Menu

anigif

A+ A A-
Více autorů

Více autorů

URL internetové stránky:

„Revoluce ve mně zůstává jako velmi příjemná vzpomínka,“ říká Josef Línek

Letos slavíme 25. výročí boje za svobodu a demokracii. Zeptali jsme se Josefa Línka, učitele bohemistiky na FF UP a tehdejšího studenta, který se účastnil stávkových výborů, na jeho vzpomínky a názory na sametovou revoluci.

Jak revoluce v Olomouci probíhala?
Musím konstatovat, že to asi vědí trošku lépe historici než samotní lidé, kteří se revoluce účastnili. Ale snad se dá obecně říct, že ze studentské strany a ze strany části učitelů byla po 17. listopadu sídlem filozofická fakulta. Vybavuji si, že místnosti, ve kterých se člověk nejčastěji pohyboval, byly v prvním patře předního traktu, tedy dnešní romanistika. Tam se nacházely prostory, které používal celouniverzitní stávkový výbor, a taky pár stálých pracovišť, která zůstávala v prvních týdnech po 17. listopadu neustále aktivní. Vyráběly se zdě plakáty, museli jsme něco i jíst, takže tam byla dokonce kuchyň a postupně se vytvořila i redakce novin, které se jmenovaly Přetlak. Strašně příjemné na tom bylo, že stávkový výbor řídil studentskou činnost, ale v podstatě nebylo ani tak potřeba někoho řídit, protože vlivem událostí všichni jako by najednou dospěli a vlastně ani řízení nepotřebovali. Věděli, co mají dělat, a dělali to dobře.
Takže se angažoval velký počet lidí…
To ano, ale myslím si, že je to do jisté míry otázka náhody, protože v prvních dnech po 17. listopadu se sešla poměrně malá skupina lidí, která bezprostředně reagovala na to, co se stalo. Samozřejmě v době, kdy nebyl internet a mobilní telefony, se zprávy o dění šířily docela pomalu a se zpožděním, takže až následující dny jsme se od herců dozvěděli, co se v Praze děje. Sešli jsme se na kolejích Generála Svobody a postupně jsme se dohodli, že každou fakultu bude zastupovat pětice lidí. Někteří studenti několik týdnů po 17. listopadu skutečně na fakultě trávili celou dobu, takže tady i spali, ale určitě ne všichni, to technicky ani nebylo možné. Myslím, že to stačilo a že lidé, kteří tam byli, to skutečně dělat chtěli.
Jaké aktivity studenti vykonávali a v čem spočívala ta vaše?
To bylo velmi různé, protože samozřejmě během několika dnů nebylo možné vypracovat detailní program. Zorganizovat několik možná až tisíců lidí, aby se do něčeho zapojili, bylo sice nakonec překvapivě snadné, ale na druhou stranu těžké ve smyslu, že nešlo zavelet, aby někdo někam přišel a něčeho se zúčastnil. Po pár dnech se mechanismus rozjel a každý ze stávkového výboru měl na starost určitou agendu. Někteří lidé se starali o to, aby ve městě probíhaly happeningy a setkání. Já jsem byl jeden z těch, kteří řídili plakátovací činnost. Plakáty suplovaly noviny a těmi jsme udržovali kontakt s obyvateli.
Tedy 17. listopadu vše začalo v Praze a postupně se to šířilo do dalších měst?
Přesně tak. Hned vzápětí po střetnutí na Národní třídě nebyly známé důsledky toho, co se tam seběhlo. Říkalo se, že tam zemřel člověk, nakonec se ukázalo, že nikoli, ale bylo spousta lidí ztlučených a zraněných. Reakce byla zkrátka bezprostřední. Spousta lidí neměla takové možnosti jako my studenti, protože jsme byli volní, soustředěni mimo domov na jednom místě, měli jsme volný čas a de facto žádnou zodpovědnost. Bylo výborné, že to takhle proběhlo.
Mohl byste srovnat situaci na UPOL před revolucí a po ní (např. ve způsobu výuky)?
Hlavní rozdíl je ten, že veškerá výuka před revolucí ležela pod mrakem ideologie, takže i dobří učitelé, kteří měli v té době co říct, leccos říct nemohli a byli opatrní. Samozřejmě naznačovali, někdo mluvil i docela otevřeně, ale opatrnost je pochopitelná, bylo to spojené s možnými existenčními problémy. Kromě vlastního oboru, u mě to byla bohemistika a anglistika, ještě každý povinně studoval i učitelské minimum, protože se čekalo, že budeme téměř všichni učitelé. To samo o sobě není tak špatné, ale ideologie je pak docela nepříjemná a řada předmětů byla, jak se později ukázalo, zbytečná. Takže určitě od té doby posílila odborná stránka studia. To, že se mohlo po revoluci postupně svobodně přednášet a mluvit o nejrůznějších věcech, se dnes zdá úplně normální, ale dříve to normální nebylo.
A jak naše univerzita prožívala samotnou revoluci? Probíhaly i nějaké otevřené diskuze s vyučujícími, nebo šlo vyloženě jenom o studenty?
Právě že ne. Překvapilo nás, že z některých učitelů se vyklubali lidé, kteří byli velmi přátelští a otevření a sami přicházeli a zapojovali se. A bylo to asi ještě tím úžasnější, že oni prožili rok 1968 a všechno, co následovalo poté, takže je trošku s podivem, že po všem zklamání měli ještě sílu zase přijít a znovu se pokusit věci zlepšit. Každý, kdo tady byl těch pár týdnů, si dokonce i našel nějaké přátele mezi učiteli. Odstup mezi učitelem a žákem se najednou tak trochu zrušil. Samozřejmě respekt tady zůstával, protože to byli pořád starší lidé, ale najednou se chovali úplně jinak. Všechny nedůležité věci šly bokem a oni, pokud měli zájem, pomáhali.
Když se na to podíváte nyní po 25 letech, dalo by se říci, že demokracie naplnila vaše očekávání?
V tom podstatném asi ano. Pořád se mluví o nějaké „ukradené revoluci“, ale co si budeme namlouvat? Je to pětadvacet let a pro mnoho lidí, kteří sametovou revoluci třeba ani nezažili, to je prostě historie, která nás v každodenním životě nezajímá a proč by taky nakonec měla. Ale podstatné je, že čeho se v těch dnech chtělo dosáhnout, toho se dosáhlo a to je strašně fajn, i když si to člověk neuvědomuje. Možnosti, které byly formulované do požadavků, tehdy vzniklých a vznášených na komunistickou vládu (tedy ještě než padla), se v tom podstatném podařilo prosadit. Jistě, společnost dneska nevypadá úplně ideálně, to víme všichni a určitě se nám leccos nelíbí, ale takový je prostě normální život.
A jaký máte názor na současné akce typu „Zvonění klíči na náměstí“?
Upřímně řečeno, vždycky to ve mně vyvolá trošku pocit falešnosti. V té době to bylo jednak poprvé a samozřejmě věci, které jsou poprvé, máme vždycky spojené s nějakým půvabem, který ta originalita přináší. Těžko se o tom povídá tak, aby člověk nevyvolal zdání patosu, ale bylo to opravdu velmi pozitivní a silné. Člověk měl pocit, že dělá věci, které je dobře, že se dějí, ale kdykoli se to vrátí zpátky, je to vyčpělé. Je to pochopitelné, protože je spousta lidí, kteří se tehdy dění účastnili, ale nebyli součástí například Občanského fóra nebo tam neměli studenty, a pro ně je tohle třeba jediný způsob, jak dát na vědomí, že na to nezapomněli. Ale je to těžké. Nepůsobí to úplně stejně, jako to působilo předtím.
Je něco, co byste chtěl na závěr dodat?
Snad na závěr bych řekl, že to, co zůstává, je absolutně nepatetické. Ono to bylo hrozně příjemné, protože se vše stalo velmi rychle a mělo to svým způsobem eleganci, protože lidé, kteří dění tehdy řídili, byli rozumní. Velmi dobří a respektovaní herci, studenti, kteří jsou ze své podstaty chytří lidé, a také učitelé. Takže to mělo svou úroveň a bylo to kultivované. Zaplať pánbůh, že to bylo bez krve, což vůbec nebylo samozřejmé. Dnes se zdá jasné, že revoluce byla skutečně „sametová“, ale vždy chybí jenom krůček k tomu, aby se začalo někde střílet. Prostě zůstává to ve mně jako velmi příjemná vzpomínka. Je to jako dárek, který člověk dostane, když žije normální život a najednou vše, co bylo špatné, se může změnit. A když se toho můžete zúčastnit, je to velké.

text: Vojtěch Smutný, Věra Šimková

Na náměstí už se bruslí. Vánoční trhy

Rok se s rokem sešel a nastává krásný čas provoněný vanilkou a cukrovím. Na Dolním náměstí se už bruslí, což znamená, že olomoucké vánoční trhy jsou zase tady. Letos začínají 23. listopadu a potrvají až do 23. prosince. Slavnostní rozsvícení stromku proběhne v neděli 23. listopadu v 18 hodin a odstartuje atmosféru plnou punče, perníčků a čokolády. Ve stáncích na náměstí si kromě dobrot bude možné zakoupit i tradiční zboží, jako jsou dřevěné hračky, svíčky nebo vánoční ozdoby. Najde se toho opravdu hodně.
Letos v Olomouci vystoupí mnoho známých osobností. Šňůru zde odstartuje Kamil Střihavka, dále se tu objeví Láďa Kerndl, Ivan Hlas, revivaly Bee Gees, ABBY, Beatles, Robbieho Williamse, Elvise Presleyho a mnoho dalších. Celé svátky se bude koledovat a pro děti je připraven bohatý program i na Mikuláše. Olomoucké Moravské divadlo na pondělí 22. prosince naplánovalo baletní pohádkový příběh Louskáček. Je opravdu na co se těšit, takže hezké svátky všem!

Text: Barbora Skočíková, Michaela Ligocká

5 vět o nových knihách - listopad 2014

Konečně jsem našel důstojnou společnici pro chladné a ponuré podzimní večery. Do deprese spadnout nenechá a pobaví nekonvenčním a řízným humorem. Asi bych měl zdůraznit, že nepobaví pouze do míry společenského úsměvu. Člověk se opravdu co chvíli přistihne při bujarém, těžko kontrolovatelném smíchu. Postavy jsou živé, hluboce neortodoxní a těžko předvídatelné, stejně jako situace, do kterých jsou bez milosti vrhány. To vše podtrhuje velice efektivní, byť citově úsporný způsob vyprávění formou deníku. Pro mě objev roku, smekám svou objemnou buřinku před panem Bočkem a upřímně se těším na jeho další literární počiny. Jiří Mánek
Evžen Boček: Aristokratka ve varu.Druhé město 2013


Autorka dokázala, že i v osmém díle má co nabídnout a prudkými zvraty v ději udržet čtenáře v napětí až do poslední stránky. Při čtení této knihy prostě musíme Mercy fandit v řešení problémů a v boji proti nadpřirozeným silám. Ani novomanželské trable oblíbené hrdinky nezůstávají stranou – bývalá manželka jejího druha se zapletla s exotickým démonem. Takové zpracování mytologie z Kanárských ostrovů, amerických indiánů a evropské pohádkové klasiky je nápaditým osvěžením. Natálie Trojková

Patricia Briggs: Nocí zlomená (Mercedes Thompson 8).Fantom Print 2014


Při koupi tohoto románu jsem očekávala hodně a zklamaná jsem nebyla. Málokterá kniha vás dokáže tak ohromit svým sofistikovaně vykládaným dějem. Zaujme každá stránka. Zpočátku je třeba se soustředit, aby neunikly souvislosti, ale pozornost bude ke konci náležitě odměněna. Příběhy postav, z kterých mrazí, nečekané zvraty a pořádná porce napětí v čele se skvělým policejním vyšetřovatelem Joonem Linnou splní kýžený čtenářský zážitek. Hana Ziková

Lars Kepler:Písečný muž. Host 2013


Pracovní tábory nejsou jen záležitostí uplynulých let. Ještě dnes v některých oblastech Severní Koreje fungují zařízení pro politické vězně, kde se životní podmínky nijak neliší od nacistických koncentračních táborů nebo sovětských gulagů. Kniha amerického spisovatele a novináře Blaina Hardena popisuje život mladého Severokorejce Sina (*1982), který se v táboře narodil politickým vězňům a ve svých 23 letech se rozhodl pro útěk. Sin až do okamžiku svého útěku celý život zažíval neustálý pocit hladu a únavy, učil se neprojevovat své city a donášel na své rodiče. Útěk z tábora 14 se pokouší o rekonstrukci přeměny lidského zvířete v právoplatného člena dnešní společnosti. Miroslav Jankot

Blaine Harden: Útěk z Tábora 14. Ikar 2013

 

Vaření, hospody nebo menza? Většinou rozhoduje peněženka

Vaření na koleji nebo privátě: Holky volí těstoviny, kluci maso

I přesto, že se kolejné letos zvýšilo, pořád zde bydlí nejvíce studentů. Druhou nejpočetnější skupinu pak tvoří obyvatelé privátů. V týdnu na vaření nezbývá moc času, ale co dělat o víkendu? Menza zavřená, zásoby z domu dávno došly a jíst stále studená jídla či žít ze stravy z fastfoodů není dobré. Nezbývá tedy nic jiného, než si připravit jídlo sám.
Iva Ježíšková studuje českou filologii se zaměřením na editorství. Snaží se stravovat zdravě. Jídlo si proto sama připravuje. Její typický oběd se skládá například z rýže, zeleniny, masa. A aby měla dostatečný přísun bílkovin, přidá ještě cottage. Na kolik jí jeden oběd přijde, nemá přesně spočítané, ale určitě to nebude astronomická částka. Sama si připravuje nejen obědy, ale i snídaně, svačiny a večeře. „Velkou výhodou je, že si uvařím to, na co mám zrovna chuť, a mám kontrolu nad tím, jak je jídlo připravené. Jedinou nevýhodu vidím v tom, že vaření zabere spoustu času,“ říká Iva Ježíšková.
Studenti si nejčastěji připravují instantní jídla. Když už si vaří, jsou to jednodušší pokrmy – ať už špagety s kečupem a sýrem, nebo kolínka, rýže, brambory a hlavně vepřové nebo kuřecí maso osmažené na pánvi. Je velký rozdíl mezi stravováním dívek a chlapců. Právě kluci zelenině ani polévkám moc neholdují, i když se mezi našimi respondenty našlo pár jedinců, kteří si k obědu dopřejí alespoň rajče nebo papriku.
Adam Stránský bydlí ještě s dalšími třemi spolubydlícími a podle toho jejich vaření taky vypadá. „Nežijeme zrovna zdravě. Nejčastěji si děláme vajíčka nebo párky se smaženou slaninou. K obědu třeba zapečené brambory s masem nebo steak s hranolky. Občas si dopřeju i nějakou sladkost – oplatky nebo bonbóny. Ovoce ani jogurty u nás ale moc nehledejte,“ říká jedenadvacetiletý student politologie.

TIP: Boloňské tousty
Trochu nezvyklá kombinace, ale za vyzkoušení určitě stojí. Bude k tomu potřeba:
• mleté maso – míchané (500 g) • sůl a pepř mletý • česnek (3 stroužky)
• rajský protlak (80 g) • paprika (1 ks) • rajčata oloupaná (cca 3 ks) 
• cibule (1 ks) • bazalka • olej • sýr • toustový chléb tmavý

Na oleji osmažíme pokrájenou cibuli, přidáme mleté maso a chvíli restujeme. Pak přidáme protlak, který s masem ještě krátce osmažíme, přidáme na kousky nakrájenou papriku, pokrájená rajčata, strouhaný česnek, osolíme a okořeníme. Podlijeme malým množstvím vody, červeného vína nebo vývaru a dusíme cca 15 minut. Poté směs necháme částečně zchladnout. Rozložíme chleby, na které lžící nandáme podušenou směs, zaklopíme plátkem toustu a v toustovači zapečeme. Po zapečení dáme na talíř, posypeme sýrem a podáváme. Dobrou chuť! Další levné a dobré recepty najdete na www.recepty.cz.

Víkend s vařením
• vajíčka – 30 Kč • párky – 25 Kč • slanina – 35 Kč • pečivo – 30 Kč 
• maso – 200 Kč • hranolky – 40 Kč • nápoje – 50 Kč
CELKEM = cca 410 Kč

Restaurace a fastfoody: drahé, ale in

restaurace-golias-1Ne každý umí vařit a ne každého to baví. Menza mu nechutná, a tak nezbývá než umřít hlady nebo navštěvovat restaurace. Pokud je v peněžence dost peněz, není těžké vybrat si tu správnou, kde se dá zahnat hlad. V Olomouci je těchto zařízení více než 200 a každý snad některé z nich navštívil. Jedna z nejoblíbenějších a nejoriginálnějších je U Červeného volka na Dolním náměstí, nově otevřená Špagetárna nebo Potrefená husa, ale ta nepatří zrovna mezi ty nejlevnější.
Mnoho studentů si občas dopřeje oběd nebo večeři ve fastfoodu – McDonald a KFC, v čínské restauraci nebo v italských či tureckých bufetech. Množství těchto bufetů odpovídá jejich oblíbenosti, ovšem kvalitě už zas tak ne.
Tento způsob stravování patří mezi nejdražší. Radima Malého, studenta uměnovědných studií, strava o víkendu vyjde na víc než tisíc korun: „Chodím do restaurací opravdu každý den. O víkendu častěji, protože mám více času. Snídaně vynechávám, ale oběd nikdy. Za něj dám průměrně 200 Kč. Ovšem někdy dám přednost i asijskému bistru, kde porce stojí do 100 Kč. Když nemáme co dělat, zajdeme i do kavárny, kde platím průměrně 150 Kč. A večeře odbudeme v některém z fastfoodů – nejčastěji je to KFC a jídlo tam mě stojí asi 200 Kč.“

TIP na levné a dobré restaurace skryté v olomouckých uličkách
Mezi ty méně známé restaurace patří například Goliáš na třídě 1. máje.
‚‚Goliáše mám ráda. Chodíme tam už roky a nikdy jsem se v ničem nezklamala. Najdete tu všechno – polévky, bramborové speciality, guláše, ryby či dobroty z vepřového nebo kuřecího masa.Cenově se všechna jídla pohybují kolem 120 Kč, ovšem najdou se tu i dražší, například různé bifteky nebo steaky. Týdenní menu se pohybuje kolem 80 Kč. Prostředí restaurace je velmi příjemné, nebývá tu moc lidí a mají dokonce i zahrádku,“ chválí Nina Polesná, studentka přírodovědecké fakulty.
Další méně známou, přesto výbornou restaurací je Nirvana na ulici Komenského.
‚‚Tato restaurace si mě získala už svým netradičním vzhledem – po celém lokálu jsou rozmístěny sošky a masky z Nepálu či Indie a Thajska. Ceny jídel mě opravdu překvapily – víc jak 100 Kč za ně nedáte, což je super, a nabízí toho hodně – těstoviny, masa na grilu i minutky a různé sladké dezerty,“ doporučuje Žaneta Jánská, která studuje speciální pedagogiku.

Víkend v restauracích
2x oběd v restauraci – 400 Kč
2x večeře v restauraci – 400 Kč
návštěva kavárny – 150 Kč
KFC/čínská restaurace – 100 až 200 Kč
CELKEM = cca 1200 Kč

Menza je jistota

menzaPokud člověk nemá peněz nazbyt a spokojí se s jednoduchým, ale dobrým jídlem, nejlepším řešením je pro něj návštěva menzy. Správa kolejí a menz UP nabízí stravování hned v pěti výdejnách. Aby měl strávník jistotu, že mu nikdo nesní třeba jeho oblíbené buchtičky se šodó, lze si jídlo objednat dopředu přes internet.
Bára Hinková je typický „menzák“. Každý den do školy dojíždí a menzu tudíž považuje za nejrychlejší a nejjednodušší řešení. Je velmi spokojená, líbí se jí, že má jídlo pěkně připravené. Hlavní chod ji vyjde asi na 50 korun a ještě si může vybrat z několika variant. Její oběd kromě masa a přílohy zahrnuje i polévku. Snaží se jíst zdravě. „Důležitá je pro mě snídaně, kterou nikdy nevynechám. Nejčastěji jím nějaké pečivo nebo jogurt. Na svačinu někdy zapomenu a jednodušší studené večeře si většinou připravuju sama. Menzu si jednoduše nemůžu vynachválit,“ říká

Víkend v menze plus svačiny
svačiny – 50 Kč
2x snídaně – 80 Kč
2x oběd v menze – 100 Kč
2x večeře – 90 Kč
CELKEM = cca 320 Kč

text: Barbora Skočíková, Michaela Ligocká

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka