nadsázkou domnívá, že dílo „Bohové jsou věční“ je jeho nejzdařilejší, ba dokonce vrcholné. Autor však rovněž tvrdí, že povídka nemá hlubší význam nebo snad hlavní myšlenku, je však nutné podotknout, že po jejím přečtení se naskýtá úvah k zamyšlení víc než dost. Po strhujícím závěru následovala pauza, ideální prostor pro neformální besedu se spisovatelem.

Na otázku Co říká vaše rodina na to, o čem píšete? zazněla velice netradiční odpověď: „Když jsem v devíti letech řekl své babičce, že se chci stát spisovatelem, vykřikla: ,Opovaž se!‘ Tak jsem se opovážil a napsal tři sbírky. Když si sestřenice jednu z nich koupila a ukázala ji babičce, řekl jsem jí, aby ji nečetla, protože tam jsou samé sprosťárny. Babička mi odpověděla, že to raději číst nebude, protože jinak by mě musela zmlátit.“ Podobnými odpověďmi a komentáři Irovský bavil obecenstvo asi ještě dalších deset minut, kde mimo jiného podotkl, že „netuší, zda se někdy zapíše svými originálními díly do literární historie, ví však, že se určitě svými knihami zapíše do historie hospody U Magora“. Pak už se pohodlně uvelebil u stolu a přešel k četbě další a zároveň poslední povídky „Zasrané ploché nohy“.

 

V příjemné atmosféře si zbývající posluchači vychutnávali poslední doušky příběhu olomouckého bohéma a po bouřlivém potlesku se s ním nakonec většina z nich osobně rozloučila, odešla a neoficiálně tak autorské čtení ukončila.

Na závěr zbývá důležitá otázka, a sice Co by začínající spisovatel vzkázal těm, kteří se o psaní teprve pokoušejí? „Pište, pište, pište. Ale pište proto, že vás to baví, neberte to jako práci. Žádnou povídku nebo báseň nepovažujte jen za součást nějaké potenciální knihy. Pokud vám při psaní buší srdce čím dál rychleji a cítíte určitou euforii, adrenalin a uvolňující se endorfin, pak je to správně.“

 

Text a foto: Tereza Machová, Pavla Zemanová

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka paces2018-1