Menu

anigif

A+ A A-

Mezi dvanáctou a druhou se mi nevolá. Spím

foto: Radka Kučerová foto: Radka Kučerová

Profesorka Ingeborg Fialová byla 15 let vedoucí Katedry germanistiky Filozofické fakulty, a i když se před několika lety rozhodla skončit, stále je na katedře v centru dění. Sladit čas rozhovoru nebylo jednoduché a i během něho musela paní profesorka operativně řešit několik urgentních dotazů ze strany svých kolegů. Jak jsme se ale dozvěděli v průběhu rozhovoru – je to právě jeden z typických rysů práce vedoucího katedry.

Když jste byla vedoucí katedry, měla jste nějaké problémy související s tím, že jste musela vést muže, kteří byli mladší nebo měli nižší akademickou hodnost?
Nemyslím si. Naše katedra vždycky fungovala na principech kolektivního vedení, takže když bylo potřeba něco zásadního rozhodnout, potkali jsme se na chodbě nebo u piva a projednávali jsme to dohromady napříč generacemi. Schůze jsme nesvolávali, to jsem nesnášela, genderový princip tu nikdy nevládl. V podstatě jsem to vedení byla já a kolega Krappmann, který je trochu mladší než já. Měli jsme od začátku před očima tandem Václavek – Topolská, který tu báječně fungoval v dobách socialismu a na začátku devadesátých let. Na konci devadesátých let jsme to převzali my s Joergem Krappmannem a myslím, že to fungovalo a funguje docela dobře.
Ani s ženami nebyl problém? Přece jen je jich tady docela dost.
S těmi ne. Pravda je, že byly doby na začátku tisíciletí, kdy jsme tu měli čtyři zahraniční lektory. Dva z Rakouska, dva z Německa a ještě Joerga Krappmanna, nadačního profesora. Tam se spojila genderová problematika s kulturní, byli zvyklí na jinou organizaci výuky a chod katedry. Asi dva roky jsem pořád musela ladit nějaké hádky mezi těmito pěti muži. Tehdy jsem si všimla, že muži mají možná víc než ženy ten „kohoutí“ syndrom – kdo je hlavní kohout na smetišti? Já, jako jejich vedoucí, jsem měla každou chvíli povinnost mezi nimi něco žehlit. Ale trvalo to pouhé dva roky a nakonec se ukázalo, že to napětí bylo velmi tvůrčí a pohnulo se jím na germanistice mnoho věcí.
Má žena ve vedoucí pozici nějakou výhodu, kterou muži nemají?
To nemůžu říct. Třeba když jsme se pohádali, tak hoši vůbec nehleděli na to, jestli jsem žena, a já na tom byla podobně. Nakonec katedru přede mnou vedla Lucie Topolská. Chvilku pak profesor Václavek, ale neviděla jsem rozdíly ve stylu, spíše rozdíly v osobnosti. Lucie Topolská se víc starala o ten „ánsámbl“, víc mluvila s lidmi, zatímco Ludvík Václavek je vědec a je pro něj škoda času řešit personální a organizační věci.
Který z těchto dvou přístupů je podle vás lepší?
Já myslím, že se musí doplňovat, a o to se právě snažíme. Je dobré starat se jednotlivě o lidi na katedře, mít o nich povědomí, vědět, co dělají, jaké mají rodinné nebo zdravotní problémy. A je dobře žít pospolu, katedra by měla být takový příjemný organismus a ta naše jím v podstatě vždycky byla. Příjemný v tom smyslu, že lidi spolu rádi jezdí na výlety, chodí na pivo… Velkým předobrazem je právě Lucie Topolská, která se o „rodinnou atmosféru“ snažila už v „temných dobách“. Kolem ní se vždycky utvořil kroužek lidí, kteří byli rádi s ní – a pak byli rádi spolu.
Není právě tato rodinnost výsadou žen?
Tak teď se nechávám přemluvit k tomu genderovému pohledu. To je možné. Třeba několikrát jsem slyšela postesknutí, že je to teď trošku jiný, když to vede Joerg Krappmann jako muž. Tím nemyslím, že by nějak posiloval konkurenční tlaky. Je však možné, že žena to má zkrátka „naprogramované“ a je schopná z pracovního kolektivu udělat něco víc než jen pracovní kolektiv, kde se lidi pozdraví ráno v osm a ve čtyři odpoledne. Je možné, že hodnota cítit se dobře v pracovním kolektivu je pro ženu důležitější než pro muže. Muž se cítí dobře i v konfliktní situaci – pořád tu je to „kohoutovství“.
Práce vedoucí katedry vás tedy bavila.
Byla to fajn práce, jež měla a má dvě absolutní přednosti. Ta první je, že je pestrá. Člověk má každých pět minut na práci něco jiného. Tu napsat článek, připravit výuku pro studenty, učit, konzultovat, vyplňovat tabulky, formuláře, sedět na schůzích. A to teď nemyslím zle, i ty schůze byly někdy zábavné. Ta pestrost je úžasná. Druhým kladem je, že si člověk může velmi volně rozvrhnout čas.
Negativem je vlastně to první pozitivum. Někdy jsem byla vyčerpaná z toho, že musím každé tři minuty dělat něco jiného a velmi rychle přepnout. Jeden dopis jsem pak psala třeba dva dny, protože pořád bylo něco jiného. Ale ve vzpomínkách převažuje to pozitivní.
Zkoušela jste někdy nějaký způsob time managementu nebo vedení lidí?
Ne, to vůbec. Myslím, že když má člověk trochu empatie a snahy a když ho to baví, tak to snad musí dělat dobře. Co se mě týče, tak jsem se snažila naučit odpočívat. Někdy jsem cítila, že toho adrenalinu je trochu moc. Nakonec se ukázalo, že nejlepší způsob odpočinku je pro mě v poledne vypnout a jít si lehnout, obléct si pyžamo a spát. Pak může člověk klidně pracovat dál až do pozdních nočních hodin. To se snažím dodržovat a jsem vždycky hrozně nevrlá, když mám schůzi v jednu hodinu. Nebo když mě někdo budí. Všichni totiž vědí, že mezi dvanáctou a druhou se mi nevolá. To je takové moje okýnko, už od gymnaziálních let spím odpoledne.
Když se ohlédnete zpět, chtěla jste už například na střední škole dojít tak vysoko? Nejen na post vedoucí katedry, ale i k profesorskému titulu?
Já jsem už jako mladé děvče byla velmi ctižádostivá, snažila jsem se mít samé jedničky a až ve vysokém věku jsem zjistila, že ta ctižádost může být někdy na škodu. Člověk by možná někdy měl vzít za vděk tím, co je. Protože ctižádost někdy žene člověka zbytečně do konfliktů, které by nemusely existovat, kdyby jí neměl tolik. Ušetřil by si spoustu sporů a nepřátel. Ta ctižádost mě hnala i v pozici vedoucí katedry. Mou ctižádostí bylo, aby Katedra germanistiky byla jednoznačně nejlepší na celé fakultě. A věřím tomu, že se to mnohým zajídalo a že jsem to možná někdy i přeháněla. Takže jsem ráda, že Joerg Krappmann to cítí stejně, že by naše katedra měla být nejlepší, ale že to nepřehání tak jako já.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka