Menu

anigif

A+ A A-
Veronika Hanáková

Veronika Hanáková

Studentův průvodce po silnicích

„Nikdy, ale nikdy si nesedej do auta s někým cizím… Ještě tě okradou, znásilní nebo kdo ví, co ještě.“ Takový bývá názor rodičů, kteří nikdy nestopovali. „Nestane se mi nic a seznámím se se spoustou zajímavých lidí,“ oponují jejich stopující děti.

Stopování určitě je ožehavá záležitost a pravděpodobně není pro každého. V médiích se o něm většinou píše v negativních souvislostech, pozitivní ohlasy si musí případný dobrodruh vyhledat sám na internetu, kde zkušenější stopaři popisují na blozích své cesty. Nebo se zeptat přímo jich osobně. Ke stopování je často přivedla nechuť stát na zastávce a čekat dvě hodiny na další autobus anebo nedostatek peněz na jízdenku, postupně se z toho stal určitý způsob života, díky kterému poznali lidi z celé Evropy či světa a zadarmo procestovali tisíce kilometrů.

Nezastaví a nezastaví?

Neexistuje asi univerzální rada, která by zaručila, že zastaví hned první auto, které projede kolem. Šance však podstatně zvýší vhodný vzhled – čisté oblečení a v ruce nedržet cigaretu ani láhev alkoholu… „Když stopuju, usmívám se a snažím se nebýt celý oblečený v tmavých barvách, aspoň triko mám světlejší. A nikdy nenosím kšiltovku nebo sluneční brýle. Měřím skoro dva metry, takže se aspoň takhle pokouším na řidiče působit sympaticky a důvěryhodně, ne jako někdo, kdo se chystá za chvíli přepadnout benzinku. Pokud mám konkrétní cíl cesty, beru si s sebou i mapu. Jednodušší je si cestu rozdělit na dva kratší úseky než doufat, že řidiče samotného napadne, že jeho město je zrovna v polovině mojí trasy,“ říká student Ostravské univerzity František Melich.
Důležitý je i správný výběr místa, kde stopař zkouší svoje šance. Pokud začíná ve větším městě, na začátku musí obětovat pár korun a autobusem se dostat na periferii na výpadovku, v centru se stopovat nedá. Ideální jsou místa, kde řidič může autem sjet a nepřekážet ostatním. Pokud si někdo stoupne k zatáčce nebo někam, kde se nedá přibrzdit, jako je úzké místo na silnici nebo úsek bez krajnice apod., nikdo mu nezastaví, ať už se usmívá sebevíc. Auto pravděpodobněji zastaví dvěma studentkám, případně smíšenému páru než studentům… Ale i dva studenti mají větší šanci než příliš velká skupina žen. Je lepší se rozdělit, víc jak tři volná místa většinou řidiči nemívají.

Když už se stopař veze

I v autě je dobré držet se několika zásad, protože to, že někdo zastavil, ještě nemusí nutně znamenat, že stopaře taky doveze, kam mu slíbil. Řidič by měl mít z jízdy dobrý pocit, aby vzal příště i někoho dalšího. Je to on, kdo rozhoduje, zda a o čem se bude mluvit. A poděkování je více než jen otázkou slušnosti. Aby se stopař co nejvíce přizpůsobil, radí i Michaela Sedláčková z místní katedry mediálních studií, která stopuje už od svých sedmnácti let: „Pokaždé pochválím auto a od určité doby souhlasím skoro s každou věcí, co řidič řekne. Líbí se mi cédéčko, které zrovna poslouchá, a ne, nemám ráda tamtu a tuhle celebritu… Jednou jsem přiznala, že jsem volila jinou politickou stranu než řidič, a nesouhlasila jsem ani s jeho dalšími názory na politiku. Zastavil na dálnici, na mostě, nikde poblíž žádný sjezd, a řekl mi, ať si vystoupím. Od té doby po dobu jízdy sdílím názory s tím, kdo mě veze. A pokud mi zastaví někdo, kdo se mi už od pohledu nezdá, radši mu poděkuji za ochotu a vymluvím se na jiný směr jízdy nebo třeba alergii na psy, když vidím, že si s sebou veze i mazlíčka.“

Jiná země, jiný mrav, jiný stop

I když záleží zejména na jednotlivých řidičích, je možné aspoň částečně určit, v kterých zemích se bude lépe stopovat. Pravděpodobně častěji zastaví řidiči ve východní Evropě než v západních zemích. Překvapivou nevýhodou je čilý turistický ruch, kvůli kterému jsou lidé zvyklí jednat s cizinci: „Nejhorší stop jsem zažila v Chorvatsku. S kamarádem jsme měli minimum zavazadel, takže ideální stopařský pár. Přesto nám přejetí 70 km zabralo tři dny. Nakonec jsme to vzdali a půjčili si na posledních pět set kilometrů radši skútr. V tom horku byl lepší otlačený zadek než roztahaný stopování. Platící turisté jsou holt to, co Chorvaty zajímá… Dobře se stopuje v Norsku, kde řidiči berou na hodně dlouhé vzdálenosti, nebo v USA, kde je skoro stoprocentní jistota, že vám někdo zastaví,“ říká Michaela. Překvapivým rájem stopařů je i Island, se kterým má výborné zkušenosti studentka ekonomie Veronika Košíková: „V průměru sice projede jen jeden řidič za hodinu, ale i ten je natolik laskavý, že vezme stopaře. A ne jen jednoho, i dva, tři, čtyři… kolik se mu do auta vejde. Navíc klidně i odbočí ze svého směru a odveze je, kam chtějí oni.“

Stopování vs. spolujízda

Trochu méně dobrodružnou verzí je „stopování“ předem domluvené. Na internetu dnes existuje několik webů (spolujizda.cz, autostop.cz), na nichž řidiči nabízí volná místa ve vlastních autech. Stačí zadat trasu jízdy a web vybere možné nabídky spolujízdy. Ta už ale není zadarmo, předem je stanovena cena „jízdenky“. Výhodou je, že je možné na řidiče získat předem reference, takže odpadá nervozita, koho že si člověk vlastně stopnul, případně lze zadat vlastní požadavek na trasu a doufat, že se ozve řidič sám. Odpadá však i radost, že po čekání u silnice konečně někdo zastavil a dokonce jede i správným směrem. Jde spíše o pohodlnější cestování „veřejnou dopravou“, při které se i blíže seznámíte s řidičem.

„Stačí se podívat na část představení a vím, jak bude probíhat.“

Sotva se stihla Petra Němečková posadit, už jí zvonil mobil. Ředitelka dvou olomouckých divadel – Tramtarie a Divadla na Šantovce – ale telefony vyřizuje stejně rychle, jako mluví. Naučila se řešit věci rychle,  jinak by jí při její vytíženosti nezůstal žádný volný čas.

Tramtarie začínala jako studentské divadlo. Platí to stále?
V počátcích jsme byli úplní studenti, ale postupem času se nám začalo dařit plnit si náš cíl profesionalizovat se a už se označujeme za poloprofesionální divadlo. Základ souboru tvoří lidé, kteří mají vystudované herectví nebo obory příbuzné divadlu, a doplňují jej amatéři. Ale i oni už jsou u nás několik let, takže dosáhli velmi dobré úrovně. Pokud potřebujeme soubor rozšířit, nevybíráme si z veřejných konkurzů jako dříve, ale volíme hosty z jiných divadel.
Zvažovali jste nějaký neobvyklý způsob, jak získat finance navíc, mimo granty? Třeba něco jako adopce sedaček, která funguje v Metropolu…
I když máme dotace od města i kraje, snažíme se zároveň být soběstační. Kromě výdělku ze vstupného, který je omezen kapacitou míst sálu, jsou hlavním zdrojem příjmů téměř každodenní výjezdy po republice s našimi pohádkami. Díky nim jsme více jak z poloviny soběstační, což je u tak malé kulturní organizace skoro zázrak. Adopce sedaček u nás zatím není reálná, protože nemáme číslovaná sedadla… Možná do budoucna něco podobného vymyslíme.
Uvažujete o stěhování do nových prostorů?
Vnímáme, že kapacita je nedostačující, a stává se, že lidé místo na představení musí jít domů. Navíc ve Slovanském domě nemáme potřebné zázemí, chybí nám šatna pro herce i pro diváky. Přesun divadla ale není jednoduchá věc, stojí to hodně peněz a je i poměrně těžké najít vhodné prostory, které by byly v centru. Za divadlem asi nikdo nebude jezdit někam na okraj Olomouce. Teď momentálně se nikam ještě nestěhujeme, ale v plánu to je. Jen je to běh na dlouhou trať.
Tramtarie funguje už deset let – v čem se liší její dnešní a počáteční verze?
V kvalitě naší tvorby. Na začátku jsme byli spíše parta studentů, která vlastně ani nevěděla, do čeho jde. Divadlo nám spadlo do klína od Brňáků z JAMU, kteří odcházeli po půl roce od založení, a my jsme od nich přebrali značku a prostory. Neměli jsme žádný koncept ani dlouhodobé plány a postupně za běhu jsme se všichni učili… Nyní už jsme profesionální organizace, ve které má každý své místo, a plánujeme dopředu, daří se nám spolupracovat s profesionálními režiséry i herci, kteří přijímají pozvání, protože i oni mají zájem v Tramtarii hrát. Druhý posun spočívá v publiku. Na počátku jsme hráli zejména pro studenty, ale v posledních letech k nám chodí i střední generace.
Změnili jste repertoár?
Určitě. Ujasnili jsme si, že nechceme dělat příliš experimentální projekty, na které přijde ze zájmu jen pár lidí a pak už nikdo… Hledali jsme cestu a shodli jsme se na tom, že nás baví adaptovat známé tituly – literární, komiksové i filmové. Většinou si upravujeme nedramatické, ale známé předlohy. Poetika našich her je podobná, takže pokud někdo jde do Tramtarie, tuší, co může očekávat.
Pomohly vám zkušenosti z Tramtarie při zakládání Divadla na Šantovce?
Pomohly, ale stejně jsme se nevyhnuli problémům spojeným se začátkem nového velkého projektu. Navíc divadla mají odlišný provoz, Tramtarie má vlastní soubor a vyjíždí, kdežto Šantovka je prostor, kam se soubory zvou. Ale věděla jsem, jak divadlo funguje, jak dělat propagaci, co na lidi zabírá, a to určitě pomohlo, nemuseli jsme začínat od nuly.
Čím dalším se Divadlo na Šantovce liší? Když si odmyslíme neobvyklou lokaci v obchodním centru.
Pestrým výběrem. Šantovka je multifunkční prostor, kromě divadla máme v programu i talk show, koncerty, travesti show a o víkendech hrajeme pohádky, které se jinak v olomouckých divadlech tolik neobjevují. Nemáme pevné zaměření a každý by si tedy měl vybrat.
Když vám zazvoní mobil, nemáte problém rozeznat, ke kterému z divadel telefon patří?
Někdy se to stává, zvlášť pokud telefonující neřekne, kvůli čemu volá. Tak tomu bylo hlavně na začátku. Dneska už ale dokážu rozeznat i podle tónu hlasu a počátečního představení, kdo kam volá.
Vyzkoušela jste si „roli“ herečky i režisérky – změnilo to nějak váš pohled na práci herců?
No, já jsem od mala chodila do „dramaťáku“, hlásila jsem se i na DAMU… Nevyšlo to, takže jsem od plánů stát se herečkou upustila. Ale měla jsem zkušenosti z recitačních soutěží, něco jsem se určitě naučila. Bavilo mě pracovat s amatérskými herci, je to jiné než s profesionály. Spolupracovala jsem s Vladislavem Kracíkem, současným uměleckým vedoucím, který vnímá hru jako celek a zaujímal pozici režiséra, zatímco já jsem byla spíš režisér herců. Do dneška jim pomáhám, pokud některý z nich potřebuje pomoci s rolí. Takže pohled na jejich práci se mi asi nijak nezměnil, ale dovedu jim lépe poradit. V tom vidím hlavní přínos.
Chodíte někdy do divadla i mimo práci? Půjdete se podívat na Divadelní Floru?
Na Floru půjdu, pokud najdu nějaký volný čas. Hrají tam soubory, které stojí za to vidět, vyšší liga. Takže se snažím aspoň na několik představení zajít. Jinak do divadla už tak často nechodím. I když teď jsem byla na Sluhovi dvou pánů… Momentálně mám možnost podívat se na soubory, které zveme do Šantovky. Ale dost často mi stačí zhlédnout jen část představení a vím, jak bude dále probíhat, co jak bude udělané, nepotřebuji se dívat až do konce. Divadlo už neberu jako večer se společenskou událostí, vybírám si spíš podle toho, o co jde. Odpočinout si chodím radši do kina.
Jak jinak ještě trávíte volný čas?
Chodím do přírody, ta mě nabíjí energií. Odpočinu si od práce a vyčistím si hlavu. A nedávno jsem objevila jógu, ta je perfektní pro celkové zlidnění. Snažím se vést normální volnočasový život, chodit do kina nebo třeba na večeře.

Divadlo na Šantovce

Nemá stálý herecký soubor, funguje jako hostitelská scéna od října 2013.
Kromě divadelních představení pořádá také koncerty, přednášky, talk show,…
Ze známých tváří v divadle už hráli Jaroslav Satoranský, Pavel Zedníček, Hana Maciuchová, Kryštof Hádek nebo třeba Linda Rybová.

Divadlo Tramtarie

Bylo založeno brněnskými studenty JAMU v roce 2005. Za sezonu uvádí pět divadelních premiér. Kromě divadelního představení pořádá také výstavy, věnuje se i hudební či filmové produkci. Lístky je lepší koupit si v předprodeji, vyprodané bývá snad každé představení. Studentům poskytuje slevu na vstupné.
Program na: http://www.divadlotramtarie.cz/program

„Mám radost, když vidím hotový časopis s pěknou obálkou,“ říká šéfredaktorka Lžičky v šuplíku.

Není zvykem, aby jeden časopis dělal reklamu druhému. Ale v akademickém prostředí, navíc na jedné škole, si na konkurenční boj hrát nemusíme a na kvalitu upozorníme rádi. Nad čajem jsme se vyptávali usměvavé Zuzany Kohoutové, nové šéfredaktorky Lžičky v šuplíku (Občasníku pro literárně-kulturní degustátory), jaké je to vést studentský časopis, který není vázán výdělkem a obsah si redakce vybírá podle toho, co je jí milé.

Jak ses ke Lžičce dostala?
Měla jsem společné semináře se zakládajícími členkami a nabídly mi, jestli se nechci přidat.
Jak ses vypracovala na post šéfredaktorky?
Vyplynulo to tak nějak automaticky, protože původní členové postupně odcházeli, začínali pracovat, přestěhovali se… A nezbyl nikdo další, kdo by měl dostatek času a zároveň i zkušeností.
Co tě na té práci lákalo?
Říkala jsem si, že to zkusím, a když to nepůjde, tak… to nepůjde. Myslím, že je dobré si zkusit něco vést po určitou dobu, neustále někomu psát: „Už mi to pošli, už mi to pošli, máš to hotové?“ I když připouštím, že neumím být dost tvrdá a radši posunu termín, než abych na někoho příliš tlačila. Ale mám dobrý pocit, když držím v ruce něco hmatatelného a je toho 350 výtisků.
Máš pocit, že se Lžička díky tobě nějak změnila? Posunula jiným směrem?
Podle mě se proměňuje v závislosti na lidech, kteří přicházejí, publikují, odcházejí. Sama jsem se o žádné úpravy nesnažila, pracujeme momentálně jen v pěti, takže spíš potřebujeme posilu a nové redaktory než změny. Ale možná je Lžička hravější, uvolněnější.
Jak probíhá příprava nového čísla?
Nejdříve vybereme téma. Například příští číslo bude orientované na detektivky a výjimečně se nám podařilo, aby i próza a poezie zaměření reflektovaly. Následně hledáme do rubrik autory, jejichž tvorba vyhovuje danému tématu. Když se nám někdo ozve sám, rozhodujeme se jako redakce, zda jeho tvorbu chceme vydat a souhlasíme s ní. Příspěvky ale moc často nepřicházejí, a když, většinou je to poezie, próza moc nechodí. Mimo stálé členy redakce do vydání přispívají i externisté, ale obvykle neplatí, že by každý z nich měl svou stálou rubriku, třeba do rubriky Reportáž z batohu hledáme pokaždé nového autora. Články procházejí korekturou, posílají se k autorizaci a po vysázení každý článek přečtou aspoň dva redaktoři, případné změny se zanesou do sazby. Ještě provádíme finální korekturu.
Jak Lžičku distribuujete čtenářům?
Sami ji roznášíme po kavárnách, čajovnách, hospodách, do knihovny… Většinu výtisků po Olomouci, ale pár jich posíláme do Brna, Valašského Meziříčí a i studentům do zahraničí, kteří tam už pracují nebo jsou na Erasmu. Číslo pošleme každému, kdo si o něj napíše. Máme okolo padesáti stálých odběratelů. Výtisky, jež posíláme poštou, si sami balíme do obálek, píšeme adresy, razítkujeme…
Když číslo vyjde, prohlížíš si ho s radostí, nebo jsi spíš kritický typ a zvažuješ, co šlo udělat jinak?
Myslím, že každý může najít něco, co by šlo jinak. Ale samozřejmě mám radost, když vidím hotový časopis s pěknou obálkou. Chce to čas, aby se člověk posunul od „ano, jsou tam ty chyby“ k „to je moje děťátko, co jsem si vypiplala“.
Ozval se někdo z odborné veřejnosti, že četl Lžičku a zaujala ho, že by v ní chtěl něco otisknout nebo s vámi navázat spolupráci?
Stalo se mi, že jsem recenzovala sbírku Ondřeje Buddea a na jeho čtení v Olomouci jsem mu pak předala výtisk Lžičky. Shodou okolností jsme se druhý den potkali a byl ze Lžičky docela nadšený. Později mi napsal, že můj nápad „vykradl“ jeden literární teoretik a napsal podobnou recenzi. To mě docela pobavilo, ta představa je dost nereálná, ale proč ne… Jinak se do „vyšších kruhů“ dostaneme spíš jako forma poděkování, když posíláme nakladatelství výtisk s recenzí jejich knihy.
Lžička je zajímavá i svým grafickým zpracováním. Kdo je jeho autorem?
Nemáme nikoho stálého, snažíme se to v každém čísle střídat, převážně jde o studenty. Stejně jako představujeme nové autory prózy a poezie, snažíme se obměňovat i autory ilustrací. Někdy se to bohužel nepovede, asi dvakrát jsme měli stejného ilustrátora. Většinou jeden autor vytváří obálku, ilustraci k prózám a Divnodění, další pak pozadí k Příborníku a přílohu – pohledy, kalendáře… Minule jsme měli téma bezdomoví, vydědění a přílohou byly visačky na kufr. Po ilustrátorech se musíme pídit sami, ještě se nám neozval žádný sám od sebe. Obvykle jsou to naši kamarádi. Nebo kamarádi kamarádů.
V redakci jsou vlastně jenom studenti. Spolupracujete nějak s univerzitou?
Spolupracujeme, pomohla nám sehnat grant na pokrytí nákladů, finančně jsme tedy zajištění. Díky tomu máme velkou volnost a sami rozhodujeme o obsahu čísel nebo o tom, kdy vyjdeme. A získáváme i tipy na hosty besed, kteří by pro nás mohli být zajímaví.
Přesvědčuješ kamarády, aby ve Lžičce publikovali?
Tak to bývalo, když Lžička začínala. Tehdy přispívali zejména známí redaktorů. Já už nepřesvědčuji, když to do dneška nezabralo. Ale ostatní z redakce ano, pokud mají známé z internetových redakcí Písmáku, Totemu.
Čeho si za dobu svého působení ve Lžičce vážíš? Co se ti povedlo?
Vážím si spolupráce s ostatními lidmi, jak z redakce, tak z řady těch, kteří nám do Lžičky přispěli. Díky nim mám možnost být neustále v kontaktu se současnou, převážně českou, literární scénou. A co se mi povedlo? Myslím, že to poslední číslo je opravdu pěkné. A bude pěkné i to nadcházející. Ale to se povedlo „nám“ – redakci, ne „mi“.
Koho bys chtěla vyzpovídat ty?
Přála bych si udělat rozhovor s bratry Rejchrtovými, Milošem a Luďkem. Zeptat se jich na jejich život, povolání a písně, které napsali.
Zůstává ti i nějaký volný čas?
Já beru Lžičku jako něco, co je pěkné, co mě baví a nechci se tím nijak stresovat, když zrovna nemám chuť. Takže čas si udělám, třeba na Sokola nebo skauting.
Jak čteš časopisy?
No… Většinou začínám odzadu. Dívám se, kdo to vydal, kde to vyšlo, kdo je v redakci, a často si čtu úvodník, protože myslím, že je těžké ho napsat. A pak teprve obsah.

Zuzana Kohoutová

Pochází z Dobříše a do Olomouce přijela poprvé na Den otevřených dveří, aby se utvrdila v rozhodnutí, že tady studovat opravdu nechce. Nakonec zjistila, že nechce být nikde jinde. Studovala na FF japonštinu a bohemistiku, následně přešla k editorství a u něj už zůstala.

Lžička v šuplíku

paces-13-11První číslo vyšlo v březnu 2011. Ročně vycházejí 3–4 čísla – na přelomu ročních období. Časopis založily studentky katedry bohemistiky FF. Lžička není zaměřená jen na poezii či prózu – počtete si i o novinkách z hudebního dění, divadelní recenzi nebo třeba rozhovory. Je zdarma, najdete ji v olomouckých knihovnách a kavárnách nebo napište na facebookový profil a Lžička vám přijde domů do schránky. Všechna čísla jsou i on-line na webu http://www.lzicka.wbs.cz/. Pokud chcete přispět něčím ze svého šuplíku, napište na redakční e-mail:  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Kdo chce vidět Jessii…? … zamíří na Saudka do Muzea umění

Ti, pro které je Kája Saudek pouze komiksovým autorem nebo nanejvýš tvůrcem filmových plakátů, by měli zamířit do olomouckého Muzea moderního umění. První česká retrospektivní výstava Hommage à Kája Saudek představuje i jeho malířská díla, ilustrace, hudební a reklamní tvorbu a je možné ji zhlédnout do 18. května.

Výstava láká návštěvníky nepřehlédnutelnou výzdobou zdi u muzea i tematickým polepem okna vedle vstupu. Jde jen o pouhý „předkrm“, který navnadí, ale neprozradí, jak rozsáhlou ukázku se muzeu podařilo shromáždit – čítá několik set kreseb, plakátů a komiksových listů. Kdo si chce prohlídku skutečně vychutnat, musí si naplánovat volné odpoledne. Bylo by škoda ve spěchu přehlédnout vtipné maličkosti, jako jsou například kresby horoskopů ve spodních patrech skleněných vitrínek.
Výstava je přehledně uspořádána, jednotlivé sekce jsou značeny velkými panely s tematickou zvětšeninou Saudkovy kresby. Jeden neví, kam se zrovna dívat – jestli dočíst zvětšené stránky komiksu Muriel a andělé nebo se radši těšit z nápaditých filmových plakátů, se kterými se ty dnešní s pouhými zvětšenými hlavami hlavních postav nemohou srovnávat.
Dilema, kam se dřív podívat, řešili i Matěj Blažek a Martina Halouzková z katedry žurnalistiky. Na výstavu zašli sice neplánovaně, ale podle Matěje nelitovali: „Přišli jsme spíš proto, že venku pršelo. I když popkultura se nám líbí, zvlášť ta komiksová. A vystaveného je tu toho vážně hodně… Jen jsem se červenal tam za tím závěsem.“ Za závěsem se skrývá oddělený salónek s pikantnějšími exponáty. Erotika je patrná ve většině Saudkovy tvorby, zde ale tvoří hlavní námět a u některých plakátů se budou červenat i otrlejší povahy než místní studenti. Vtipným detailem jsou rudé komiksové nápisy „Ťuk! Ťuk!“ nalepené na schodech do odděleného prostoru.
Charakteristická citoslovce, jako například „BŘINK“, návštěvníka provázejí celou výstavou – objevují se už při vstupu, na zdi schodiště, na parketách v sále nebo na dveřích toalet a umocňují komiksovou složku. V posledním případě jsou díky výraznému barevnému odlišení komiksové nápisy nápomocné více než obligátní stříbrné panenky, které splývají s dveřmi. (Dámy mají samozřejmě nápis v červené barvě.)
Z výstavy je možné odnést si i něco víc než jen dojmy, kromě letáčků i například plakáty s reprodukcemi vystavovaných kreseb. Pro vážnější zájemce o Saudkovo dílo muzeum pořádá také několik komentovaných prohlídek s kurátorem Liborem Gronským, případně s Kájovým dvojčetem – fotografem Janem Saudkem, jenž je i spoluautorem několika vystavovaných komiksů.

Doprovodný program

Kromě návštěvy Saudkovy výstavy se lze letos na jaře s komiksy setkat i v kině Metropol, které 25. dubna propadne Filmové noci komiksu, nebo vždy ve středu po páté hodině odpolední v Café ´87. Už od března zde budou ke kávě servírovat i přednášky z dějin, teorie i budoucnosti komiksu. V kom dříme kreativní komiksová touha, může se přihlásit na víkendový workshop Svět podle Saudka. Další informace najdete na webu muzea – http://www.olmuart.cz.

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka paces2018-1