Menu

anigif

A+ A A-
Více autorů

Více autorů

URL internetové stránky:

5 vět o nových knihách - duben 2014

Novou knihu Dana Browna Inferno jsem si opravdu oblíbila. Zaujala mě autentičnost popisovaných míst ve Florencii a v Istanbulu. Celkový námět tohoto bestselleru je nevšední a v dnešní době velmi aktuální. Samozřejmě v ději nechyběl profesor a symbolog Robert Langdon, známý z dalších Brownových děl, s krásnou mladou ženou po boku. Vodítkem k vyřešení celého příběhu je Dantova Božská komedie, tato idea tak tvoří krásnou, pomyslnou třešničku celého díla. Veronika Minářová
Dan Brown: Inferno. Argo, Praha 2013, 422 s.


Jak stárnu, lákají mě hlavně spisy memoárové, kde si mohu porovnat vlastní zážitky, postoje a domněnky s tím, co prožil a zaznamenal někdo jiný, v tomto případě literát a politik Milan Uhde, jehož poslední kniha má dvoustupňový název: Rozpomínky. Co na sebe vím. Je čtivá, se spoustou napínavých až dráždivých peripetií, které dokládají, že autor je především dramatik; kdekdo zná slavnou Baladu pro banditu. Nejvíc mě Uhde zaujal a potěšil odvahou, s níž přiznává svá selhání, ale zároveň také popisuje, jak se s různými pochybeními vyrovnal: nejdůležitější byla síla k pokoře a odvaha k rozchodu se lživou ideologií a šálivými přísliby, což je návod k pročištění svědomí pro každého. Rozpomínky patří k tomu nejlepšímu, co bylo v české „rozpomínkové“ literatuře napsáno. Koho zajímá nedávná historie, ten se tu dočte nejen jen o ní, ale též o svých rodičích a prarodičích, které dění tamté epochy poznamenalo obdobně jako autora, i když každého jinak. No a něco se čtenář dozví taky sám o sobě, protože vše se pořád (jako v obrovském časoprostorovém mlýně) opakuje, přetváří, přemílá a spojuje. Antonín Bajaja
Milan Uhde: Rozpomínky. Co na sebe vím. Host, Brno; Torst, Praha 2013, 641 s.

5 vět o nových knihách - březen 2014

V poslední době mi nemohlo uniknout vydání detektivního románu Volání kukačky od J. K. Rowlingové, která ji však vydala pod pseudonymem Robert Galbraith. Jako otrlá čtenářka detektivních románů musím říci, že si Rowlingová v poněkud jiném žánru, než u ní bylo doposud zvykem, nepočíná vůbec špatně. Děj, pojednávající o smrti modelky Luly Landryové, která se zřítí z balkonu, na mě ze začátku působil poněkud fádně. Postupně se však odkrývají střípky Lulyina života a román nabírá na tempu, až čtenáře úplně pohltí. Autorka dokáže zaujmout především skvělou prací s mnoha zajímavými postavami, tato dlouho očekávaná kniha mě nezklamala a stojí za přečtení. Gabriela Mičková
Robert Galbraith: Volání kukačky. Plus, Praha 2014, 480 s.


Fanouškům elektronických knih mohu upřímně doporučit Platýze v drogerii, knížku neobyčejně vtipného autora Martina Macka Cabicara. Jako student jsem ocenil cenu 90,– Kč a nelituji ani jediné zaplacené kačky. Jsem toho názoru, že po Platýzovi musí sáhnout úplně každý. Je to totiž lék na blbou náladu! Autor s typickým vytříbeným humorem sází jednu příhodu za druhou. Ovšem pozor, kniha je vysoce návyková, jestli si s ní jednou začnete, už nebudete chtít nikdy žádnou jinou! Ota Kříž  
M.M. Cabicar: Platýz v drogerii. Martin Koláček – E-knihy jedou, Praha 2014, 90 s.


Milovníci duchařiny a nadpřirozených jevů určitě stejně jako já zaregistrovali nový román Andrewa Pypera Démonolog. Hlavní postavou knihy je ateistický profesor literatury David Ulmann, který zde však plní spíše roli jakéhosi dešifrátora. Čtenář spolu s ním zažívá řadu paranormálních situací v rychlém spádu. Velmi poutavý je také popis prostředí benátských uliček, kanálů a pamětihodností, nechybí samozřejmě ani zajímavá zápletka. Démonologa doporučuji čtenářům, kteří se rádi bojí a nezůstávají v noci sami doma. Michaela Láníčková
Andrewa Pyper: Démonolog. Jota, Brno 2014, 320 s.

Jednou a dost. Při hře na život bez domova mrazilo

Ocitnete se bez domova, byť na pouhou jednu noc. Venku silně prší, rtuť teploměru se pohybuje okolo nuly, při jakékoliv konverzaci vám jde kouř od úst a tělo reaguje na silnou zimu husí kůží. Těžko si přát něco jiného než být v teple s horkým čajem a polévkou, s dekou a příjemnou společností. A přesně takovouto atmosféru se snažila navodit akce pod názvem Noc venku, která se konala ve čtvrtek 21. listopadu 2013 v U-klubu. Lidé bez domova totiž často nemají moc možností. Každý den se snaží mapovat si
v Olomouci místa s největší koncentrací kolemjdoucích, aby si mohli vyžebrat alespoň nějakou korunu, procházejí stará a nevyužívaná místa s cílem vytvořit si příbytek, kde by se dala složit hlava, a bojují se svým vlastním strachem. V době, kdy je spousta z nás k podobným situacím lhostejná, se najdou i tací, kteří se snaží pomáhat. Domov totiž neznamená jen mít kde bydlet, ale mít se také o koho opřít.

Jako vstupné stačilo pár plechovek fazolí, chleba či sušenky

Noc venku je veřejná akce organizovaná Filozofickou fakultou Univerzity Palackého, Charitou Olomouc pro lidi bez domova a sociální firmou SocioFaktor. „Původní inspirace vznikla ve Velké Británii. Probíhala zde setkání studentů podílejících se na osvětě, která se týká těžkého života lidí bez domova. V loňském roce tuto ideu u nás převzala Ostravská univerzita. V Olomouci se Noc venku konala letos poprvé a přidala se i další města jako například Praha, Chomutov, Břeclav či Brno,“ řekla jedna z hlavních organizátorek konání doktorka Eva Klimentová. „Snahou je upozornit na těžký život lidí na ulici, proto se akce organizuje na podzim, kdy jsou chladné noci.“ Jako speciální vstupné sloužily jakékoliv potraviny (především ty trvanlivější) v minimální hodnotě 50 Kč. „Noc venku je spojením kulturního programu a vybírání vstupného v naturáliích, tedy ve formě potravin. Ty následně Charita Olomouc rozdělí do potravinových balíčků pro lidi bez domova, zejména ale pro ty, kteří bydlí na ulici a mají například problém se dostat do denních center,“ doplnila Klimentová.
Proto jsme ani my nezůstali lhostejní a přinesli balíček jako vyjádření solidarity. Program odstartoval v 17.00, my jsme ale ještě předtím měli možnost se na místě porozhlédnout. Obvykle studentský klub byl zvenčí obklopen obrovskými zelenými stany. Postavila je armáda jako ochranu před nepříznivým počasím a jako místo pro doprovodný kulturní program. Ten zahrnoval například výstavu pokreslených bílých plátěných tašek, na jejichž tvorbě se mohl přičinit každý návštěvník. Armáda se zároveň aktivně podílela na občerstvení v podobě čaje a gulášové polévky. Při jídle jsme mysleli na jediné – kolik lidí asi právě teď venku mrzne a o teplém soustě jen sní?

Vážnou situaci odlehčovala zábavná divadelní a hudební vystoupení

Několik minut po páté hodině jsme už seděli pohodlně usazení na židlích a očekávali divadelní improvizaci skupiny O.Li.V.Y. Tato herecká skupina se pokusila odlehčit situaci, kvůli které jsme se všichni sešli. A vedlo se jim skvěle – účelné zapojování diváků do vystoupení pomocí vymýšlení vlastních témat ke zpracování bylo atraktivní. Během pro nás krátkého, ale zábavného času jsme se stihli zasmát ztvárnění červené knihovny na téma „koruna česká“, improvizované básni na téma „roztrhnutá Olomouc“ nebo spontánně vymyšlené zamilované písni pro jednoho z přítomných diváků. Při refrénech „Vítku, říkej mi kvítku“ nebo „Víte, Víte, Víte, já chci tě“ se nedalo ubránit smíchu. Obzvláště v podání hereček, které přilákaly velké množství lidí. Nebo snad návštěvníci přicházeli z jiného důvodu? „Přišla jsem sem díky své kolegyni, chtěla jsem ji podpořit a myslím si, že celá akce je dobrá věc. Jako ‚vstupné‘ jsem kupovala velký balík potravin všeho, co by mohlo být potřeba,“ řekla Dana Bilíková. Okolo šesté večer následovalo vystoupení divadelního spolku Úlet, které už spadalo do tematiky celého večera – zabývalo se totiž bezdomovectvím a každodenními starostmi tohoto okruhu lidí, jako je žebrání, reakce na změny počasí, návštěva Charity a také hledání práce. Návštěvníků v U-klubu postupně přibývalo, od sedmé hodiny se dokonce uvolnil parket a všichni si mohli zatančit. Na několik desítek minut se totiž sálem rozezněla hudební vystoupení skupin Amy Winehouse tribute a November 2nd.

Vlastní zkušenosti se nic nevyrovná

Podpora lidí bez domova je věc záslužná, ale nikdo si situaci zřetelně neuvědomí, pokud ji alespoň částečně nezažije na vlastní kůži. Proto byla jako součást Noci venku k dispozici také hodinová exkurze pro vybraných pět účastníků. Během ní jsme měli možnost poznat místa, v nichž bezdomovci nalézají alespoň částečně bezpečný úkryt. S terénním pracovníkem Tomášem Pavlíčkem jsme v černém transitu dojeli až na kraj Olomouce. Během jízdy jsme se dozvěděli spoustu informací o náplni jeho práce, o programech, které Charita nabízí, či o zkušenostech s lidmi bez domova: „Zařízením, ve kterém se tito lidé mohou najíst, osprchovat, zahřát se či dostat nějaké ošacení, denně proteče 120–150 lidí, což je asi 50 000 návštěv za rok,“ řekl nám Pavlíček. „V současné době je v Olomouci okolo 200 lidí bez domova. Mladí, starší, na tom nezáleží, ale jsou to zpravidla muži.“ To už jsme dorazili na místo, vystoupili z auta a naše promáčené boty směřovaly k jednomu ze starých domů. Jaké však bylo naše překvapení, když se uprostřed právě začínající přednášky začaly z okna ozývat protestující hlasy „nájemníků“, kteří se na tomto místě neočekávaně usídlili.
Proto jsme následovali průvodce k další polorozpadlé budově bez oken, bez dveří a s děravou střechou. Tentokrát jsme se rozhodli prozkoumat prázdné a neobydlené místo rovnou zevnitř. Pohled, jaký se nám naskytl, jsme v zásadě očekávali – nepořádek, kousky různých předmětů, velká hromada lahví od vína či vody. Všudypřítomný zápach, ačkoli jsme se ho snažili nevnímat, nás nutil během přednášky krčit nos. Po několika minutách nás ale vyrušil šramot. Jeho zdrojem se ukázal být muž s jízdním kolem, který na tomto místě údajně bydlí. „Omlouváme se, že jsme vám takto vešli domů, my odejdeme,“ ozval se jako první náš průvodce, překvapený nově příchozím stejně jako my. „Ne, klidně tu buďte, ale kdybyste byli nácci nebo feťáci, tak mám vzadu mačetu, a to bych je hnal. Vy jste chariťáci, to je v poho,“ uklidňoval nás muž. „Jestli chcete, můžete se jít podívat k nám vedle do hangáru,“ dodal po chvíli. Přes veškerý strach jsme za několik minut stáli v obrovské místnosti s hořícím ohništěm a třemi dalšími lidmi, kteří zde nalezli svůj úkryt. Na všech byla vidět radost z nečekané návštěvy a v našem průvodci rozpoznali starého známého z Charity. Po rozloučení nás muž z vedlejšího domu vyprovodil nejbezpečnější cestou a s úsměvem se s námi rozloučil. Díky exkurzi s neočekávaným koncem jsme cítili velký respekt k práci, kterou lidé jako Tomáš Pavlíček vykonávají.

Kdo se nakonec rozhodl složit hlavu na deštěm promáčené trávě?

Pomalu se schyluje k půlnoci a první dobrovolníci si začínají hledat místa, kam na noc složí hlavu. Nejideálněji se jeví místo u vysokoškolských kolejí, někteří však nepohrdnou ani asfaltem pod širým nebem. Většina dobrovolných spáčů má s sebou karimatky a spací pytle, organizátoři akce nabízejí také krabicové kartony. Naštěstí déšť trochu ustupuje, takže nakonec to nebude tak zlé. I přes krutou zimu a vlhký vzduch se 24 odvážlivců rozhodlo vydržet až do rána. Jedním z nich byl i doktor Vít Dočekal: „Spal jsem až do rána, měl jsem spacák, karimatku a využil jsem i kartón. Nevím, jestli jsme vybrali nejlepší místo. Na jednoho z nás dopadl nedopalek od některého z obyvatel kolejí, takže jsme asi mohli volit i lépe. Osobně jsem nezažíval pocit nepohodlí, to bylo ale dáno i vědomím, že se mám kam vrátit, dát si sprchu, ohřát se. A také vybavením, které lidé bez domova často nemají. Nicméně si nedovedu představit, že takto trávím celý týden, zimu či celý rok. V tomto ohledu si vážím práce organizací, které se tyto dopady snaží zmírnit. Zároveň věřím, že jim tato akce zjednoduší jejich práci a alespoň částečně podpoří lidi bez domova.“

Noc venku přilákala celkem 225 účastníků, kteří zároveň přispěli k sbírce potravin pro bezprizorné. Nejčastěji přinášeli polévky (258 kusů), na druhém místě se v počtu 182 kusů umístily paštiky, na třetím místě pak 173 kusů konzerv různých druhů. Dohromady se vybralo 1057 kusů potravin, následně předaných Charitě Olomouc.

text: Žaneta Menšíková, Albert Králik

Jak to vidí Pačes - prosinec 2013

Nádražní hala hudbě příliš nepřeje

Nový módní trend – piano na nádraží – dorazil i do Olomouce. Každý může přijít a zahrát si svoji oblíbenou písničku, zkrátit si tak dlouhou chvíli při čekání na vlak a možná potěšit a poveselit i svoje okolí. Nástroj zde bude stát několik měsíců a po celou dobu můžete přispívat na sbírku, ze které by se zaplatilo nové olomoucké piano. To, co tam stojí dnes, je totiž pouze vypůjčené. Tento projekt má za cíl především na chvíli se zastavit, nestydět se a seznámit se s cizím člověkem nebo obohatit svým uměním ostatní kolemjdoucí. Škoda jen, že prostředí hlavního nádraží zrovna neprobouzí pocity sounáležitosti ani nepřivolává múzu inspirující k hudebnímu výkonu. Spíš naopak. V zaplivaném prostředí nádražní haly, přeplněné naštvanými obličeji čekajících lidí, chce většina z nás strávit co nejméně času. Dostat se do vytouženého vlaku neokradený a hlavně rychle, ať to stojí co to stojí, jsou hlavní hesla tamní kultury. A proto si nejsem jistá, jestli tomu Skákal pes či Kočka leze dírou zrovna pomůžou. Doufám však, že se tato akce ujme a Olomouc si bude moci pořídit nástroje či šachové stolky i na příjemnějších místech, než je „hlavák“.

Michaela Mrázková, studentka FF UP


Za pozornost stojí nejen biopotraviny

Slovo BIO slýcháme v poslední době z různých zdrojů. Bio už není jen záležitostí bohatých, dnes si biopotraviny může dovolit i student. Pro zdravou výživu už nemusíme ani do specializovaných prodejen, ale seženeme je v každém větším hypermarketu, například Globus nabízí široký sortiment trvanlivých biopotravin, pomazánek, mléčných i živočišných produktů. Pokud sháním nějaké specifické zboží, vždy ráda zajdu do zdravé výživy Studánka na ulici 8. května. Specifickou kategorií je potom biokosmetika, která se prozatím netěší takové popularitě jako biopotraviny. Osobně ale dávám certifikované přírodní kosmetice přednost před tou masově produkovanou, zejména potom preferuji českou biokosmetiku. Dnes už není problém chemii nahradit přírodou, tak proč to pro své tělo neudělat?
Sabina Špalková, studentka FF UP 


Tři roky veganského večeření

Tři roky uplynou letos v prosinci od první „Veganské večeře“.
Před třemi lety jsme s olomouckými příznivci veganského stravování a členy Food Not Bombs Olomouc začali uskutečňovat toto pravidelné komunitní setkávání.
Už tři roky se večeře konají v olomoucké Galerii U Mloka každou poslední středu v měsíci od půl sedmé.
Po tři roky funguje jednoduchý princip. Kdokoliv může navařit čistě rostlinné pokrmy a donést je ochutnat ostatním příchozím. Ovšem vaření není podmínkou, někdo se přijde prostě jen najíst nebo zkusit dobroty ostatních lidí.
Za tři roky se nám podařilo vybudovat pravidelnou událost a komunitu stálých nebo občasných návštěvníků.
Během tří let se původně olomoucké „Veganské večeře“ rozšířily do patnácti dalších měst v České a Slovenské republice, takže dnes můžete tímto způsobem povečeřet třeba v Mostě, Hradci Králové, Praze nebo Uherském Hradišti.
Tři roky jsou za námi a stálo to zato.
Petr Zelený, student PřF UP


Sherlock ví, jak si vynutit pohlazení

Psa, nebo kočku? Asi jako každý student nerada brzo vstávám a ještě horší je, když vstávám s kocovinou. Volba byla jasná – kočka, protože s ní nebudu muset chodit na vycházky. I u psů mám nejradši velká plemena, takže mainská mývalí kočka se pro mě jevila jako ta pravá. Taková kočka umí své váhy a délky dobře využívat. Mezi mnoha opatřeními, která jsem kvůli kocourovi zavedla, byl silný magnet na skříňce s odpadkovým košem a kytky minimálně dva metry nad zemí. Jenomže náš kocourek vyvádí i jiné věci. Nejraději pije ze sklínek, proleze každému tašku, a pokud není zip dovřený, není pro něj problém ho do dvou minut rozepnout. Cokoliv, co je v sáčku (nejlépe svačinku se šunkou), okamžitě chytne do zubů a běží prozkoumat do koutku, abych mu to nevzala. Kaž­dý, kdo k nám přijde nebo u nás přespí, proto dostane nejdřív přesné instrukce, aby si vše dobře schoval, a upozornění, aby se v noci nedivil v případě, že se mu šest kilo Sherlockovy živé váhy uvelebí na obličeji. Sherlock moc dobře ví, že když se chce mazlit ve tři ráno a vy ho sprostě ignorujete, je nejlepší vám zamezit přívod vzduchu a vy ho pak ještě rádi pohladíte. A když ani to nezabere – kousne do tváře nebo do ucha. Avšak přesto všechno, i když se zdá, že to tak není, jsme rádi, že ho máme.
Alena Zaoralová, studentka FF UP

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulkapaces2018-1paces2018-2-obalkapaces2018-3paces2019-1-obalkapaces2019-2