Menu

anigif

A+ A A-

Když studenti přiznávají vše. I to, co nespáchali…

Asi tak před měsícem jsem si do skříňky na Zbrojce uložila mističku s oběděm, ale pak jsem na to nějak pozapomněla... Skříňce se teď úspěšně vyhýbám, ale bojím se toho okamžiku, kdy ji budu muset otevřít:)) (Zdroj: Přiznání UPOL) Asi tak před měsícem jsem si do skříňky na Zbrojce uložila mističku s oběděm, ale pak jsem na to nějak pozapomněla... Skříňce se teď úspěšně vyhýbám, ale bojím se toho okamžiku, kdy ji budu muset otevřít:)) (Zdroj: Přiznání UPOL)

Trápí vás hříchy, do kostela se vám nechce a nemáte se komu svěřit? Je tu nový fenomén „Přiznání…“! Možná neuleví vaší duši a do pekla půjdete i tak, polehčující okolností ale snad bude, že pobaví tisícovky podobných hříšníků.

Je to poměrně novinka, ale rychle se šíří. Na sociálních sítích si univerzity, střední školy, policisté, města, kluci i holky zakládají komunitní stránky, kde se anonymně přiznávají ke svým tajemstvím. Internetové stránky vám řeknou, že smyslem všech těchto „Přiznání“ je hlavně se pobavit. Přidávají se tedy pouze vtipné, šokující či zajímavé příspěvky. Existuje celý manuál, co ve svém článku můžete nebo nesmíte zmínit, např. nelze uvádět konkrétní jména, přiznání by měla být vtipná a neměla by obsahovat reklamy.
Pokud hříšník nedodržuje pravidla stránek nebo příspěvek nebude dostatečně zábavný, na stránku se nedostane. Každá stránka má totiž své administrátory a ti zde fungují jako cenzoři. „Denně chodí kolem 30 přiznání, dříve to byla vyšší čísla, v prvních dnech i v řádu stovek. Jak ale celý fenomén utichá, tak se denní příjem poněkud snižuje. Odhadem pouštíme 10–20 % přiznání ze všech, co nám přijdou, protože se skutečně snažíme vybírat jen ta nejlepší. Některá přiznání jsou velmi kontroverzní, zejména co se týče podvádění u zkoušek nebo krádeží knih z knihovny (v této souvislosti jsme byli kontaktováni i knihovnou, která se k tomuto nešvaru vyjádřila prostřednictvím přiznání také). Pokud vím, tak na některých školách se v důsledku přiznání začaly řešit právě excesy u zkoušek, což se u nás zatím nestalo. Přesto víme, že nás vedení fakult sleduje a i podle toho některá přiznání posuzujeme,“ říká administrátorka Přiznání UPOL, která si přála zůstat v anonymitě.
Doporučeno je také, že by „Přiznání“ měla působit reálně. Slovo „měla“ je v tomto případě více než důležité. Dává prostor spekulacím, že to, co na stránkách čteme, úplně reálné není. A to je právě kámen úrazu. Jelikož jsou přiznání anonymní, jsou také naprosto neověřitelná. Lidé se za každou cenu snaží být vtipní a pravda už jde potom spíše stranou. Z přiznávacích stránek se pomalu ale jistě stává sbírka kuriozních historek a hospodských vtipů, i když záměr byl původně úplně jiný.
Celé to začalo jako projekt studenta ČVUT Vojtěcha Mikšů v současnosti studujícího na univerzitě v Milwaukee. „Projekt je inspirovaný obdobnou stránkou, která funguje na americké univerzitě, kde právě studuji,“ svěřuje autor. Následně zábavná novinka zahltila jako lavina sociální sítě a dnes má přiznávací stránku kdejaké sdružení, místo nebo třeba známá osobnost. Vojtěch Mikšů už ale stojí spíše v pozadí. „Věnuji se teď spíš technické stránce věci, komunikaci navenek a dalšímu rozšiřování. O samotné stránky už se starají jiní lidé. V současnosti jich je kolem 70. Takže víceméně nechávám žít projekt vlastním životem a do toho, jakým způsobem si jednotlivé školy svoji stránku vedou, prakticky nezasahuji.“

Zábava? Ne vždy

Nabízí se otázka, jaké světlo vrhají taková přiznání hříchů na studenty jako sociální skupinu. Je potřeba uvědomit si, že jde vlastně jen o hru pro pobavení, nicméně mnoho zveřejněných hříchů vychází z reality. Například u historek mediků vám prvotní úsměv rychle ztuhne na rtech pod otázkou: Co když to tak opravdu je? Pokud se takhle chovají studenti medicíny, můžeme jim bez obav svěřit svoje zdraví?
Celkově jistě nemůžeme studenty paušalizovat, procento, které na stránky přispívá, není až tak velké. Všechna přiznání navíc nejsou negativní, najdou se i světlé výjimky, v nichž studenti vzpomínají na školu s láskou nebo připouštějí, že alkoholu, drog, nechození na přednášky či různých podvodů se nikdy neúčastnili. A to protože (světe div se) – museli pilně studovat. Mnozí se také přiznávají k drobným každodenním všednostem, které nikoho nepohoršují ani nešokují. Ale je pravda, že těch projde přes administrátory minimum.
Hlavním lákadlem je pro zúčastněné anonymita. Otázkou zůstává, proč mají lidé potřebu svěřovat se internetu se svými hříchy. „Anonymita nabízí a provokuje k tomu, abychom zveřejňovali co největší pikantnosti. Kdyby se k nim měl člověk přiznat veřejně, mohlo by to mít katastrofální důsledky,“ vysvětluje psycholog Pavel Rataj.
Členství v komunitě nemusí automaticky znamenat aktivitu. Většina uživatelů, kteří „lajkují“ stránku „Přiznání“, pouze odebírá a nikoliv produkuje. I když častokrát padají v komentářích pod příspěvky mnohem horší věci než v nich samotných.Jako u většiny podobných fenoménů je nejspíše pouze otázkou času, kdy všechna svěřovaná tajemství přestanou bavit a celá akce upadne v zapomnění. Dobu trvání neumí posoudit ani sám Vojtěch Mikšů. „Netroufám si odhadovat. Samozřejmě doufám, že to bude doba co nejdelší.“ Projekt má prý v současnosti ambice rozšířit se dále do zahraničí. Jak je to na UPOL serveru, nám prozradila jedna z administrátorek: „Počet přiznání samozřejmě od prvního náporu poněkud klesl, ale tento trend je pochopitelný a autory projektu i očekávaný – i tím, že se denní počet zveřejněných přiznání postupně snížil. Ale přiznání stále přicházejí a studenti každodenně provádějí nové diverzní akce, ke kterým se pak přiznají.“
Do té doby, než zájem vyšumí, se budou dělit čtenáři na přívržence, kteří se danými příspěvky dobře baví (Vždyť je to neškodná zábava, nikomu to neubližuje!), a na odpůrce, kterým veškerá přiznání připadají trapná nebo hloupá. Samozřejmě zbývá skupina lidí, kolem kterých celá akce jen tak volně proplouvá a nemají o ni zájem.
Určitou rozpolcenost v hodnocení si uvědomuje i tiskový mluvčí UPOL Radek Palaščák. „FB stránky ‚Přiznání UPOL‘ sice ve svém názvu nesou zkratku naší organizace, rád bych ale zdůraznil, že nereprezentují ani tak univerzitu, jako spíše mladé lidi a jejich svět. Obsah stránek vypovídá o tom, jak část mladých lidí uvažuje, čím se ráda baví, co považuje za důležité. Hodnocení, jestli je toto zjištění potěšující, nebo ne, bych už ponechal na každém zvlášť. Názory se budou patrně lišit, nejen v rámci univerzity, ale i napříč společností.“
Sám patří spíše mezi tzv. „hatery“, tedy ty, které stránky zase až tak moc neoslovují. „Já osobně mám rád aktivity, které přinášejí něco nového, dokážou se na nějaký problém podívat neotřele, provokativně, ale přitom vykazují jistou dávku pokory. V tomto ohledu tedy v existenci stránek nespatřuji nic, co by stálo za zmínku.“
Pokora sice většině přiznání chybí, ne tak ale všem studentům. Kdo čte stránky pravidelně, sám si může všimnout, jak studenti reagují. Často padají na adresu autorů nelichotivé výroky, jako např. že se dotyčný „nemá čím chlubit“, že je „prase“ apod. Jindy čtenáři sami usoudí, že je svěřený příběh až příliš vzdálen od reality a nikdy se nemohl stát, občas dokonce volají po opětovném návratu původního záměru.
Svěží začátky, které tak rozčeřily vody sociálních sítí, jsou už pravděpodobně ty tam. Stejně jako podobné projekty (např. Harlem Shake), má i tato moderní internetová zpovědnice tendenci strmě vyletět vzhůru na žebříčcích popularity a následně upadnout v zapomnění. Samozřejmě se snaží na špičce držet co nejdéle, a to všemi prostředky. Všichni ti, kteří se na sociálních sítích přiznávají, můžou pouze doufat, že projekt nevznikl např. na objednávku vysokých škol, které prostě jen chtěly poznat taktiky studentů a zarazit všechny nepravosti, nebo že tajným záměrem projektu není odkrytí anonymity autorů a jejich exemplární potrestání. Ale to už je dost možná konspirační teorie. Původní cíl byl přece jasný: pobavit se. Proto čtěme přiznání s lehkým nadhledem a shovívavostí.

text: Kristýna Vávrová a Renata Hrubá

Jak by podle „Přiznání UPOL“ vypadal život olomouckého studenta?

• Zásadně si nepřihlašuje předměty, které začínají před desátou hodinou ranní. • Za 4 roky studia na UPOL se ani jednou nepřihlásil na školní email – a nemá pocit, že by někdy o něco přišel. • Již třetím rokem předstírá, že je prvák a že je systému neznalý, protože každý rok potřebuje pomoc v knihovně. Ať už se jedná o kopírku, anebo o vypůjčení knih. • Už čtvrtým semestrem tajně chová na koleji kočku. • Tři semestry chodí zadarmo na bazén, aniž měl kdykoliv zapsáno cokoliv z FTK. Na vrátnici pokaždé jen zahlásí „átévéčko“. • Někdy do seminárních prací schválně vpisuje nejrůznější hlouposti, aby zjistil, jestli je vyučující vůbec čtou. Zatím na to nikdo nepřišel. • Bakalářku dopsal už před měsícem, ale všem tvrdí, že ještě skoro nic nemá, aby zapadl do kolektivu. • Chodí s kamarády do knihovny patnáct minut před zavíračkou, jen aby se zasmál zavírací (a vyháněcí) znělce. • V knihovně se dívá na porno. Mají tam totiž rychlé připojení. • O vybraných vyučujících píše ve volných chvílích erotické povídky. Neskromně přiznává, že jsou tak dobré, že přemýšlí o jejich zveřejnění. Možná by ho pak jeho studium na FF skutečně uživilo. • Uvažuje, jaký vtipálek postavil PdF univerzity Palackého na Žižkovo náměstí a před ní sochu T. G. Masaryka. Komenského objeví v budově. • Pod falešným jménem „správce pan Švestka“ volá v 1–2 hodiny ráno kolejním telefonem studentům a požaduje od nich, aby zkontrolovali tok vody v koupelně. Když se studenti vrátí ke sluchátku, pošle je zkontrolovat vodu na záchodě. Když se opět vrátí, tak zkontrolovat, zda teče i teplá. A na konci se zeptá, zda mohou zkontrolovat, jestli je u nich voda také mokrá. • Stravuje se v menze, protože má rád výzvy. • Peníze z ubytovacího stipendia nikdy nepoužil na zaplacení ubytování. A úspěšně ho tají před rodiči. 

Co si o „Přiznání“ myslí studenti UPOLu?

Jirka Slavík (FF UPOL): Jeden moudrý filozof napsal, že o čem není možno mluvit, o tom se musí mlčet. V člověku však sídlí jakási přirozená touha po přiznání. Každý se chce někdy podělit o něco unikátního, čímž to však paradoxně degraduje. Vzít si sebou tajemství takzvaně do hrobu je mnohdy nesnadný úkol, zeptejte se Raskolnikova. A v anonymitě nebo po pár panácích jde navíc vše mnohem snadněji. Studenti se přiznávají a my se zasmějeme nebo zapláčeme. Ale přizná se někdo k něčemu, co nás bude šokovat?
Jiří Severa (FF UPOL): Původní nápad – anonymně prezentovat větší či menší úlety a zážitky ze studentského života – se mi líbí a beru ho jako povedenou recesi a často (ne-)vítaného zabijáka času. V poslední době se tento internetový fenomén rozšířil i mimo vysokoškolské prostředí a nevím, jestli to je způsobeno právě tím, ale připadá mi, že některá přiznání přecházejí v pozměněné podobě z jedné facebookové stránky na druhou, a tím tak ubírají sama sobě na věrohodnosti a celé přiznání přestává plnit svůj účel. Navíc některé příspěvky vlastně ani žádnými přiznáními nejsou, jedná se o prostá konstatování, pro studenta často nepřinášející nic překvapivého ani nového. „Přiznání“ vidím jako zajímavý způsob, jak se podělit o svůj zážitek s lidmi, kteří znají dané prostředí stejně dobře, byť by se dalo o pravdivosti někdy pochybovat. Poslední dobou je toho pak možná přece jen příliš; uvidíme, jaké bude mít celé přiznávání pokračování a životnost.
Blanka Juranová (FF UPOL): Osobně stránky „Přiznání“ pravidelně nesleduji, spíš tak náhodně. Myslím si, že původní nápad nebyl špatný, ale podle mě se to trochu vymklo z rukou. Nad většinou musím zakroutit hlavou a podivit se, proč vůbec mají někteří lidé potřebu některé věci dělat, respektive se jimi na internetu (byť anonymně) chlubit. Nemluvě o „hejtech“ na jednotlivé fakulty a jejich studenty, to mi přijde dost ubohé. Ale občas se najdou i věci, kterým se vážně zasměju, a předpokládám, že k tomu ty stránky původně byly určené.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka