Menu

anigif

A+ A A-
Kristína Vávrová

Kristína Vávrová

URL internetové stránky:

„Talent je gorilí mládě. Když ho nepustíte, furt tluče do mříží“

Režisér David Drábek přijel na besedu Ex libris po náročném víkendu – měl za sebou premiéru nové inscenace Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho a před sebou cestu do Polska. Přesto si našel čas nejen na dotazy studentů, ale i ty Pačesu. A stejně jako jeho hry to byla někdy docela divočina.

Na besedě jste říkal, že jste do školy moc nechodil – přesto: Je tu nějaký pedagog, který vás nejvíce ovlivnil?
Od každého jsem si vzal něco, vyjmenovávat je všechny by ani nešlo. Velmi mě asi ovlivnil profesor Josef Jařab. Je to zásadní figura, protože vyrobil celý ten „étos“ toho, jak bude Olomouc a univerzita vypadat. Stal se takovým Olomouckým Václavem Havlem. A hlavně se zabývá americkou literaturou, která je mi blízká.
Původně jste studoval češtinu a historii, po převratu jste přešel na divadelní vědu – co jste si od toho sliboval?
Asi jsem měl pocit, že chci dělat film. To nás vlastně sblížilo i s Darkem Králem, ale dopadli jsme jako Voskovec s Werichem – nebyly peníze na film, tak jsme skončili u divadla. A nakonec jsme se v něm tak moc našli.
Proč jste k uměnovědám netíhl už na začátku?
Když jsem přišel na univerzitu, byla teorie kultury ryze bolševická věc, komunisti vychovávaní k tomu, aby vedli kulturáky. A já jsem z bytostně antikomunistický rodiny a svoje antikomunistický přesvědčení si udržuju do dneška. Myslím, že to byla obrovská lumpárna. A je zajímavý, jak dneska například mladý Uhl a podobní debatují nad tím, jestli to byla, nebo nebyla totalita. No byla to totalita jak bič. Bylo to krutý a já si rozhodně nechtěl zadat s marxisticko-leninským výkladem kultury.
Jak si myslíte, že je totalita pojímána dnešní mladou generací, která třeba začíná právě teď tvořit, ať už ve filmu nebo v divadle? Mají právo o tom vůbec mluvit?
Určitě. Je hezký, že se o to zajímají, protože ta doba utvářela. Ti, co jsou mladí, tu dobu sice nemuseli zažít nijak aktivně, samotnýmu mi bylo devatenáct, když to padlo. Ale padlo to jenom jako politický systém, do dneška je to prožraný a zakořeněný v jejich rodičích a dílem i v nich. Skutečně, totalitní smýšlení je v nás zakotveno hluboce a ovlivňuje spoustu dějů. Na druhou stranu si myslím, že by do toho mohli mladí lidé vnést zvláštní ráznost. Protože mnozí, kteří jsou tou dobou poznamenaní, k ní mají ambivalentní vztah. Někdo je jasně proti, někdo zase úplně ne.
Je dobré, že má mladá generace odstup. Společně s jejím postřehem to může pomoct zmapování některých oblastí, ke kterému se do dneška nikdo nemá. Např. se mohou pojmout bez větších emocí třeba právě bratři Mašínové nebo odsun. Vznikne nějaký osvěžující pohled. A pak je tu samozřejmě druhý efekt: lze zabránit tomu, aby se to opakovalo znova. Abychom dojeli na ty samý chyby, protože lidstvo obecně je nepoučitelný. Výchova v rodinách je dost nedbalá, pořád se nadává, jak jsme chudý, jak se špatně máme. A bylo by dobrý, kdyby právě mladý lidi zprostředkovali svým vrstevníkům znalosti dosvědčující, že my se špatně nemáme. Statistiky totiž tomuhle českýmu skuhrání moc nenahrávají. Procento nezaměstnaných sice vzrostlo, ale procento chudých je jedno z nejnižších v Evropě. Věčný „skuhraly“ zrazuje zjištění, že bylo v minulým roce nejvíc exotických dovolených. Takhle nevypadá něco, co je v hluboký krizi. Spíš jde o to, že nežijeme duchovně, a proto máme pocit, že to musíme vynahrazovat materiální stránkou. Ale tu u člověka nikdy nenasytíte, protože nemá žádný duchovní rámec, který by ji nějak reguloval. Pokud budete jen ten „bratr vepř“ a budete jenom žrát, tak vždycky bude někdo, kdo bude žrát víc.
Od komunismu zpět k přítomnosti. Máte za sebou premiéru nové inscenace, a tedy musí padnout otázka – jaké máte pocity před premiérou? Jste ten typ, který má vše perfektně nachystáno? (V sobotu 27. 4. měla v královéhradeckém Klicperově divadle premiéru nová inscenace hry Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, již režíroval právě David Drábek – pozn. red.)
Jsem rád nachystaný dlouho dopředu. Je ale pravda – protože imaginace je někdy nezkrotná –, že si nechávám rezervu pro případ, že mě napadnou nějaké nápady. Takže jako tvar je inscenace hotová brzo, ale některé věci se dodělávají. Ne proto, že by musely, ale protože mě napadnou. U Burkeho nebylo moc času na zkoušení. Všech pět herců, který tam vystupují, bylo hodně vytížených. Jsou to jedni z nejlepších, co máme. Týden navíc by nám prospěl, ale spíš proto, že bychom měli víc testovacích představení, protože některý gagy ještě nejsou zajetý na diváky.
Z čeho vaše imaginace čerpá? Z jiných inscenací?
Nečtu moc hry, asi je to pozůstatek lásky k filmu, mám daleko větší přehled ve filmu nebo ve výtvarným umění. Sám nepátrám po tom, co se kde divadelně děje. Asi jsou ty inspirační zdroje někde jinde. Já vlastně ani moc nekoukám na televizi. Zaplaťpánbůh, protože kdybych měl všechny ty svinstva sledovat, abych to mohl parodovat, to by nešlo. U sitcomů stačí jeden díl, abych prokoukl celý systém, a po tom si dám třeba Teorii velkýho třesku, to miluju, to je úžasný. Z těch „nepodarků“ se zase líp vyjde, to se dobře paroduje.
V rozhovoru pro Českou televizi po předpremiéře jste řekl, že jste se chtěl hře Podivuhodné odpoledne pomstít, zároveň vás ale dovedla k divadlu. Tak jak to tedy je?
Tak samozřejmě je to pocta. Podobně jako jiné moje inscenace, třeba Richard III. nebo Věc Makropulos. Všichni říkají, on je takový dryáčník, bere to po svým, a je to sranda, když je vám přes čtyřicet, a už se mluví o „drábkovství“ a o tom, jaký je váš rukopis, a už jsou o tom diplomky. To už si člověk připadá, že je „zatuhlej“. Ale já si vybírám i jiný věci, jako je třeba Čechov, kterýho miluju. Proto se mě to pak dotýká, když někdo napíše, že jsme já i Shakespeare „v souladu“. Já se nechci prsit po jeho boku. Vždycky mě přišlo vtipný, když bylo někde napsáno: „Janek Ledecký, William Shakespear – Hamlet“. Ale když jsem Richarda vzal tak od podlahy, upravil, doplnil, začalo se to tam psát taky, z informačních důvodů, ne z ješitnostních. Aby lidi věděli, na co jdou.
Nahlédnul jste do některých z těch zmínených diplomek?
Občas to čtu. Ale málokdy je tam něco, co by mě překvapilo.
Takže je to všechno pravda, co tam je?
Ano, všechny lži o mně jsou pravdivé. A všechny pravdy o mně jsou lživé.
Tušíte, kde to u vás začalo, to vaše „aby se ovary zachvěly“? Kde byl ten impuls, kdy jste věděl – tohle mě baví a takhle to budu dělat?
Miluju, když se baví a směje celý hlediště, který má ale různou skladbu. Celý tohle spektrum pobavit, zaujmout, dojmout, to je pro mě výzva. Když se mě ujalo loutkové divadlo Minor, tak jsem se rozhodl, že si to udělám po svým, a můj vzor bylo studio Pixar. Na něm se mi líbí, že je pro celou rodinu. Baví se všichni, nikdo neostrouhá. Pro mě byl vrchol, ne když se doma losovalo, kdo půjde s dětma do divadla, ale když šli všichni. Můj humor je svérázný, mám rád různý druhy od černýho, fakt nekorektního, až po velmi něžný. A je jasný, že se to nebude líbit všem. Jde o to, aby se k člověku dostal celek, i přes dílčí výhrady.
Takže jste nakonec rád, že jste neskončil u teorie a šel spíše k praxi.
Jsem rád, to víte, že ano. Ale já jsem o tom upřímně řečeno ani příliš dlouho neuvažoval. Je to jasné ve chvíli, kdy zjistíte, že něco neumíte nebo že na to zkrátka nejste. Každý bychom chtěli dělat něco, v čem jsme dobrý. A proto jsem tak nepříjemný v případech, kdy vidím, že je někdo třeba talentovaný výtvarník, ale z různých důvodů se tomu nevěnuje. Třeba protože má pocit, že si tím nevydělá. Podle mě existuje něco jako odpovědnost k talentu. Ono se to samo ozve, ať už tak, že vás jednou za čas chytne potřeba tvořit, anebo že začnete strašně scházet, když se nevěnujete tomu, co umíte. Pokud máte talent, který ale samozřejmě sám nestačí, tak se většinou viditelně ozývá a vyhazuje vás z kolejí. Protože to je gorilí mládě. Když ho nepustíte, tak furt tluče do mříží. A vás to rozhazuje. Pak už nevíte, co se děje, máte pocit, že jste nemocen nebo něčím vysáván. Ten talent je hrozně řvavej.
Na besedě často padalo slovo pokora. Co pro vás to slovo znamená?
Říkal jeden filozof, myslím, že Březina, že „správný filozof dokáže opustit, co ho opustilo“. Třeba když si člověk postaví celou svou bytost na nějakým názoru, nebo i kariéru, a najednou zjistí, že už si to nemyslí, že už je jinde, a tak to opustí. Jde za pravdou tak, jak ji cítí, i když mu v tu chvíli hrozí, že mu nebude vynášet nebo nebude pochopený, a přesto umí odejít. Nezavrhuje to, je pokorný k faktu, že byl takový a takový, ale teď půjde jinudy. I když to nemusí na konec vyjít. A to mi přijde obdivuhodný.

David Drábek (1970)

Dramatik a režisér pochází z východočeského Týniště nad Orlicí. Vystudoval obor filmová a divadelní věda na FF UPOL. Zde se setkal s Darkem Králem, se kterým založil Studio Hořící žirafy. Po jeho zániku přesídlil do Moravského divadla Olomouc, následovalo pražské divadlo Minor a spolupráce s dalšími scénami. Od roku 2008 působí jako umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové. Je držitelem několik Cen Alfreda Radoka a ocenění Česká hra roku. Jeho nejkontroverznějším dílem je Koule, původně připravená jako rozhlasová hra, za niž byl ČRo Vltava žalován koulařkou Helenou Fibingerovou a atletkou Jarmilou Kratochvílovou. Známé jsou i divadelní hry Švédský stůl, Akvabely, Ještěři, Náměstí bratří Mašínů nebo Jedlíci čokolády.

Mezi dvanáctou a druhou se mi nevolá. Spím

Profesorka Ingeborg Fialová byla 15 let vedoucí Katedry germanistiky Filozofické fakulty, a i když se před několika lety rozhodla skončit, stále je na katedře v centru dění. Sladit čas rozhovoru nebylo jednoduché a i během něho musela paní profesorka operativně řešit několik urgentních dotazů ze strany svých kolegů. Jak jsme se ale dozvěděli v průběhu rozhovoru – je to právě jeden z typických rysů práce vedoucího katedry.

Když jste byla vedoucí katedry, měla jste nějaké problémy související s tím, že jste musela vést muže, kteří byli mladší nebo měli nižší akademickou hodnost?
Nemyslím si. Naše katedra vždycky fungovala na principech kolektivního vedení, takže když bylo potřeba něco zásadního rozhodnout, potkali jsme se na chodbě nebo u piva a projednávali jsme to dohromady napříč generacemi. Schůze jsme nesvolávali, to jsem nesnášela, genderový princip tu nikdy nevládl. V podstatě jsem to vedení byla já a kolega Krappmann, který je trochu mladší než já. Měli jsme od začátku před očima tandem Václavek – Topolská, který tu báječně fungoval v dobách socialismu a na začátku devadesátých let. Na konci devadesátých let jsme to převzali my s Joergem Krappmannem a myslím, že to fungovalo a funguje docela dobře.
Ani s ženami nebyl problém? Přece jen je jich tady docela dost.
S těmi ne. Pravda je, že byly doby na začátku tisíciletí, kdy jsme tu měli čtyři zahraniční lektory. Dva z Rakouska, dva z Německa a ještě Joerga Krappmanna, nadačního profesora. Tam se spojila genderová problematika s kulturní, byli zvyklí na jinou organizaci výuky a chod katedry. Asi dva roky jsem pořád musela ladit nějaké hádky mezi těmito pěti muži. Tehdy jsem si všimla, že muži mají možná víc než ženy ten „kohoutí“ syndrom – kdo je hlavní kohout na smetišti? Já, jako jejich vedoucí, jsem měla každou chvíli povinnost mezi nimi něco žehlit. Ale trvalo to pouhé dva roky a nakonec se ukázalo, že to napětí bylo velmi tvůrčí a pohnulo se jím na germanistice mnoho věcí.
Má žena ve vedoucí pozici nějakou výhodu, kterou muži nemají?
To nemůžu říct. Třeba když jsme se pohádali, tak hoši vůbec nehleděli na to, jestli jsem žena, a já na tom byla podobně. Nakonec katedru přede mnou vedla Lucie Topolská. Chvilku pak profesor Václavek, ale neviděla jsem rozdíly ve stylu, spíše rozdíly v osobnosti. Lucie Topolská se víc starala o ten „ánsámbl“, víc mluvila s lidmi, zatímco Ludvík Václavek je vědec a je pro něj škoda času řešit personální a organizační věci.
Který z těchto dvou přístupů je podle vás lepší?
Já myslím, že se musí doplňovat, a o to se právě snažíme. Je dobré starat se jednotlivě o lidi na katedře, mít o nich povědomí, vědět, co dělají, jaké mají rodinné nebo zdravotní problémy. A je dobře žít pospolu, katedra by měla být takový příjemný organismus a ta naše jím v podstatě vždycky byla. Příjemný v tom smyslu, že lidi spolu rádi jezdí na výlety, chodí na pivo… Velkým předobrazem je právě Lucie Topolská, která se o „rodinnou atmosféru“ snažila už v „temných dobách“. Kolem ní se vždycky utvořil kroužek lidí, kteří byli rádi s ní – a pak byli rádi spolu.
Není právě tato rodinnost výsadou žen?
Tak teď se nechávám přemluvit k tomu genderovému pohledu. To je možné. Třeba několikrát jsem slyšela postesknutí, že je to teď trošku jiný, když to vede Joerg Krappmann jako muž. Tím nemyslím, že by nějak posiloval konkurenční tlaky. Je však možné, že žena to má zkrátka „naprogramované“ a je schopná z pracovního kolektivu udělat něco víc než jen pracovní kolektiv, kde se lidi pozdraví ráno v osm a ve čtyři odpoledne. Je možné, že hodnota cítit se dobře v pracovním kolektivu je pro ženu důležitější než pro muže. Muž se cítí dobře i v konfliktní situaci – pořád tu je to „kohoutovství“.
Práce vedoucí katedry vás tedy bavila.
Byla to fajn práce, jež měla a má dvě absolutní přednosti. Ta první je, že je pestrá. Člověk má každých pět minut na práci něco jiného. Tu napsat článek, připravit výuku pro studenty, učit, konzultovat, vyplňovat tabulky, formuláře, sedět na schůzích. A to teď nemyslím zle, i ty schůze byly někdy zábavné. Ta pestrost je úžasná. Druhým kladem je, že si člověk může velmi volně rozvrhnout čas.
Negativem je vlastně to první pozitivum. Někdy jsem byla vyčerpaná z toho, že musím každé tři minuty dělat něco jiného a velmi rychle přepnout. Jeden dopis jsem pak psala třeba dva dny, protože pořád bylo něco jiného. Ale ve vzpomínkách převažuje to pozitivní.
Zkoušela jste někdy nějaký způsob time managementu nebo vedení lidí?
Ne, to vůbec. Myslím, že když má člověk trochu empatie a snahy a když ho to baví, tak to snad musí dělat dobře. Co se mě týče, tak jsem se snažila naučit odpočívat. Někdy jsem cítila, že toho adrenalinu je trochu moc. Nakonec se ukázalo, že nejlepší způsob odpočinku je pro mě v poledne vypnout a jít si lehnout, obléct si pyžamo a spát. Pak může člověk klidně pracovat dál až do pozdních nočních hodin. To se snažím dodržovat a jsem vždycky hrozně nevrlá, když mám schůzi v jednu hodinu. Nebo když mě někdo budí. Všichni totiž vědí, že mezi dvanáctou a druhou se mi nevolá. To je takové moje okýnko, už od gymnaziálních let spím odpoledne.
Když se ohlédnete zpět, chtěla jste už například na střední škole dojít tak vysoko? Nejen na post vedoucí katedry, ale i k profesorskému titulu?
Já jsem už jako mladé děvče byla velmi ctižádostivá, snažila jsem se mít samé jedničky a až ve vysokém věku jsem zjistila, že ta ctižádost může být někdy na škodu. Člověk by možná někdy měl vzít za vděk tím, co je. Protože ctižádost někdy žene člověka zbytečně do konfliktů, které by nemusely existovat, kdyby jí neměl tolik. Ušetřil by si spoustu sporů a nepřátel. Ta ctižádost mě hnala i v pozici vedoucí katedry. Mou ctižádostí bylo, aby Katedra germanistiky byla jednoznačně nejlepší na celé fakultě. A věřím tomu, že se to mnohým zajídalo a že jsem to možná někdy i přeháněla. Takže jsem ráda, že Joerg Krappmann to cítí stejně, že by naše katedra měla být nejlepší, ale že to nepřehání tak jako já.

Dlouhé vlasy – krátký rozum na fakultě dávno neplatí

Někdy jsou úspěšné ženy ve vedoucích pozicích považovány za kariéristky a „chlapy v sukních“. Opak je ale pravdou, jedná se většinou o velmi schopné, samostatné a cílevědomé ženy, které si umí udělat ve věcech jasno a rychle se přizpůsobit novým situacím. To jsou kvality, které ne každý muž (a ostatně i žena) umí skousnout. Jak je to u nás na fakultě, kde sice ženy převažují, ale ve vedení je jich jen velmi málo? Dá se vůbec vybojovat místo v pánském klubu, který na fakultě vládne?

Šok s názvem akademický systém

Vedoucí studijního oddělení Pavlína Grigárková je ve funkci už sedm let. Za tu dobu se musela přizpůsobit novému prostředí i jinému způsobu komunikace: „Mám pocit, že jsem postupem let ‚změkla‘. Přišla jsem z marketingu z poměrně velké firmy, kde všechno muselo přesně fungovat a bylo termínově dáno. To akademický systém moc nezná, takže nastavit na začátku nějaká pravidla hry bylo poměrně složité a vlastně je to komplikované i dnes.“
Studijní oddělení je známé tím, že jsou zde zaměstnány většinou samé ženy. O případu, kdy by studijní oddělení vedl muž, Grigárková neví. Ani nedávné výběrové řízení neprolomilo tuto tradici: „Z pěti set uchazečů byli asi tři muži. Myslím si, že mají touhu realizovat se na jiných pracovních pozicích a jako pro živitele rodiny je pro ně hůře akceptovatelné nižší mzdové ohodnocení. Samozřejmě bychom muže na studijním oddělení přivítali, a určitě i studenti, bylo by to jistým oživením, ale bohužel. Ženský kolektiv má vždy své plusy a mínusy, ale já myslím, že jsme spolu sžité a že se nám tu pracuje dobře.“
Když před sedmi lety nastupovala, dostala se mezi kolegyně, které byly starší než ona: „To byl pro mě docela ‚šok‘, protože jsem byla téměř o generaci mladší, než ostatní. Když jsem přišla poprvé do práce a děvčata mě očekávala, nejstarší z kolegyň řekla: ‚My jsme se rozhodly, že Vám nabídneme tykání.‘ Byla jsem postavena před hotovou věc a už jsem pak neměla na výběr. Ale musím říct, že to prolomilo ledy a bariéra věkového rozdílu pak nebyla tak silná. I když to byla naprosto nestandardní situace, dopadlo to dobře, protože jsme to cítily obě strany stejně.“
Grigárková nevidí rozdíl mezi ženou a mužem jako vedoucími katedry. „Jsou muži velmi příjemní a vstřícní, většinou se jedná spíše o ty starší. Mladší pánové bohužel někdy mívají pocit, že mě mají nějakým způsobem sami řídit. Ale asi by to tak nemělo být, nemyslíte? Měli bychom být spíše partneři se společným cílem.“

Ženou jste i bez sukní a podpatků

rtenka-seitlova

Že záleží spíše na osobnosti než na pohlaví a věku, potvrzuje ze zkušenosti i proděkanka pro studijní a sociální záležitosti Klára Seitlová. Ve funkci je od září 2011. Problémy a krizové situace řeší skoro denně, ale zatím je zvládla všechny: „Záleží hlavně na lidech, ze kterých se pracoviště skládá. V kolektivu, se kterým já na Univerzitě Palackého spolupracuji, neshledávám žádné komplikace. Je to vždycky věc vzájemné dohody, respektu a spolupráce. Jsme, myslím, kompaktní tým, snažíme se řešit pracovní problémy, zásadní osobní konflikty jsem zatím nezaznamenala. Nevím, jestli můžu říct, že jako jediná proděkanka jsem hýčkaná, asi ne, tak to nevnímám. Na poradách je s námi ještě paní tajemnice nebo asistentka pana děkana, takže se necítím jako osamocená žena.“
Skloubit s náročnou prací osobní život je někdy pořádně zapeklité, zvlášť když sedíte na třech židlích naráz, jako právě Klára Seitlová. Kromě funkce proděkanky vyučuje ještě na katedře psychologie a aplikované ekonomie. Naštěstí má ale chápavého muže. „Můj manžel je také velmi zaměstnaný, pracuje tady na univerzitě, takže ví, jaké je tu prostředí. Mimo jiné i díky tomu, že v něm mám takovou podporu a oporu, můžu zastávat tuhle pozici. Jinak by to nešlo.“ Ruku v ruce s tím přichází i otázka dětí. „To, že třeba budu mít děti, nevnímám jako důvod, proč bych práci opouštěla. Výuku si mohu volit, jak potřebuji, na odpoledne nebo dopoledne, takže úplně bez kontaktu s univerzitou bych snad nebyla. Samozřejmě proděkanská pozice s mateřstvím skloubit nepůjde. Když něco dělám, tak se snažím, aby to bylo pokud možno na sto procent.“
Ženy jsou podle Seitlové vytrvalkyně, což je jejich výhodou. „Záleží ale spíše na osobnosti. Máme v sobě skryté energie, které umíme podle potřeby zapnout. Člověka to však musí hlavně bavit. Ten, kdo řídí lidi, s nimi musí rád komunikovat. Každý by se měl snažit dělat svou práci dobře a zodpovědně, s maximálním vypětím sil. Ale být sám sebou. Mně sukně a podpatky nikdy neseděly, to ale neznamená, že se nechovám jako žena.“

Milujte se a množte se. Jde to i na vysoké

Sexuální výchovu a antikoncepční metody do nás hustí od základní školy. Rodiče se máločeho obávají víc, než že budeme mít děti před ukončením školy. Někdy to stejně nevyjde. Najednou jsou dva studenti vysoké školy v situaci, která je dnes hodně nezvyklá – čekají dítě. Je dítě při studiu opravdu taková pohroma?

Děti? Podle Pavla žádná tragédie

Pavla Janíčka (25 let) můžete znát jako bývalého redaktora Pačesu. Dodnes zůstává jedním z mála mužů, kteří v naší redakci působili. Studuje čtvrtým rokem editorský modul české filologie, je ženatý a má dvě děti. Karle je 2,5 roku, mladší Martině jsou 3 měsíce. Kdo by si myslel, že se ženil kvůli nim, spletl by se.
„Bylo mi 21 a ženě o rok míň. Není to dneska obvyklé, to vím. Vzali jsme se přesně na den dva roky od seznámení. V té době jsme spolu nebydleli, sestěhovali jsme se až potom.“ Karla se narodila rok po svatbě. „První dítě přišlo tak nějak samo, druhé už bylo plánované. Nemyslíme si, že velký rozestup mezi dětmi je výhoda. Například s bratrem, který je o sedm let mladší než já, jsme si dlouho neměli co říct.“
Když se Pavel s manželkou dozvěděli, že čekají dítě, měli radost. „Žena byla trochu zaskočená, protože měla dělat ještě třeťák. Ale oba máme rádi děti, proto máme dvě.“ Na první vnouče se těšili i jejich rodiče. „Nikdy se nebáli, že bychom školu nedokončili. Vše se dá nějak stihnout. Moje žena dodělala bakaláře a dál už nešla. Vystudovala tady v Olomouci optometrii, takže jí to k výkonu povolání stačí. Na magistra se zatím nechystá, ale možná si vystuduje později něco jiného.“
Co Pavlovi chybí, je čas, který by měl sám pro sebe. Ten musí věnovat Karle, která si chce hrát nebo číst knížku. „Když už je Karlička větší, nemůžu si dovolit strávit celé odpoledne nebo večer u počítače. Ale do hospody občas můžu. Někdy mě z ní manželka i doveze.“
Kamarádi mu prý ženu závidí. „Jeden mi říkal: Pájo, já ti tak závidím, že máš klid! Dítě máš, manželku máš, co řešíš? Mají pravdu, nic.“ Od svatby ho paradoxně odrazovala starší generace.
Že by ale zůstal na mateřské místo ženy, neměl nikdy v plánu. Pokud by ale měla lépe placenou práci, uvažovat by se o tom dalo. „Kdyby nebylo zbytí, tak samozřejmě. Špatně se mi to říká, ale nejsem idealista. Dělám to, co je ekonomicky výhodnější. Úplně by mi ta role asi nepřirostla k srdci, mám raději tradiční uspořádání, kdy chlap vydělává. Navíc, ženská to doma přeci jen porovná líp.“
Studenti mají často problém vyjít s penězi, které mají jen sami pro sebe. Jak to zvládají dva studenti s dětmi? „Dobře. Ze dvou důvodů. Za prvé bydlíme u mých rodičů ve dvougeneračním domě, kde máme pro sebe celé spodní patro. Neplatíme tedy nájem. Za druhé mám sociální i ubytovací stipendium od UP, máme rodičovský příspěvek a chodím příležitostně na brigády. Také nemáme nijak závratnou měsíční spotřebu, takže někdy i zbyde.“
Svého rozhodnutí mít brzy potomky vůbec nelituje. „Jsem takhle spokojený. Vždycky jsem chtěl mít rodinu a děti, a že to přišlo takhle brzy, mi nevadí. Jsem z velké rodiny, stejně jako moje žena, takže s dětmi asi ještě nekončíme.“

„Taťka mě zabije,“ bála se Kristýna

Kristýně Gaurové je necelých dvacet tři let, její manžel je o pět let starší. Vychovávají syna Davida, kterému budou v létě dva roky. Její manžel šel do práce, zatímco ona studuje dál. „Manžel začal pracovat ve chvíli, kdy jsme se dozvěděli, že budeme mít miminko. Já jsem studium neukončila a doufám, že teď v červnu získám bakalářský diplom. Studium jsem ani nepřerušovala. Bála jsem se, že se už do školy nikdy nevrátím. Co bude dál nevím. Zatím mám, jako studující matka, ještě dva roky rodičovské dovolené. Možná si ještě dálkově udělám i magisterský titul.“
Na otázku, zda byl jejich syn plánovaný, odpovídá okamžitě. „To rozhodně nebyl. Byl to pro nás šok, ale společně jsme se rozhodli, že si dítě necháme, a myslím, že budu mluvit za oba dva, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsme mohli udělat. Není a ani to nebylo jednoduché, ale stojí nám to za to.“
Brali se, když byla Kristýna v osmém měsíci těhotenství. „Když se blížil termín porodu, tak jsem usoudila, že bych ráda měla stejné příjmení, jako můj syn. Bylo tam více faktorů, třeba papírování, které bych měla jako svobodná matka.“
Přiznává, že její první myšlenky při pohledu na pozitivní těhotenský test nebyly veselé. „Hlavou mi proběhlo jen: Taťka mě zabije! Nechala jsem si to pár dní pro sebe a rodičům nic neříkala. Byla jsem na kolejích, takže to bylo jednodušší. Ale asi po týdnu mi to nedalo a zavolala jsem mamce, že se stala jistá „věc“ a já musím k doktorovi. Samozřejmě si to dala dohromady a bylo jí jasné, že jsem těhotná.“ Otec opravdu nadšený nebyl, bál se, že si zkazila život. Oba rodiče jí ale nakonec velmi podporovali, vozili jí například na přednášky do Olomouce i s dítětem. „Chodili po Olomouci s kočárkem a já vždycky přiběhla kojit. Dneska jsou oba dva těmi nejlepšími prarodiči a Davídek je zbožňuje.“
Na žurnalistice není možné mít individuální plán, a tak musela Kristýna jednat s každým učitelem zvlášť. „Myslím si, že všichni udělali maximum, abych mohla ve studiu pokračovat, ale zároveň aby mi to nedali zadarmo. Jezdila jsem tak jednou až dvakrát týdně do Olomouce na některou z přednášek.“
Nové situaci musela přizpůsobit i studijní návyky. „Byla jsem zvyklá učit se večer, případně v noci, a vstávat kolem poledne. Noc se ale stala jedinou chvílí, kdy si můžu odpočinout, a pozdější vstávání už taky nebylo možné. Tak jsem se naučila učit za pochodu. Pořád mi to ještě dělá problémy, ale o těch pár hodin spánku v noci se nechci připravit.“
I Kristýna s manželem jsou zastánci tradičního uspořádání rodiny. „Na začátku nikoho nenapadlo nic jiného, než že manžel půjde pracovat a já budu doma. Brali jsme to jako samozřejmost. Muž zajišťuje rodinu a žena se stará. Přijde mi to naprosto přirozené. Ale myslím si, že kdyby manžel mohl zůstat se synem doma, tak by to určitě udělal.“
Manžel pracuje v současné době v Německu, i když by se rád vrátil do Čech. Kristýna bydlí se synem u rodičů, kteří ji finančně pomáhají, jak to jde. „Brigáda ani poloviční úvazek právě teď nepřipadá v úvahu. Když mám čas, tak píšu bakalářku. Zbytek času zabere syn. Kdybych měla jít pracovat, musel by být někdo s ním, a jelikož moji i manželovi rodiče také pracují, musel by docházet někdo cizí, a to nechci. Od univerzity nic nedostáváme. Náš rodinný rozpočet je takový, že by mi sociální stipendium nebylo přiznáno.“
A jestli jí chybí něco ze života před dítětem? „Možná to, že jsem se předtím viděla skoro denně se svými přáteli. Ale i ti teď mají svou práci a času málo, takže i kdybych neměla dítě, tak se stejně asi nebudeme vídat tak často. I přesto si na sebe najdeme čas. Jsem spokojená.“

 

Na jakou podporu mají studenti s dětmi nárok

Nejpalčivějším problémem studentů často je, kde vzít peníze. A když je třeba ještě živit dítě... Jak je to tedy s financemi v období rodičovství? Na co mají studentské rodiny nárok?

V zásadě matky pobírají dva typy finanční podpory. Nejprve peněžitou pomoc v mateřství (PPM) a poté rodičovský příspěvek.
V obvyklých případech má těhotná žena nárok na mateřskou dovolenou, na kterou odchází 6–8 týdnů před termínem porodu a která trvá 28 týdnů (v případě vícečetného těhotenství 37 týdnů). V tomto období pobírá matka tzv. peněžitou pomoc v mateřství. Tu dostává ovšem jen v případech, že si 270 dní před nástupem na mateřskou dovolenou platila nemocenské pojištění. Týká se to jak matek, za které „nemocenskou“ platil zaměstnavatel, tak i těch, které pracují jako osoby samostatně výdělečně činné. V případě, že si žena platila nemocenskou kratší dobu, pobírá peněžitou pomoc v mateřství pouze 12 týdnů.
PPM se vypočítává z tzv. denního vyměřovacího základu (DVZ – měsíční mzda x 12 měsíců / 365 dní). Tato částka se dále ještě redukuje a upravuje, až se z ní vypočítá 70 procent.
Před koncem mateřské dovolené se žádá o další dovolenou – tentokrát rodičovskou. Jedna rodina může pobírat pouze jeden ze jmenovaných příspěvků, nikdy oba zároveň. Rodičovský příspěvek se čerpá asi od šestého měsíce věku dítěte a vždy ho stát dává pouze na nejmladší dítě v rodině. Celkem můžete vyčerpat až 220 000 korun, to buď za 2, 3, nebo 4 roky. Doba, kterou budete příspěvek čerpat, a tedy i výše příspěvku se dá libovolně měnit (maximálně však jednou za tři měsíce).

Nemocenská hraje prim

Právě nemocenské pojištění hraje u studentek největší roli v tom, zda peníze na mateřské dostanou, nebo ne. V případě, že žena otěhotní při studiu a nijak si před tím nevydělávala (tedy neplatila nemocenskou), dostává rovnou rodičovský příspěvek ode dne porodu.
Neznamená to však, že byste si měly v práci pověsit kalendář a odpočítávat 270 pracovních dnů, než se začnete pokoušet o dítě. Pokud nastane nástup do zaměstnání hned po úspěšném ukončení studia, stačí vám před nástupem na mateřskou dovolenou třeba jen pět odpracovaných měsíců – zákon totiž započítává dobu studia do oněch důležitých 270 dnů.
V případě, že otěhotníte bez předchozího placení nemocenské, je tu ještě jedna možnost, jak na mateřskou alespoň v určité míře dosáhnout. Peníze stát přidělí, pokud si nemocenskou platil alespoň otec dítěte. Nejhorším případem je asi varianta, kdy jsou oba rodiče nezaměstnaní, dostanou totiž jen rodičovský příspěvek.

Na mateřskou může i muž – když si na to troufne

Pobírat PPM může i otec dítěte, a to od sedmého týdne po porodu, kdy se s matkou písemně dohodne na tom, že ona se příspěvku vzdává. V pobírání PPM se mohou oba rodiče střídat – musí se ale střídat i v péči o dítě. Možností, jak se k financím dostat, je tedy dost, a navíc oproti loňským rokům bylo povoleno si na mateřské a rodičovské dovolené přivydělávat a dávat dítě do školek či jeslí.

Plínky od univerzity

Kromě ubytovacího stipendia můžete žádat i o sociální. To ale nedostane jen tak někdo. K žádosti se musí doložit potvrzení o příjmech, přičemž příjem tzv. společně posuzovaných osob nesmí přesahovat životní minimum 1,5 krát. Sociální stipendium činí 1620 Kč měsíčně a vyplácí se deset měsíců v roce. Musí se o něj žádat každý rok znovu. Další možností je zažádat o peníze přímo na fakultě, která disponuje stipendijním fondem. Přidělení stipendia se pak posuzuje případ od případu podle vlastních podmínek fakulty.

Přesné číslo studentů s dětmi není na univerzitě známo. Studenti většinou školu nepřerušují, maximálně prodlužují.
Školka, která v současnosti funguje na kolejích J. L. Fischera, je určena pro děti zaměstnanců, studentů Ph.D. programů i veřejnosti.
Jsou školy, kde jsou dívky povinné ohlásit těhotenství a školu přerušit – jedná se hlavně o obory, kde se pracuje s chemikáliemi.
Děkujeme Pavlovi za zapůjčení dcery na focení :-)

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka