Menu

anigif

A+ A A-

Při loučení neslibuji, že se ještě potkáme, říká mladý poutník

S originálním cestovatelem a samozvaným kavárenským povalečem Ladislavem Ziburou o cestách, zážitcích z nich a o jeho knize.

Už je tomu skoro rok, co jste pro pár přátel vytvořil facebookovou událost o své cestě do Jeruzaléma a nakonec se vám na ni přihlásilo 2400 lidí. Od té doby navštěvujete česká a slovenská města, ve kterých promítáte originální projekce. Takové turné může být docela náročné. Jak se bráníte vyčerpání?

Mám pocit, že když člověk dělá něco, pro co má vášeň, tak to asi vydrží dlouhodobě. Takže moc nespím a snažím se omezovat věci, které dělat nemusím. Třeba bakalářská práce, mám ji odevzdávat 18. prosince a asi se na ni na férovku vykašlu.

 

A nějaký relax či rutina?

Pro mě je relax práce, rád se bavím s lidmi.

 

Vaše vystupování působí navenek velmi spontánně a autenticky – probíhá v zákulisí nějaká příprava?

Především je vždy velmi důležité připravit techniku, protože jakmile má člověk sebemenší problémy s technikou, vyvede ho to z míry. Když vám třeba blbne mikrofon, což je úplně typické. Zejména na malých městech jsou zvyklí na to trochu kašlat. Vždycky to nějak dopadne, ale s přístupem „nějak to dopadne“ to nejde udělat dobře. Ale když si člověk sám zařídí zázemí, tak je za vodou. Potom už se jen vítám s lidmi a piju panáky a tak.

 

Takže žádná osobní příprava?

To ne. Jen si vždy přečtu něco o tom městě, kde zrovna jsem. To mají lidi rádi, když děláte fóry o jejich městě. Pokud tedy nejsou ze Vsetína, tam už nesmím právě proto, že jsem o nich vtipkoval až moc.

 

Jak vypadá den Ladislava Zibury?

V posledních týdnech tak, že jsem se vždy vzbudil někde na hotelu, nasnídal jsem se, vzal jsem svůj kufr plný knížek a zase jsem jel přes celou republiku úplně jinam. Pak jsem si vše nachystal, večer jsem měl projekci, pak jsem se šel opít s lidmi a takhle asi měsíc v kuse.

 

Často mluvíte o stovkách milých lidí, které jste na svých cestách potkal. Zůstal jste s některými v kontaktu?

Právě že ne. Nezůstal. Já si totiž myslím, že buduji takový specifický vztah, když vím, že je to s tím člověkem jen jednou v životě. Je to takové upřímnější. Já nemám moc rád, když se pak lidi loučí a namlouvají si navzájem, jak se ještě někdy uvidí, a stejně už se neuvidí. A myslím si, že jsou věci, na kterých je hezké, že zůstanou jenom na té cestě. Protože stejně když si s těmi lidmi pak začneš dopisovat na Facebooku, zjistíš, že si nemáte tolik co říct, a stejně to nejspíš jednoho dne skončí, neboť nebudeš kámoš s někým z Turecka z vesnice. A mám rád, když je to takhle vlastně uzavřené.

 

Lidé jsou z vašich projekcí nadšení, co jste si z toho například odnesl vy?

Zjistil jsem, že publikum se v různých městech dost liší. Fakticky nikde se nesmějí tomu samému, záleží to na hrozně moc věcech. Prostě pokaždé si člověk musí svoji pozici nějak vydobýt. Nikdy nevíte, co zrovna zafunguje. Moc se mi líbilo ve Valašských Kloboucích, to bylo takové překvapení, že tam z třítisícového města přišlo asi 250 lidí. Valaši, no, ti se smáli velice. (úsměv)

 

Zdá se, že divákům jste učaroval. Nejčastěji asi svými pozoruhodnými příběhy a jejich osobitým podáním. Můžete mi jako ochutnávku namátkou nějaký vyprávět?

Zajímavých je hrozně moc příběhů všech těch lidí, s kterými jsem se potkal. Potkal jsem tady v Čechách jednoho pána, bylo mu 74 a říkal, že se vrací z chalupy, kterou si koupil na stáří, ale že tam ještě moc nejezdí, že ji má až na to stáří. A chystal se projít pěšky Izrael včetně Negevské pouště. Já sám bych si na to netroufl. A předevčírem jsem spal u ukrajinské uklízečky z kina, která je intelektuálka, píše knížku o životě přistěhovalců u nás. Baví mě objevovat, že v každém člověku je pod povrchem něco hrozně zajímavého, co skrývá před světem nebo co na něm ostatní nevidí.

 

Napsal jste také, dnes už si dovolím říci, velmi úspěšnou knihu 40 dní pěšky do Jeruzaléma. Jak se prodává a jak jste spokojen?

Prodává se výborně. Původní náklad jsme měli 5000 kusů, ale většina je už vyprodaná a teď v prosinci se bude dělat dotisk 4000 kusů. Počítám s tím, že se vyprodá do Vánoc. A vlastně 10 000 vyprodaných kusů je hranice bestselleru, takže to bude nejspíš bestseller. Mám z toho samozřejmě velkou radost.

 

Jelikož náš časopis Pačes je spřízněn se studiem editorství, mohlo by čtenáře zajímat, jak jste byl spokojen se spoluprací s nakladateli a editory?

Dali mi poměrně velkou svobodu, věděli, že trochu psát umím. Měli jsme dvě konzultace a pak jsem odevzdal hotový rukopis, který prošla editorka. S tím jsem zas tak spokojený nebyl. Zkazila mi některé vtipy, byl to spor o tom, zda zvítězí forma, či obsah, a editorka chtěla, aby zvítězila forma. Já třeba někdy kreativně bořím pravidla jazyka proto, abych líp vypointoval vtip. Někdy to prostě zní líp, když člověk prohodí slovosled. Ona pro to neměla moc pochopení. Poslala mi text, abych si ho ještě jednou přečetl, ale já už na to neměl energii. Teprve když jsme nahrávali audioknihu a celé jsem to četl, na pár místech jsem zjistil, že můj zamýšlený vtip zanikl. Tak jsem to do audioknihy přečetl v původní verzi. Ale jinak díky tomu, že mě zařadili mezi bestsellery, tak to bylo dobré.

 

Text: Terezie Štamberová

 

 

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka