Menu

anigif

A+ A A-

Studentův průvodce po silnicích

foto: blog.christinearmbruster.com foto: blog.christinearmbruster.com

„Nikdy, ale nikdy si nesedej do auta s někým cizím… Ještě tě okradou, znásilní nebo kdo ví, co ještě.“ Takový bývá názor rodičů, kteří nikdy nestopovali. „Nestane se mi nic a seznámím se se spoustou zajímavých lidí,“ oponují jejich stopující děti.

Stopování určitě je ožehavá záležitost a pravděpodobně není pro každého. V médiích se o něm většinou píše v negativních souvislostech, pozitivní ohlasy si musí případný dobrodruh vyhledat sám na internetu, kde zkušenější stopaři popisují na blozích své cesty. Nebo se zeptat přímo jich osobně. Ke stopování je často přivedla nechuť stát na zastávce a čekat dvě hodiny na další autobus anebo nedostatek peněz na jízdenku, postupně se z toho stal určitý způsob života, díky kterému poznali lidi z celé Evropy či světa a zadarmo procestovali tisíce kilometrů.

Nezastaví a nezastaví?

Neexistuje asi univerzální rada, která by zaručila, že zastaví hned první auto, které projede kolem. Šance však podstatně zvýší vhodný vzhled – čisté oblečení a v ruce nedržet cigaretu ani láhev alkoholu… „Když stopuju, usmívám se a snažím se nebýt celý oblečený v tmavých barvách, aspoň triko mám světlejší. A nikdy nenosím kšiltovku nebo sluneční brýle. Měřím skoro dva metry, takže se aspoň takhle pokouším na řidiče působit sympaticky a důvěryhodně, ne jako někdo, kdo se chystá za chvíli přepadnout benzinku. Pokud mám konkrétní cíl cesty, beru si s sebou i mapu. Jednodušší je si cestu rozdělit na dva kratší úseky než doufat, že řidiče samotného napadne, že jeho město je zrovna v polovině mojí trasy,“ říká student Ostravské univerzity František Melich.
Důležitý je i správný výběr místa, kde stopař zkouší svoje šance. Pokud začíná ve větším městě, na začátku musí obětovat pár korun a autobusem se dostat na periferii na výpadovku, v centru se stopovat nedá. Ideální jsou místa, kde řidič může autem sjet a nepřekážet ostatním. Pokud si někdo stoupne k zatáčce nebo někam, kde se nedá přibrzdit, jako je úzké místo na silnici nebo úsek bez krajnice apod., nikdo mu nezastaví, ať už se usmívá sebevíc. Auto pravděpodobněji zastaví dvěma studentkám, případně smíšenému páru než studentům… Ale i dva studenti mají větší šanci než příliš velká skupina žen. Je lepší se rozdělit, víc jak tři volná místa většinou řidiči nemívají.

Když už se stopař veze

I v autě je dobré držet se několika zásad, protože to, že někdo zastavil, ještě nemusí nutně znamenat, že stopaře taky doveze, kam mu slíbil. Řidič by měl mít z jízdy dobrý pocit, aby vzal příště i někoho dalšího. Je to on, kdo rozhoduje, zda a o čem se bude mluvit. A poděkování je více než jen otázkou slušnosti. Aby se stopař co nejvíce přizpůsobil, radí i Michaela Sedláčková z místní katedry mediálních studií, která stopuje už od svých sedmnácti let: „Pokaždé pochválím auto a od určité doby souhlasím skoro s každou věcí, co řidič řekne. Líbí se mi cédéčko, které zrovna poslouchá, a ne, nemám ráda tamtu a tuhle celebritu… Jednou jsem přiznala, že jsem volila jinou politickou stranu než řidič, a nesouhlasila jsem ani s jeho dalšími názory na politiku. Zastavil na dálnici, na mostě, nikde poblíž žádný sjezd, a řekl mi, ať si vystoupím. Od té doby po dobu jízdy sdílím názory s tím, kdo mě veze. A pokud mi zastaví někdo, kdo se mi už od pohledu nezdá, radši mu poděkuji za ochotu a vymluvím se na jiný směr jízdy nebo třeba alergii na psy, když vidím, že si s sebou veze i mazlíčka.“

Jiná země, jiný mrav, jiný stop

I když záleží zejména na jednotlivých řidičích, je možné aspoň částečně určit, v kterých zemích se bude lépe stopovat. Pravděpodobně častěji zastaví řidiči ve východní Evropě než v západních zemích. Překvapivou nevýhodou je čilý turistický ruch, kvůli kterému jsou lidé zvyklí jednat s cizinci: „Nejhorší stop jsem zažila v Chorvatsku. S kamarádem jsme měli minimum zavazadel, takže ideální stopařský pár. Přesto nám přejetí 70 km zabralo tři dny. Nakonec jsme to vzdali a půjčili si na posledních pět set kilometrů radši skútr. V tom horku byl lepší otlačený zadek než roztahaný stopování. Platící turisté jsou holt to, co Chorvaty zajímá… Dobře se stopuje v Norsku, kde řidiči berou na hodně dlouhé vzdálenosti, nebo v USA, kde je skoro stoprocentní jistota, že vám někdo zastaví,“ říká Michaela. Překvapivým rájem stopařů je i Island, se kterým má výborné zkušenosti studentka ekonomie Veronika Košíková: „V průměru sice projede jen jeden řidič za hodinu, ale i ten je natolik laskavý, že vezme stopaře. A ne jen jednoho, i dva, tři, čtyři… kolik se mu do auta vejde. Navíc klidně i odbočí ze svého směru a odveze je, kam chtějí oni.“

Stopování vs. spolujízda

Trochu méně dobrodružnou verzí je „stopování“ předem domluvené. Na internetu dnes existuje několik webů (spolujizda.cz, autostop.cz), na nichž řidiči nabízí volná místa ve vlastních autech. Stačí zadat trasu jízdy a web vybere možné nabídky spolujízdy. Ta už ale není zadarmo, předem je stanovena cena „jízdenky“. Výhodou je, že je možné na řidiče získat předem reference, takže odpadá nervozita, koho že si člověk vlastně stopnul, případně lze zadat vlastní požadavek na trasu a doufat, že se ozve řidič sám. Odpadá však i radost, že po čekání u silnice konečně někdo zastavil a dokonce jede i správným směrem. Jde spíše o pohodlnější cestování „veřejnou dopravou“, při které se i blíže seznámíte s řidičem.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka