Menu

anigif

A+ A A-

Prý jsem sluníčkář. I když vlastně pořádně nevím, co to označení znamená

Foto: Jiří Vačkář Foto: Jiří Vačkář

Dominik Obruča je jedním ze studentů, kteří se zapojili do pomoci uprchlíkům. Dvakrát vyrazil pomáhat na srbsko-maďarskou a srbsko-chorvatskou hranici. O tom, co tam zažil a jak situace na balkánských hranicích opravdu vypadá, mi vyprávěl v jedné z olomouckých kaváren.

Kdy ses poprvé osobně setkal s uprchlíky?

Poprvé v Turecku v červenci tohoto roku. Bylo to náhodné, ale velmi milé setkání s jednou syrskou rodinou. Pozvali mě na večeři, dokonce mi chtěli přispět penězi na cestu, ač sami žádné neměli. Podruhé jsem potkal uprchlíky v Bulharsku, také o prázdninách. Jednalo se o uprchlický tábor, kde jsem dělal reportáž. Vyloženě pomáhat jsem jel až v září s Charitou Olomouc na srbsko-maďarské hranice, konkrétně do Horgoše. Zatím naposled jsem byl teď koncem října na srbsko-chorvatské hranici v Berkasově-Bapské, kde operoval Czech Team.

Co je ten Czech Team? To je také organizováno společně s univerzitou?

Kdepak, Czech Team nemá s univerzitou nic společného. Czech Team je jen jakési zastřešující označení pro české centrálně koordinované aktivity pomoci uprchlíkům v terénu. Je to tedy zcela neoficiální název a součástí týmu může být opravdu kdokoliv. Stačí mít vůli, možnost a čas pomáhat. Potkal jsem tam studenty, skauty, ale třeba i pracující, kteří si kvůli pomoci vzali v práci dovolenou či neplacené volno.

Co tě vlastně vedlo k tomu se zapojit do pomoci uprchlíkům? Chtěl jsi prostě jen na vlastní oči vidět, co se na balkánských hranicích skutečně děje, nebo tě k tvým cestám podnítilo to náhodné setkání s uprchlickou rodinou v Turecku?

Velmi se zajímám o rozvojovou problematiku. Což je docela logické, když je to můj obor. Proto jsem také přišel z Prahy do Olomouce. A když jsem viděl výzvu univerzity, že se hledají dobrovolníci, kteří by tam jeli pomáhat, okamžitě jsem jim napsal, že pojedu také.

Zajímalo by mě, jak se k tvým aktivitám staví tvé okolí. Setkáváš se spíše s pozitivními, či negativními ohlasy? Ptám se proto, že v minulém čísle Pačesu jsme dělali průzkum mezi olomouckými studenty a velmi nás překvapilo, že se skoro 70 % z nich postavilo docela jasně proti přijetí uprchlíků.

S ohledem na to, v jakých kruzích se pohybuji, se setkávám hlavně s těmi pozitivními reakcemi. Dokonce jsou i někteří, co mi závidí, že jsem na těch hranicích byl a mohl pomáhat a oni ne. Moje kamarády ze sedmdesáti procent tvoří hlavně pražská kavárna, sluníčkáři a podobná hrozná lůza, která v očích našeho prezidenta představuje ty nejhorší lidi v naší zemi.

A ty se tedy považuješ za sluníčkáře?

Já pořádně ani nevím, co přesně to slovo znamená. Teď se velmi často používá, ale podle mě nikdo přesně neví, co člověk musí splňovat pro to, aby tím sluníčkářem byl. Myslím, že na tohle slovo by se dala napsat bakalářská práce. Ale podle definic, které jsem slyšel v poslední době, do téhle škatulky asi zapadám. To označení mi nevadí. Je to vlastně hezký.

A tvoje rodina? Jak se třeba tví rodiče staví k tomu, že jezdíš pomáhat?

Moji rodiče mě podporují. Dokonce se snaží oslovovat i nějaké své známé a nabízejí besedy a přednášky pro veřejnost. Což mne samozřejmě těší. Člověk je obvykle přesvědčený, že jeho názor je ten jediný správný, takže mi to udělalo radost, že ho můžu šířit.

Mohl bys svůj názor nějak stručně zformulovat?

Můj názor je takový, že tedy prostě existují nějaké zákony a ženevské konvence, podle kterých se má rozlišovat, kdo má právo na azyl, a ti, co přicházejí, ho podle těchto zákonů mají. Takže je naší povinností jim pomoct. Jsou to naše vlastní zákony, není to nic, co bych si já vymyslel, jde čistě jen o dodržování našich vlastních zásad a hodnot, ke kterým se hlásíme.

Potíž je, že nemáme mezi uprchlíky jak rozeznat případné teroristy a ekonomické migranty…

Já si myslím, že co se týče uprchlíků, určité zkušenosti s jejich přijímáním tady jsou, včetně zažitých procedur. Takže instituce by na současnou situaci nějakým způsobem měly být připravené. A přijde mi jako celkem logická úvaha, že ti lidé asi neutíkají jen tak, ale chtějí žít klidně a nebát se, zda jim následující minutu nevezme život bomba. Neutíkají proto, že chtějí další válku někde jinde. Samozřejmě odlišit lidi s dobrými a špatnými úmysly je těžké. Takže zdrženlivost úřadů lze pochopit. V České republice byl nicméně postoj úřadů k jakýmkoliv cizincům už předtím dost špatný a pomalý. Vezměte si jen takové cizinecké policie. Obvykle jsou mimo centrum, někde na periferii města, kde chybí zkušení tlumočníci. To mi přijde ze strany státu jako dlouhodobá buzerace cizinců. Lepší slovo pro to nemám.

Ještě jsme se ani nedostali k tomu, jak vlastně probíhá předávání uprchlíků na té srbsko-chorvatské hranici. Mohl bys mi to popsat?

Chodilo to tam tak, že z makedonských hranic přivezli Srbové uprchlíky autobusy pod kopec a řekli jim, ať jdou k chorvatské hranici. Na druhé straně čekaly chorvatské autobusy, které je odvážely do uprchlického tábora na chorvatské straně. Nicméně Srbové a Chorvati nebyli domluvení, takže Srbové nějaké lidi přiváželi, Chorvati nějaké odváželi. Během jednoho z víkendů došlo k tomu, že Chorvati na několik hodin vyhlásili stop stav, nikoho neodváželi a nikoho nepouštěli za hranici. A Srbové zas zrovna v ty dny přivezli podstatně větší počet lidí než obvykle. Takže se tam vytvořil obrovský dav, který mělo ohlídat jen deset srbských policistů, a dál tam byla jen naše dobrovolnická skupinka studentů, skautů, hipíků a dalších pravdoláskařů. Bylo nás sice několik desítek, ale stejně vznikal chaos. Představte si tisíce lidí, kteří jsou dezorientovaní, nikdo jim pořádně nic nevysvětlí, jsou někde v noci a v zimě. My tam vlastně dělali práci, kterou měla dělat srbská policie.

Takže konkrétní náplní vaší práce bylo co?

Organizování lidí do skupin do autobusů. Měli jsme například dané, že musíme vytvořit skupiny po padesáti. Ale to bylo docela náročné, protože docházelo k roztrhnutí některých velkých rodin, které se pak bály, že už se navzájem nikdy neshledají. A tohle jsme museli řešit, uklidnit je, vysvětlit jim to. Velký problém bylo rozdělování dek. Nám brzy došly a ani pracovníci UNHCR (Organizace spojených národů pro uprchlíky) žádné další neměli, takže abychom měli deky pro nově příchozí, museli jsme je brát lidem, kteří nasedali do autobusu a odjížděli. Velmi dobře jsme si uvědomovali, že by to tak být nemělo, ale jiná možnost prostě nebyla.

Jakým způsobem jste se s uprchlíky domlouvali? Mluvili všichni anglicky, nebo jste měli nějaké překladatele, co uměli farsí či arabštinu?

Hodně z nich umělo anglicky. Když v nějaké skupině nikdo anglicky neuměl, obvykle se nám podařilo najít mezi ostatními člověka, který jim to z angličtiny přetlumočil. Několik lidí v Czech Teamu umělo arabsky, například rodilí Arabové, kteří žijí dlouhodobě v Česku. Někteří dobrovolníci ze zahraničí nám také pomáhali, například jedna Američanka uměla plynule farsí.

Zažil jsi tam i veselé či komické situace?

Snažili jsme se skupinkám vysvětlovat, ať pokračují k autobusům pomalu, protože v tom stresu měli tendenci zrychlovat a utíkat. Což mohlo vést k úrazům – malé dítě zakopne, upadne, někdo na něj může šlápnout a dítě může klidně umřít. Takže jsem na ně křičel něco jako šuej, šuej, což znamená arabsky pomalu, pomalu. To se výborně osvědčilo, jednak tomu většina lidí rozuměla a zadruhé jim to v mém podání přišlo strašně srandovní, protože jsem to říkal blbě. Ale přineslo to žádaný účinek. Tím, že rozuměli a že se mi smáli, skutečně zpomalili. Navíc se tím smíchem trochu uvolnilo napětí.

 

Je mu 23 let a pochází z Prahy. Studuje prvním rokem magisterský obor Mezinárodní rozvojová studia na Přírodovědecké fakultě UP. Předtím studoval sociologii na Filozofické fakultě UK. Má botu velikosti 45 a tričko velikosti L. Mezi jeho zájmy patří četba, psaní, cestování, klasické filmy, příroda, běhání, vaření a popíjení turecké kávy a pojídání gruzínských specialit chačapuri a chinkali.

 

Text: Kateřina Martínková

Foto: Jiří Vačkář

 

 

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka