Menu

anigif

A+ A A-
Michaela Mrázková

Michaela Mrázková

Šantovka: Je pro Olomouc výhrou, nebo hrozbou?

Je až s podivem, jak rychle vyrostlo nové, v pořadí už páté olomoucké obchodní centrum, Galerie Šantovka. Co všechno čekat od tohoto projektu, pro mnohé Olomoučany kontroverzního? Jejím nedávným otevřením záměry developerů nekončí. Galerie Šantovka je pouze první fází rozsáhlého budování nové moderní čtvrti, zahrnující mrakodrap a další objekty pro bydlení, obchod a administrativu.

Trocha historie…

Šantovka získala svůj název teprve nedávno podle blízké Šantovy ulice (Josef Šanta byl novinář a účastník protinacistického odboje, který padl za oběť heydrichiádě). Historie místa je ale mnohem starší, začíná v druhé polovině 19. století. Za rozvojem tehdejšího areálu stojí především společnost vlastněná rodinou Heikornů. V Olomouci působila od roku 1896 a zabývala se obchodováním s cukrem a lihem, později rozšířila sortiment o výrobu jedlých tuků, octa, olejů, margarínu, mýdla a pracích prášků. Ve válečných letech zde vznikla společnost MILO – WERKE a z té se po válce v etapě znárodňování staly závody MILO. Současným majitelem areálu a investorem celého projektu Šantovka je společnost SMC Development a.s., která dokončila demolice původních továrních hal, provedla kompletní sanaci celé lokality a připravila unikátní projekt nové městské čtvrti.

Design nebo Disneyland

Megalomanský komplex obchodů, kaváren a možností kulturního vyžití sídlí na strategickém místě blízko historického centra. Dominantou multifunkčního objektu je hlavní budova o čtyřech patrech. Přízemí zahrnuje parkoviště a supermarket. V prvním patře najdete běžné obchody s módou. Dále zde sídlí bankovní služby a mobilní pohotovost, nabízející kromě prodeje telefonů i jejich servis. Pobavit vás může třeba Funny World s novinkou v podobě 5D kina se speciálními efekty, které mají diváky vtáhnout do děje.
Ve druhém patře hledejte méně běžné obchody s oblečením, načerpat síly pak můžete v několika fastfoodech. V nejvyšším patře objevíte dětský koutek, kavárny, hernu či bowling. Kulturní zážitky vám zprostředkuje Divadlo na Šantovce nebo multikino Premiere Cinemas.
A co na skladbu obchodů a služeb říká jedna z prvních návštěvnic centra? „Chybí mi zde obchodní značky, které nemají v Olomouci ani jednu pobočku, jako Zara nebo Douglas. Není mi jasné, proč se zde opakují tytéž, které už můžeme najít v jiných olomouckých centrech. Naopak oceňuji obchod Manufaktura, který se specializuje na přírodní kosmetiku, a také mě zaujala prodejna čerstvých ryb,“ komentuje Barbora Strnadová, studentka UP.
Architektonické zpracování vytvořil londýnský ateliér Benoy. „Díky prosklené fasádě a velkým skleněným střechám je interiér Galerie Šantovka doslova zalitý denním světlem a působí příjemně a vzdušně,“ uvádí server galeriesantovka.cz. Pravda je však taková, že interiér působí spíše prázdně a na mnoha místech zatím nedokončeně. Součástí projektu jsou i oddechové zóny na břehu Mlýnského potoka.

Něco pro studenty?

Ačkoli se předpokládá, že by lidé měli v novém obchodním domě spíše utrácet, s otevřením 180 nových prodejen souvisí i nabídka práce, která v Olomouci chybí. Mnoho obchodů nabízí brigády pro studenty, od uklízečky přes obchodní asistenty až po manažerské pozice. Další věc, kterou mnozí ocení, je komplexnost celého projektu. Galerie Šantovka patří mezi 10 největších obchodních center v České republice. Seženete zde téměř vše, nemusíte proto objíždět město z jednoho konce na druhý. Z Šantovky se tak může stát příhodné místo například pro nadcházející předvánoční nákupy. Výhodou je i snadná dostupnost, areál navazuje na Dolní náměstí, odkud se přes Kateřinskou ulici a nově vybudovaný nadchod dostanete pohodlně přímo do druhého patra nákupního centra. Dočkáte se zde i mnoha slev, jak ve vybraných obchodech, tak například v multikině nebo v nehtovém studiu, kde studenti můžou zaplatit i o několik desítek procent méně. Hned při příchodu do budovy je na recepci k dostání katalog s více než stovkou slevových voucherů, které nabízejí akce 1+1, procentní slevy nebo slevy až o 200 korun téměř na všechno zboží.

Je tu něco cítit...

Stavbu již od počátku provázely protesty ekologických aktivistů a místních obyvatel. Důvodem bylo především to, že Magistrát města Olomouce neposoudil alternativní trasu tramvají přes ulici Rooseveltova, která by podle odpůrců sloužila většímu počtu obyvatel, byla by o několik set milionů levnější, kratší, dopravně méně komplikovaná a nezlikvidovala by biokoridor spolu s desítky let starými stromy na břehu Mlýnského potoka.
V areálu Šantovky také pravděpodobně vyroste druhá nejvyšší budova v Olomouci vysoká 75 metrů (předběžně nazvaná Šantovka Tower, lidově „Šantodrap“). Budova navržená architektem Robertem Bishopem by měla být dokončená v roce 2015. Odpůrci výškové budovy argumentují především zničením panoramatu historického města.
Další z příčin všeobecné rozmrzelosti obyvatel jsou podivné praktiky místních podnikatelů. Z podniku MILO, který předcházel současné Galerii, v roce 2000 František Mrázek a Tomáš Pitr vyvedli stovky milionů korun. Z toho důvodu začal objekt chátrat. Obchodním partnerem Tomáše Pitra (pravomocně odsouzeného za vyvedení akcií MILA) a Františka Mrázka byl Richard Morávek, jeden z podílníků Šantovky.

Bije olomoucké srdce pro Šantovku?

V rámci marketingové propagace Šantovky bylo nedaleko tržnice na budovu bývalého sila umístěno šestimetrové srdce od hudebníka a výtvarníka Milana Caise. Tento symbol lásky měl za úkol odpočítat čas do otevření. Otázkou je, jestli srdce občanů a obchodníků v centru Olomouce tluče stejně silně pro Šantovku jako to nainstalované. „Mé ženské já samozřejmě zajásalo,“ říká nadšená návštěvnice Jana Morávková. Avšak mnohé protestní aktivity naznačují opak. „Radši chodím do menších obchodů v centru města, protože mi jsou bližší,“ vysvětluje Petr Zelený, student doktorského studia UP. „Největší hrozbu nové čtvrti Šantovka však vidím v necitlivosti investora ke kontextu historického města a současně v jeho nedemokratických prostředcích, kterými chce svých cílů dosáhnout,“ dodal Zelený.
Posledním z „výkřiků do tmy“ byla říjnová demonstrace proti Šantovka Tower. Mezi odpůrce mrakodrapu, který má stát přímo v ochranném pásmu památkové rezervace, patří i Ministerstvo kultury, Národní památkový ústav, místní občanská sdružení (Hnutí DUHA Olomouc a sdružení Za krásnou Olomouc), olomoučtí architekti (Klub architektů Olomouc), řada známých osobností (Jan Keller, Táňa Fišerová, olomoucký arcibiskup Jan Graubner) a velká část olomouckých obyvatel. Dokonce vznikla iniciativa Občané proti Šantovka Tower. „Je příliš pozdě, s demonstracemi se mělo začít mnohem dřív a hlavně vytrvat,“ řekl zdrceně jeden z pravidelných účastníků demonstrací.

Šantovka v číslech
1000 parkovacích míst • 500 rezidenčních objektů • 18 bowlingových drah • 10. největší obchodní centrum v ČR • 8 promítacích kinosálů • 1 nová tramvajová zastávka

Architektonická kancelář Benoy
zaměstnává 400 architektů, urbanistů a designérů. Pobočky má například i v Pekingu, Hongkongu, Šanghaji či Singapuru. Sídlí v Londýně.

ANKETA
Otevření s sebou nese i otázku, jak moc Šantovka ovlivní prodej v menších obchodech v centru Olmouce. Pocítili tu odliv zákazníků? Jsou na to připraveni?

Elekro Vaďura, majitel
Zásadní vliv na počet zákazníků otevření Šantovky nemá. Myslím, že teď ani potom. Málo zákazníků je pořád. Slevy nejdou dělat do nekonečna. Uvidíme, co Vánoce, když to jinak nepůjde, budeme to muset zavřít. Šantovka se na tom ale nijak výrazně nepodepsala. Situace dobrá není, to je obecný trend. Je ale s podivem, že někde postaví další obchodní centrum, už několikáté na tak malé město. Někdo se na tom pěkně napakoval.

Butik Designers’, prodavačka Gabriela Justinová
My jsme si vybudovali stálou klientelu, takže žádný vliv nového obchodního centra nepociťujeme. Kdo bude chtít nakupovat v obchoďáku, tak půjde, tomu nikdo nezabrání. Já bych tam ale nešla a naše klientela taky ne.

Dámské prádlo TIMO, prodavačka
Šantovka má určitě vliv, neprodáváme. Snažíme se lidi přilákat třeba slevami, různými akcemi, ale soukromník ty slevy nemůže zaplatit, to nejde. Musí se počkat, až se to trochu uklidní. Vidíte, že město je poloprázdné.

Kino Metropol, ředitelka Zuzana Krylová, jednatel Petr Hanák
My jsme na tuhle novinku byli připraveni už dopředu, jednali jsme s Divadlem na Šantovce a vymysleli jsme, jak si nekonkurovat a vzájemně si vyjít vstříc. Oba ty sály jsou kapacitně i technicky trochu jiné, proto můžeme společně pokrýt větší poptávku. Naší nevýhodou je sice malé parkoviště, ale na druhou stranu jsme v centru města, kde lidi můžou pokračovat se zábavou. Také jsme zvětšili pódium, udělali zázemí pro účinkující a zrenovovali technické vybavení kina. Ceny jsou nesrovnatelné, my se snažíme být příznivější, vždy se držíme spodní hranice, kterou navrhuje distributor. K 80. výročí kina jsme také vydali svůj věrnostní program, který se jmenuje Metroplay. Zároveň nás podporuje město a sponzoři. Máme své diváky, nejsou to rodiny s dětmi, které si přijdou užít víkend, ale jsou to lidi z centra, co Metropol mají rádi a co ho nenechají padnout.

„Nikdy nebudu bavič,“ říká herec Petr Kubes.

Petr Kubes je jedním z nejobsazovanějších herců Moravského divadla v Olomouci. Z Olomouce i pochází, angažuje se nejenom v divadle a ve filmu, ale posledních několik let i učí. Na rozhovor přišel usměvavý, trochu jiný, než jak ho obvykle známe, s novým kratším účesem. Sešli jsme se příhodně v kavárně, kde se odehrávalo několik scén jeho nového filmu. Snímek měl premiéru předešlý den a těšil se nebývalé účasti. Přestože byl Petr jako vždy skromný a srdečný, působil dojmem, že se nechce tak snadno „odkopat“, jak sám rád říká.

Včera jsme byli svědky premiéry nového filmu Skoro úplně vymyšlený film, ve kterém máš hlavní roli. Užíval sis to?
Jsem moc spokojený z jednoho důvodu – Péťa a Terka (Petra Ptáčková, producentka, a Tereza Kovářová, režisérka, pozn. red.) měly nápad tohle natočit a najednou se objevila spousta lidí, kteří se nabídli, že jim budou pomáhat. Myslím, že to je dneska výjimečné. Nebylo tam nic jiného než jejich invence a vidina, že chtějí něco sdělit. Dělali to, aniž by si nárokovali, že z toho budou něco mít. A najednou jdu do kina, kam jsem chodil jako kluk, a tam je plný sál. Já myslím, že to je malý zázrak.
Ty jsi hrál ještě v bohatě oceňovaném filmu od Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa. Jaké to bylo, hrát pod jeho vedením a po boku mnoha věhlasných herců?
Byl to můj první film. Juraj Jakubisko miluje kouzlo okamžiku, je taky výtvarník, u něho to byla vyloženě obrazová záležitost. Tenkrát to bylo pro mě úplně něco jiného než třeba divadlo, kde člověk scény rozebírá a nějakým způsobem se je snaží pojmout. Byl to velký zážitek. Objevila se tam spousta skvělých herců z Radošinského naivného divadla, jako Janko Melkovič, který skládal hudbu. Pro mě to tenkrát byly opravdu osobnosti, protože jsem je do té doby poslouchal jen na deskách. Ale je pravda, že v ten moment to člověk nevnímá. Měl jsem velké štěstí, že od samého počátku své divadelní etapy jsem byl obklopovaný výjimečnými lidmi. Takže jsem spíš vnímal témata, o kterých oni mluvili, než to, že to jsou slavní lidé. Potkal jsem, dovolím si říct, fakt jedinečné lidi, jako je pan Pistorius nebo pan Adamíra. To byl takový grunt, že pak už se člověk snaží dělat ve stejném duchu, kudy to oni nasměrovali. Potom nevnímáš, kdo tam je, chceš, aby ta práce za něco stála. S postupem času si říkám, jak to bylo krásné, koho všechno jsem tam potkal.
Dost o filmu, pojďme se přesunout k divadlu, které ti je asi bližší. Momentálně hraješ ve čtyřech inscenacích v Moravském divadle: Rej, Láska a peníze, Višňový sad a dvě kabaretní aktovky Ministr a jeho dítě, Dezertér z Volšan. Tematicky je každé představení z jiného soudku. Je náročné skákat od role do role úplně jiné?
Není, je to skvělé, že si člověk může vyzkoušet spoustu žánrů a poloh. Pan Hilský mi teď říkal krásnou věc a já ji můžu potvrdit: Téma bude vždycky filtrované člověkem, který ho ztvárňuje. Jsem rád, že si můžu rozšiřovat obzory. Je to, s nadsázkou řečeno, jako když z Londýna přijedeš do Madridu. Lidi se mě vždycky ptají, jaké to je, hrát? A já jim odpovídám, že to je, jako když si přečteš knížku a máš z toho nějaký zážitek. Čtením se na to zároveň díváš, vnímáš to, a když tohle nastává i při mé práci, je to ideální.
Dovolíš si při představení i improvizovat?
Vždycky se může stát spousta nepředvídatelných okamžiků a ty je musíš řešit jako divadelní postava, se kterou už nějakou dobu žiješ, je to najednou určitý druh improvizace. Něco jiného je improvizace založená na tom, že se člověk hledá v prostoru, něco jiného je zas, když víš, co se stane nakonec, třeba zemřeš nebo se staneš králem. Nemůžeš svou roli opustit a třeba vyjít hlavním vchodem z divadla ven. Ale pokaždé to je jiné, člověk má pocit, že i pro něho nastává něco nového, že se najednou choval trochu jinak, i když pořád v rámci dané postavy. Není improvizace jako improvizace.
Co připravujete v Moravském divadle nového?
Divadlo teď chystá Goldoniho Sluhu dvou pánů, ale v tom já nezkouším. Sice vím, co budu dělat, ale nemůžu to ještě prozradit, to by nebylo fér. Ale hrozně se na to těším už kvůli tématu.
V čem je pro tebe Moravské divadlo specifické?
Já byl hrozně vděčný, že jsem našel místo, kde jsem mohl hrát. Vystudoval jsem školu, pak jsem hrál v Mladé Boleslavi, pak jsem odjel, protože jsem hledal ještě něco jiného. Po návratu jsem pracoval pět let v kavárně. Ocenil jsem možnost někde vůbec hrát, protože herec, který nehraje, není. Já jsem divadlo poznal po revoluci. Na škole se jako profesoři objevili herci do té doby nežádoucí a měli najednou pocit, že je šance objevit nové divadlo, nový směr, byl to takový obrovský boom.
V poslední době se obsazení v Moravském divadle obměnilo, odešel například Jiří Suchý z Tábora, Klára Klepáčková, Ivan Dejmal, Milan Šotek. Jaké myslíš, že to ponese změny?
Já nevím, upřímně. Jediné, co já můžu říct, je, že to byli lidi citliví, ochotní pracovat, talentovaní, empatičtí, přišel s nimi určitý duch. Hrozně mi tady chybí, strávili jsme spolu dva intenzivní roky, na druhou stranu to je přesně život. Začíná další etapa. Přijde spousta nových lidí, kteří nabídnou nové úhly pohledu. Vždycky, když někdo odchází, je to smutné, ale já doufám, že zůstaneme v kontaktu.
Jednou jsi vyprávěl, jak zkoušíš Ibsenova Stavitele Solnesse. Stavitel je ve hře na sklonku života a ty ses do role tak vžil, že ses i mimo divadlo cítil o několik desítek let starší, bolely tě po ránu kosti, dal sis obarvit vlasy na šedo a pod. Prožíváš něco takového se všemi svými rolemi, nebo jen s těmi „vyvolenými“?
Na tom je právě krásné to, že když se dozvím, že něco takového budu hrát, napadne mě milion věcí zábavných a úžasných. V tom ohledu, že se těším, jak se změním, aby mě v té roli nikdo nepoznal. Ale čím víc to hraješ, tím víc zjišťuješ, že není vůbec důležité, jak vypadáš, ať máš vlasy na bílo nebo ne. Jde o tu myšlenku, o tu situaci. Když jsem hrál Solnesse naposled, už jsem ani neměl tendenci se nějak líčit, nebylo to důležité po zážitku předchozích sedmi představení. Proměna je potom spíš vnitřní. Se všemi rolemi to tak samozřejmě není, je to dáno kvalitou tématu a role, ale může se stát, že mě to pak zpětně dožene. Prožíváš to, že s tou rolí žiješ, trávíš s ní čas, a když s někým trávíš čas, získáváš k němu vztah. Pak se to propojí s tvým myšlením a to je pak neskutečný zážitek.
Jaké další role v tobě takový zážitek zanechaly?
Tak určitě moje první role: bratři Čapkové, Tramvaj do stanice touha, vždycky budu vzpomínat na Ibsena, také na Shakespeara. To si v sobě neseš, jsou to výlety.
Už nějakou dobu v divadle účinkuješ. Myslíš si, že se nějakým způsobem změnilo publikum od dob, kdy jsi začínal?
Lidi budou vždycky stejní. Je dobré, když je herec známý v tom smyslu, že lidi zajímá, jakým způsobem se na to dívá. Je to běh na dlouhou trať, a protože už jsem tady taky nějaký ten pátek, lidé už určitě ví, že nejsem člověk, který jde na první dobrou. Když jsem sem přišel, bylo to pro mě hrozně zajímavé, ale zároveň těžké. Šel jsem do města, kde jsem se narodil, a teď po tom všem, co jsem zažil, jsem měl pocit obrovské zodpovědnosti, najednou být co platný. Když jsem tady byl první rok, lidé říkali, co to je za člověka, odkud přišel, ale já tady byl doma a trvalo poměrně dlouho, než si ti lidé zvykli. Nikdy nebudu předváděcí typ, nikdy nebudu bavič, já ty věci poměrně složitě hledám a to je jediný důvod, proč to potom můžu dělat. Když něco najdu, mám pocit, že bych se o to mohl podělit. Lidé už ví, co mohou čekat, po tom všem, co jsem tady odehrál. V tomhle ohledu se publikum samozřejmě mění.
Často spolupracuješ se studenty, ať už na univerzitě (viz předmět Editace zvuku, kde studentům pomáháš a učíš je, jak správně mluvit na mikrofon), nebo na divadelních prknech (např. inscenace Víra našich otců). Je ti společnost studentů blízká, nebo to je pouze náhoda?
To není náhoda. Vždycky si můžu říct, že to je štěstí, že mi to bylo umožněno, ale náhoda to není. Už na divadelní fakultě jsem měl možnost dělat asistenta paní docentce Válkové na katedře autorské tvorby a pedagogiky, byl jsem pod dohledem pana profesora Vyskočila. Mě to vždycky bavilo, myslím si, že je úžasné, jak člověk mezi studenty ožije. Když mám čas, jdu na kafe na univerzitu, protože kolem mě chodí mladí lidé a to je skvělá energie. Když mě poprvé oslovili, abych dělal workshop na letní škole (Letní škola slovanských studií Univerzity Palackého, pozn. red.), čekali, že třeba přijde člověk, který je pobaví a strávíme spolu hezký večer. Ale já v tom cítil něco víc, že se s nimi můžu bavit, o tom, co je zajímá a co je přitahuje. Kvůli možnosti živého kontaktu se studenty jsem vstoupil i do Editací zvuku. Jak už jsem říkal, náhoda to není, naopak to vyhledávám a nechtěl bych se toho nikdy vzdát.
Máš nějaká oblíbená místa v Olomouci?
Chodím rád do kostela svatého Michala. Já jsem se tam chodil učit i text, protože je to v centru, ale přitom je tam klid. Mám strašně rád romantiku, chodím na všechna místa, kde se ztratí čas. A těch je v Olomouci hodně.

Petr Kubes

Pochází z Olomouce. Vystudoval divadelní fakultu v Praze pod vedením režiséra Luboše Pistoria a herce Jiřího Adamíry. Prošel angažmá v divadle v Mladé Boleslavi, v Městských divadlech pražských (Divadlo Rokoko), v Národním divadle v Praze, v Divadle v Řeznické a v Divadle Minor. V Moravském divadle Olomouc působí od roku 2003. Mezi jeho nejvýznamnější role na prknech Moravského divadla patří Ibsenův Stavitel Solness, Rogožin v Dostojevského Idiotovi či Vincentio ve hře Williama Shakespeara Něco za něco. Vedle své divadelní práce si velmi cení spolupráce s Českým rozhlasem a katedrou bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého.

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka