Menu

anigif

A+ A A-

Konec gentlemanů v Olomouci?

foto: archiv autorky foto: archiv autorky

Existují ještě muži gentlemani? Vždycky, když se tahám se svými kufry na privát, o tom přemýšlím. Drtivá většina, mladí i staří, se radši dívá jinam a předstírá, že mě nevidí. Jsem výjimka, nebo se to stává i ostatním dívkám? Zabírají nějaké speciální triky? Pačes se proto rozhodl stav gentlemanství na Olomoucku popsat dvěma reportážemi. Trasu z vlakového nádraží na náměstí Republiky jsem prošla s těžkými zavazadly, nejdříve v běžném sportovním oblečení, podruhé přestrojená za křehkou, svůdnou dívku v minisukni a lodičkách.

Čekat pomoc ve sportovním je marné – leda za poplatek

Na první pokus jsem se nijak zvlášť nestrojila, šla jsem oblečená tak, jak chodívám běžně. Téměř nenalíčená jsem popadla své rifle, sportovní bundu a obnošené kecky a vydala se na cestu, která začala nadmíru dobře. Při nastupování do vlaku mi totiž pomohl s kufrem můj starostlivý táta a to je gentleman každým coulem. O to horší už to bylo s vystupováním. Dolů na peron jsem sice slezla celkem obstojně, kufr šel díky gravitaci k zemi skoro sám, ale měla jsem menší obavy, abych dolů „nezahučela“ spolu s ním.
Když jsem konečně stála pevně oběma nohama na olomouckém nástupišti, nadešel čas ze snů vystřízlivět a čelit kruté realitě. Dodala jsem si síly a s námahou začala překonávat schod po schodu směrem dolů do podchodu. Míjel mě přitom zamilovaný páreček. „Romeo“ byl tak blízko, že se mi otřel o rameno, ale na jeho pomoc jsem čekala marně. Že mě to vůbec napadlo.
Po chvíli se v mém zorném poli mihl muž – s mobilem u ucha a hlavou v oblacích. Následovala parta mladíků, v jejichž očích jsem se snažila probudit lítost. Role smutného psíka mi ale asi nejde tak obstojně. Nezabrala.
Soukala jsem se krok za krokem do nádražní haly a pro zahnání chmur si začala broukat písničku od Brontosaurů „Jó, holky těžší to maj´…“, kvůli čemuž jsem skoro přeslechla dotaz, jestli „to nechci vzít“. Zaskočená náhlým zájmem jsem veškerá svá zavazadla předala muži ledabylého vzezření. Po společném výstupu nahoru vystřídala mé milé překvapení rozhořčenost. Nechtěl to totiž zadarmo. „Paninko, potřeboval bych osmdesát korun na vlak, nenašla byste nějakou tu korunku?“ Byla jsem natolik rozčarovaná, že jsem ani neměla sílu protestovat. Nasupeně jsem mu vrazila dvacku se slovy: „Tak vám teda pěkně děkuju.“ Při čekání na tramvaj už si nedělám vůbec žádné iluze. Pán vedle mě si dal radši ruce do kapes. Zbytek cesty už se pomoci nedočkám.

Minisukně a lodičky zabraly

Rozhodla jsem se jít štěstí naproti. Vplula jsem do černých lodiček, oblékla minisukni a svůj úsměv vylepšila rtěnkou výrazné barvy. Zkrátka jsem se snažila vypadat tak, aby mě nikdo nepřehlédl. Moc příjemné mi to však nebylo, připadala jsem si jako kus masa na trhu, terč dvojsmyslných narážek a zvědavých pohledů.
Na palubě žlutého vlaku mě přivítal stevard se zářivým úsměvem a příjemným hlasem. Ani jsem se nenadála a už mi ochotně podával má zavazadla. Milou změnou oproti obvyklému přehlížení bylo i vystupování v cílové stanici, kde se mě náhle otázal neznámý muž: „Slečno, nechcete to snést?“ Můj plán slavil první úspěch a já pocítila sladké zadostiučinění.
Tento pocit mě však brzy opustil. A to proto, že dál už se o mě nestaral. Asi měl naspěch anebo zjistil, jak moc těžký náklad s sebou musím vléct. A tak jsem, obklopena vřavou lidí, která se nezadržitelně hrnula ke schodům směřujícím k východu, znejistěla. „Co teď? Pomůže mi někdo?“ rozpačitě jsem se rozhlížela. Zčistajasna se však přede mnou ocitl sympatický mladík. „Ahoj, nepotřebuješ s tím pomoct? Ukaž, vezmu ti to…“ Omámená jsem šla za ním, šťastná jako blecha, že mě nenechá mému kufru napospas. U východu jsem se s ním rozloučila a slušně poděkovala za spolupráci. „No, a s něčím dalším bys pomoct nechtěla?“ Ajéje, mihlo se mi hlavou, klasika, zase to nechce zadarmo. I když v tomhle případě mi to není nepříjemné, ostatně – blbý, kdo dává, blbější, kdo nebere. A tak po zjištění, že máme společnou cestu tramvají, si jeho galantnosti užívám až na náměstí Republiky, kde oba vystupujeme a naše cesty se rozchází. Ale možná, že se zase brzy sejdou. Vzal si na mě totiž telefonní číslo, které si zasloužil nejen za svou šarmantnost, za samozřejmost, s jakou mi pomohl se zavazadly, ale dost možná také díky smyslu pro humor, kterým mě po celou dobu zásoboval. Celkově vzato to jasně potvrzuje mou domněnku…

Závěr? Šanci má jen kráska v nesnázích

Mé poznání tedy je, že gentlemani se pomalu, ale jistě stávají ohroženým druhem a nedostatkovým zbožím. Zpravidla se zjeví, když zahlédnou krásku v nesnázích, místo toho, aby pomáhali všem ženám nehledě na jejich věk a vzhled. Poučka pro dámy je tedy následující: máte-li svá zavazadla opravdu těžká, doporučuji se na cestu vyšvihnout. A pánové, vy si sáhněte do svědomí. Kdy naposled jste projevili špetku taktnosti a nabídli svou pomoc?

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka