Menu

anigif

A+ A A-

Modrá je dobrá. I pro holky

foto: Markéta Dosoudilová, Martina Navrátilová foto: Markéta Dosoudilová, Martina Navrátilová

Třinácté kolo Gambrinus ligy bylo pro Sigmu Olomouc šťastné. Zápas, který skončil výsledkem 6:1, byl pro fanoušky pastvou pro oči a pro hráče vystřelením na vrchol tabulky. My se rozhodly na vlastní kůži vyzkoušet a popsat, jak „běhání za kulatým nesmyslem“ vnímá něžnější pohlaví.

U trávníku, který znamená svět, bylo i o Dušičkách plno

Když jsme se rozhodovaly co na sebe, modrá byla jasná volba. Kromě vánočních ponožek a kozaček nad kolena jsme na sebe navlékly i čepice a teplé rukavičky. Fotbalová atmosféra na nás dýchla už v autobuse, který byl na neděli dost nacpaný. Jet kamkoli jinam, přikládaly bychom nával dušičkovému víkendu. Autobus plný převážně mužů středních let, kterým většinou z kabátů nebo sportovních bund čouhaly modrobílé šály, ale dával tušit, že o návštěvu hřbitova vážně nejde.  
Andrův stadion se nachází blízko centra města, ale i kdybychom nevěděly, kudy přesně se ubírat, proud fanoušků by nás tam dovedl. První problém na sebe ale nenechal dlouho čekat:
„Kde je proboha tribuna západ!?,“ říkaly jsme si a zoufale se motaly před stadionem, čímž jsme očividně bavily mužské, kteří chodí každou druhou neděli. Naštěstí nás přišel zachránit kamarád Martin, který je na Sigmě jako doma, a suverénně nás zavedl k našim místům kousek od trávníku. Snad jediní, kteří měli lepší místo než my, byli lidé z bytů patřících k jižní tribuně. Kvůli ledovým sedadlům jsme vytáhly podprdelníky a zatímco jsme usedaly a snažily se zorientovat („Ti modří budou naši, takže tohle je brána soupeřů… Ten nervózní, co u střídaček pochoduje tam a zpátky je tréňa… A naproti bude kotel.“), začala hra, aniž bychom si toho všimly.

Nezaznamenat, že Sigma skórovala, nešlo. Zato gól Příbrami...

Jelikož jsme si zapomněly zopakovat pravidla fotbalu, bavily jsme okolí otázkami typu: „Za co má tu žlutou kartu?, Čemu se smějete?, Proč všichni řvou na toho rozhodčího?“ První minuty jsme proto věnovaly rychlokurzu zásadních situací, které mohou při zápase nastat. Pak už bylo lépe. Když ve 21. minutě Sigma poprvé skórovala, pochopily jsme to ihned. Začaly jsme tleskat, ale došlo nám, že to byla – oproti objímání se fanoušků přes uličku – poměrně chladná reakce. Do konce první poloviny zápasu ještě zvýšil na 2:0 hráč Petr. Poté konečně přišel zasloužený poločas. Na hřiště naběhli asi pětiletí prckové v mini-dresech, kteří to ale s míčem uměli, a třeba nás dvě by obehráli levou zadní. Na velké obrazovce se začaly objevovat tváře fanoušků, jeden dlouhý záběr dokonce i na nás.
Patnáct minut uběhlo podstatně rychleji než při hře a začal druhý poločas. První gól druhého poločasu střelil Petr a v 62. minutě přidal další gól Ordoš, zřejmě díky tomu, jak ho některý z fanoušků motivoval hláškou „Nasaď křídla a leť!“ O pár minut později však skórovala i Příbram, čehož jsme si ani nevšimly, protože šest fanoušků „zelených“ přece jenom moc rachotu nenadělá. Nicméně Sigma měla celou hru jednoznačně navrch, takže ani nás, ani zapřísáhlé fanoušky jeden gól nijak nerozhodil. Asi v 72. minutě nás zápas přestal bavit. Už jsme se pokochaly výhledem na pěkného trenéra, na rozcvičující se hráče připravené ke střídání i na roztomilého kluka, který čekal na svou šanci podat hráčům balon. Začala nám být zima a tak jsme se rozhodly fotit. Hráče, kotel, fanoušky… To, co přišlo koncem zápasu nečekal asi nikdo, už vůbec ne my. V posledních dvou minutách dala Sigma dva góly a výsledkem 6:1 se posunula do čela tabulky. Andrův stadion křičel, skákal a jásal. To byla atmosféra!

Dlouhé fronty na pánských toaletách, volno na dámských

Modré šály a vlajky a hodně silné hlasivky – takoví jsou fans Sigmy Olomouc. Jejich repertoár není moc pestrý, ale písně typu „Sigma oléééé, vyhrajeme,“ či „Dáme góla, dáme!“ zjevně fungují. Když padl první, začali křičet křestní jméno „Zdeněk“ a zbytek stadionu odpovídal příjmením „Klesnil.“ Svůj tým podpoří rádi a neberou si servítky, když se jim něco nelíbí – takový čárový rozhodčí si vyslechl nejen hlášky typu „Sis trochu zdříml, ne!?, Ti musíme furt radit?, Hlavně, že máš handsfree!”.
Překvapilo nás ale, že ve 42. minutě se začala podstatná část fanoušků, kromě kotle, kde by si nenechali ujít ani jednu jedinou sekundu, zvedat ze svých míst. „Zkušenost,“ napadlo nás. Bylo to tak. Vyhnuli se frontám na párky a pití u stánku a na záchodech. Fotbalový stadion je asi jediným místem, kde jsou fronty na pánských toaletách delší než na dámských.
Nakažlivá je fanouškovská radost. Po gólech, které přišly ve druhém poločase, všichni skákali radostí, v kotli mávaly vlajky a i my – pohlcené atmosférou – začaly jásat. Za pár minut přišlo to, na co jsme se těšily nejvíc. Mexická vlna! Tak, jak ji známe z velkých fotbalových utkání, které jsme my dvě viděly jen v televizi? Ani náhodou! Vlna začala u kotle, ale k nám naproti se nedostala. Podpořeny skandováním kotle „zvedněte ty pr....,“ jsme doufaly v obrat. Ani napodruhé se vlna nepovedla, ani napotřetí, ani napočtvrté… Takže to bylo slabší.
Mizerné bylo i zastoupení žen v publiku. Na pár zástupkyních křehkého pohlaví, které zápas sledovaly se svými partnery, bylo poznat, že jsou tam jen proto, aby netrávily nedělní večer samy doma. Viděly jsme pár maminek s budoucími „čutálisty“, ale opravdovou fotbalovou fanynku ani jednu.

Tři hvězdičky za zázemí

Devadesát minut je dlouhá doba, takže jsme se vydaly na toaletu, pro čaj a pivo, a alespoň na chvíli tak odlepily pohledy mužů od trávníku. Okénko s občerstvením i čisté WC nás (kromě chybějícího zrcadla a mýdla) příjemně překvapily. Díky akreditaci nám byl umožněn i vstup do šaten. Novináři se tlačili kolem hráčů. Otázky typu: „Co říkáte na to, že jste první? Takový úspěšný zápas, co bude dál, udržíte první místo?”, padaly jedna za druhou. Když se na nás dostala řada, otázkou „Vnímáš holky na tribuně?”, jsme rozesmály nejen hráče. Od fotbalistů Jakuba Petra a Jana Navrátila jsme se dozvěděly, že se soustředí pouze na hru a žádné nadšené fanynky jim do šaten nelezou, snad kromě přítelkyň.

Fotbal může mít kouzlo i pro ženy. Jen trochu odlišné

Cestou domů, trošku promrzlé, jsme probraly všechno, o čem jsme před fanoušky musely mlčet. Který hráč se nám líbil nejvíc, který měl nohy do O, a v jak úžasných růžových kopačkách hráli. Shodly jsme se, že i pro ženy může mít fotbalová podívaná jisté kouzlo. Trochu líto nám bylo jen to, že – snad kvůli zimě – nedošlo na závěrečnou výměnu dresů.

Markéta Dosoudilová, Martina Navrátilová

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka paces2018-1