Menu

anigif

A+ A A-
Martina Navrátilová

Martina Navrátilová

URL internetové stránky:

Celej můj život jsou omyly. Ale šťastný, říká David Vávra

Živel, komik a výborný řečník, tak bychom shrnuli čas strávený s Davidem Vávrou. Byl to zážitek, na který se nezapomíná. Zároveň jsme zažili jiný Pokec měsíce než všechny dosavadní. Děkujeme tímto profesoru Machalovi za moderování besedy, která se konala 23. dubna v rámci cyklu přednášek Ex Libris. Náš text je jejím volným přepisem.

„Celej můj život jsou omyly, šťastný omyly. Někdo s životem zápasí, zkouší sám sebe, a já jen seděl v křesle a všechno to tak nějak samo přicházelo: Milan Štaindler ve čtrnácti letech řekl, pojďme hrát; Radovan Lipus zase řekl, tak si natočíme něco o Ostravě, tak točíme už tolik let; tatínek sedí za stolem a kreslí čáry, tak jsem si řekl, chtěl bych být architektem… Bylo to lehký a já jsem za to vděčnej, uvědomuju si, že jsem se mohl ráno probudit a být v koncentráku.“
Tvůj tatínek byl architekt?
Ano, byl. Tatínek byl poslední z těch, ve kterých doznívala taková ta prvorepubliková rozvážnost, poctivost a opravdovost. Dožil se mých prvních realizací, ale my jsme se v tomhle jakoby nesnášeli, to znáte, otec se synem to většinou mají názorově jinak. Tatínek dělal například kulturní dům Dobeška v akci Zet.
Nemůžu se nezeptat na Sklep, kde jste začínali, v literatuře jsem vyčetl, že se tam vlezlo několik desítek lidí.
Několik desítek? Tak to vůbec ne. Na jevišti nás bylo dvanáct, museli jsme se držet, protože to bylo tak malý, že jsme padali na diváky. Diváků tam bylo, co se jich vlezlo, navíc byly otevřený dveře a ostatní stáli na chodbě, mezi tím chodila maminka přikládat. Ve sklepě je to výborný, jsou tam třeba reflektory udělaný z krabic od dětskýho sunaru, v tom jsou žárovky, no skvělý. Jenže jsme tam začali dělat předpubertální večírky a divadlo začalo maskovat naši opilost, což maminka záhy pochopila a ze sklepa nás vyhodila, tak jsme šli do tatínkova kulturního domu.
Zdůrazňuješ, že tvůj život je spjat s několika kilometry čtverečními, které to jsou?
Můj život je spojen pouze s jedním kilometrem čtverečným, a to s Braníkem. Je tam náš branický kostelíček, kde jsem byl pokřtěnej, skautskej slib jsem tam složil, svatba tam byla, křtiny všech našich dětí. Pak je to kulturní dům Dobeška, vedle něj fotbalovej plácek, protože kolektivní sport je pro mě stejně cennej jako divadelní, možná někdy i cennější, protože se u toho víc bavím. Další je naše restaurace, kde jsme v pubertě psali, no teda spíš si říkali scénáře. Třeba první představení jsme si řekli deset minut před tím, a stejně to nějak vyšlo. To byla úžasná drzost, ale právě to nás s Milanem ohrálo. Musím říct, že Milan je o dost nadanější herec než já, celkově ho to víc baví.
Když jsi zmínil Milana Štaindlera, vídáte se?
No jasně, včera jsme spolu hráli v Trutnově. Víte nejcennější je, že můžeme vedle sebe sedět 42 let a máme se rádi. Protože jakmile se někdo živí divadlem, to je takový nasazení života a času. Llidi spolu ráno zkouší, odpoledne zkouší, večer hrají představení, pak se nalejou někde v baru, pohádají se, pak se usmiřují a pak zase zkouší... A to se dá vydržet maximálně deset let. My nezkoušíme a zase tolik nehrajeme, tak spolu můžeme být a máme z toho pořád radost.
Na divadlo máte vymezenou pouze část měsíce.
Přesně tak, jen posledních deset dní v měsíci, prvních dvacet dní si děláme každej svoji práci a takhle to funguje už asi 20 let.
Kdo byl na začátku divadla Sklep a kdo je tam teď?
No většinou všichni. Na začátku jsme byli jen se Štaindlerem, pak jsme přišli na gympl, kde jsme potkali Jirku Burdu, kterej hraje doteď, Marcelu Burdovou a Fáňu Vášu. Pak jsme šli na loutkový představení, tam jsme viděli Tomáše Hanáka, ten vypadal jako Kristus. Tak jsme mu řekli, ať přestane veslovat a jde s náma pít do sklepa, on si to vzal doslova a skončil z toho v léčebně, tak jsme mu zničili sportovní život. Hanák má úžasnej dar pro psaní, aby hra držela pohromadě. Jako má Milan dar pro herectví, tak Hanák pro psaní. Potom jsme vzali Macháčka, ale to až potom, co s náma deset let hrál fotbal.
Musím se zeptat ještě na jedno jméno – Tomáš Vorel?
S tím jsem se znal už z gymplu, on byl jedinej z áčka, my byli z béčka. Na gymplu byl Vorel takovej samorost, v zimě chodil v tričku a v létě v kožichu, v zimě si vysekával led a koupal se. Potom jsme spolu chodili na ČVUT, odjeli jsme na výšce v prváku na běžkařskej zájezd a řekli jsme si, že spolu něco napíšeme. Tak jsme napsali hru o založení sociální demokracie, to jsem se smál nejvíc v životě a víc už se nikdy smát asi nebudu. To bylo nejlepší psaní, tam jsem omládl tak o pět let.
Společně s Tomášem Vorlem jste měli pantomimické období.
Chtěli jsme překvapit, a tak jsme si řekli, že se naučíme pantomimu, jenže ten den přivezli do Prahy burčák, tak jsme přišli na zkoušku pantomimy nalití a začali jsme vyvádět. Stříleli jsme po sobě a vedoucí řekl, že by si s náma rád promluvil. Byl to Zdeněk Běhal, kterej byl ve skupině Mimóza, a nabídl nám, že nás vezme. Dostali jsme se do Mimózy a za tři roky jsme jeli za bolševika do Japonska, prostě jsme se nalili v pravej čas.
Co vaše besídky? Kolik jich už bylo a jak fungují?
Proběhlo asi tak 35 besídek, každá z nich trvá tak 7–8 hodin, to je k nevydejchání. Dřív tam chodili naši rodinní příslušníci, který to ale po dvaceti letech přestalo bavit. Teď jsou zase zpátky, asi se bojí, že jim umřeme, a znovu to prožívají s náma. Besídky vznikly tak, že si měl každej ze Sklepa připravit nějakej dárek, vystoupení pro ostatní. Mám z toho vždycky děs, že se na to až těším, protože vím, že budu žít, ale mám vždycky příšernou trému.
Co vaše spolupráce s Věrou Chytilovou?
Myslím, že její filmy dozrávají časem. Dřív mi třeba film Kurvahošigutntág připadal pitomej, ale teď vidím, jak je to přesně zachycená doba, přeměna bolševismu ve vesnickej kapitalismus. Ten film je geniální. My Věru milujeme, je to veliká persona, máme ji jako maminku, i když nás trošku fackovala. Chtěla s náma točit psychologickej film, ale pak zjistila, že to s náma nejde. Mě celkově filmování moc nebaví, baví mě jen Šumná města, ale hraní ve filmu – na to nemám nadání ani trpělivost. Jestli chcete někdo filmovat, nedělejte to, to je takovýho ztracenýho času. Čeká se třeba čtyři hodiny na jedno slovo, už na to nemám nervy, teď navíc, jak se budí jaro, už bych chtěl jet na kole, a ne tam sedět někde v karavanu a čekat na jednu větu.
Zmínil jsi Šumná města. Jak vznikla?
To bylo tak, že mladý Radovan Lipus chtěl byt architektem, ale uměl špatně matematiku. Strašně ho vzrušovalo prostředí tvorby prostoru, tak se stal divadelním režisérem a dostal se do Ostravy. Všichni mu říkali: Ježiš ten smog, tam umřeš. A on říkal: Nene, Ostrava to je strašně krásný město, to má větší plochu parků než Praha, jsou tam krásný industriální památky a podobně. Slyšela ho produkční a řekla mu, ať o tom napíše. Tak napsal malou synopsi a vymyslel si postavu architekta. Pak jsem přijel já, drzej floutek z Prahy, a už to pár let točíme. Já jsem za ty roky strašně zestárl. Žili jsme si v tom, najednou jsem ale cítil, že je to rutina. Ten projekt je vlastně splacení dluhu vůči funkcionalistické architektuře.
Co si myslíš o současné architektuře českých měst?
Současná města nemají velkou architekturu. Vznikala tak, že se ke středověkýmu půdorysu postupně přidávaly kamínky dané doby. Jenže v dnešní době se najednou řeklo: Vy současní architekti už nemáte právo tady něco postavit, přidat něco k historickým stavbám, protože by se porušila struktura města. Ale já si myslím, že to není pravda a že je to špatně. Myslím, že současným městům chybí moderní stavby.

Otázky: profesor Lubomír Machala

Vysokoškolský turnaj v beachvolejbalu. O půl milionu

logo-volejbalNa přelomu května a června odstartuje v osmi univerzitních městech kvalifikace turnaje v plážovém volejbalu Patria Direct Beach Open. Turnaj je určen studentům denního studia vysokých škol a vyvrcholí velkolepým finále v Praze. Výhra je víc než lákavá, rozdělovat se bude půl milionu korun.

Při přihlášení do turnaje si mohou studenti sestavit až pětičlenný smíšený tým, který musí splňovat určitá kritéria. Nejdůležitějším je být prezenčně studentem vysoké školy, muži dále nesmějí být registrováni poslední dva roky v ČVS a ženy nesmějí hrát vyšší než krajskou soutěž. Tým si navíc může vzít na podporu roztleskávačky, které budou bojovat o postup ve vlastní soutěži a o výhru deset tisíc korun. „Chtěli jsme udělat turnaj pro studenty, kteří mají rádi tento sport, chtějí se pobavit a při tom mohou vyhrát zajímavé finanční částky,“ říká Oldřich Pavlovský, výkonný ředitel společnosti Patria Direct, která je pořadatelem celého turnaje.
Do turnaje se přihlásila i studentka Fakulty tělesné kultury UP a hráčka krajského přeboru za Spartak Hulín Nikol Nakládalová, která se klasickému šestkovému volejbalu věnuje už od svých deseti let. K plážovému volejbalu má v posledních letech velice kladný vztah, a jak sama říká, volejbal jí celkově přináší radost do života. „Beach hraji asi šestým rokem o prázdninách skoro každý den. Je o dost náročnější než klasický volejbal, protože jde na vás průměrně každý třetí míč a v písku je mnohem náročnější běhání a skákání.“ Do turnaje se Nikol přihlásila, protože chtěla zjistit, jaká je úroveň neregistrovaných hráčů plážového volejbalu. „Celkově mě víc baví mixy, protože u ženského plážáku se tolik nesmečuje, je to spíš taktická hra. V chlapovi mám navíc větší oporu, i když zkazím náhru, on z toho vždycky něco vykouzlí.“
První turnajové klání proběhne 21. května v Českých Budějovicích, o den později v Plzni a ve čtvrtek 23. května v Ústí nad Labem. Další týden pokračuje turnaji v Praze, Liberci, Pardubicích, Ostravě a Brně. V Olomouci si volejbalisté zahrají o postup do finále od 4. do 6. června. V každém souboji se utká 32 týmů o tři postupová místa do celorepublikového finále, které proběhne v Praze v sobotu
15. června. Vítězný tým získá 300 tisíc korun, druhý 100 tisíc korun a třetí si odnese 40 tisíc korun. Ti nejlepší mají navíc možnost získat pro svou vysokou školu 50 tisíc. „Samozřejmě mě motivovala i případná výhra, zkusím na škole sehnat ještě nějaké kvalitní roztleskávačky, které by to mohly vyhrát,“ říká Nakládalová. Protože se některému týmu nemusí na kurtu dařit podle představ, budou se udělovat i divoké karty, a to právě jejich prostřednictvím. Vítězství v soutěži roztleskávaček znamená automatický vstup do finále pro volejbalový tým, který podporují.
Další informace, kompletní pravidla a přihlášky jsou k dispozici na webových stránkách www.patriaopen.cz. Pro tipy, zajímavé zprávy o plážovém volejbalu a nejaktuálnější informace o jednotlivých turnajích doporučujeme sledovat facebookový profil – fb.com/patriaopen.

„Chování současné mladé generace stále nese stopy komunismu“

S Irenou Douskovou o mladé i starší generaci, dramatizaci knih i o tom, proč se nevěnovala povolání právníka.

Irena Dousková se narodila v Příbrami, od roku 1976 žije v Praze, kde vystudovala Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Vystřídala různá zaměstnání, vesměs související s novinařinou. Poslední roky se věnuje psaní jako spisovatelka na volné noze. V úterý 26. února navštívila, v rámci autorského čtení, Filozofickou fakultu Univerzity Palackého.

Do Olomouce přijíždíte na autorské čtení na vysokou školu. Jaké máte vůbec mínění o současné mladé generaci?
Nerada bych zevšeobecňovala. Pokud mohu soudit podle přátel a spolužáků svých dětí nebo podle studentů, s nimiž se setkávám na besedách, viděla bych to celkem optimisticky. Čtou, mají přehled, zájem o kulturu i historii, umějí jazyky... Mám doma dva gymnazisty a občas je určitě štvu svými požadavky a nároky. Nadávám jim, že by toho měli mít načteno ještě o něco víc. A že „já v jejich věku“... Ale zároveň jsem si vědoma, že jsem někdy nespravedlivá. Nejsou o nic horší, než jsme byli my.
V jednom z rozhovorů jste řekla, že vaše i mladší generace jsou neustále ovlivněny komunismem, v čem se to projevuje?
To je poměrně složitá otázka, které nebude svědčit zjednodušující odpověď. Ale alespoň ve stručnosti. Starší generace, včetně té mé, v té době žila a prožila větší či menší kus života. Ať už s tehdejším režimem spolupracovala víc nebo míň, vytvořila si určité vzorce chování. Ani dvacet let poté není lehké se jich zbavit. Mám na mysli například netoleranci, pasivitu, nedůvěru ve vlastní schopnosti atd. Tolik proklínaní politici jsou jen vzorkem společnosti, jsou přesně takoví, jaká je většina. Podívejte se, jak dopadly nedávné volby do krajů nebo jak probíhala prezidentská kampaň. Člověku se z obojího dělá špatně. Na jedné straně hulvátství a lži, na té druhé zase neuvěřitelná a kontraproduktivní hysterie. Z toho ze všeho dohromady nakonec těží komunisté, kteří se opět pomalu dostávají nahoru. A nikoho to, zdá se, příliš nevzrušuje. Snad kromě pár studentů v Jižních Čechách...
Psala jste už v mládí?
Ano, v podstatě od dětství. Tehdy to šlo ruku v ruce s kreslením, které mě zpočátku bavilo ještě víc. Někdy na gymnáziu pomalu převážilo psaní.
Proč jste nakonec studovala Právnickou fakultu?
To byla trošku z nouze ctnost. Nedostala jsem se na žádnou ze škol, o které bych byla stála. Po maturitě jsem dva roky pracovala a nakonec jsem byla ráda, že vůbec můžu něco studovat. Něco humanitního, protože pro jiné obory bohužel nemám předpoklady.
Nezalitovala jste někdy, že jste se povolání právníka nevěnovala? Zvlášť v době, kdy se má právník asi lépe než spisovatel?
Ne, to vůbec ne. Já jsem si strašně přála dělat to, co dělám. Pořád ještě mi připadá jako zázrak, že můžu psát, a dokonce to někdo čte.
Spolupracovala jste na vzniku představení divadla Na Jizerce Darda?
Ano, potřetí jsem dramatizovala vlastní knihu. Psala jsem scénář a scházela se s režisérem Arnoštem Goldflamem, se kterým jsme probírali nápady a připomínky. Byla jsem moc ráda, že se představení ujal právě on. Každé divadelní představení je pro mě cenné jako možnost setkání a spolupráce s lidmi, kterých si vážím a se kterými je mi dobře.
Spolupracovala jste i s herečkou Bárou Hrzánovou, která hrála hlavní roli?
Pro Báru platí to samé, co jsem zmínila. Známe se už deset let, spolupráce na Dardě nebyla naše první. Je to výborná herečka a skvělý člověk. Mám ji ráda a za mnohé jí vděčím.
Přála byste si i zfilmování některé své knihy?
Proč ne? Představit si to dovedu, alespoň u některých z nich. Ale ne za každou cenu. Záleželo by na tom, kdo, proč a jak by to dělal.
Jak se žije spisovateli na volné noze?
Mně to vyhovuje. Dělám, co mě baví, uživím se a je jen na mně, jak naložím s časem... Nemohu si stěžovat.
Co právě čtete?
Zrovna jsem dočetla knihu Člověk romantismu a jeho svět. Je to soubor historických studií zabývajících se postavením výrazných typů té – v mnoha ohledech přelomové – doby (1789 až 1848). Každá kapitola je portrétem jednoho z nich, např. dělník, kněz, intelektuál, revolucionář, žena atd.
Jaké máte povědomí o současných českých autorech?
Doufám, že slušné. Snažím se je sledovat, ale víte, jak to chodí. Člověk v jednom kuse čte a čte, a stejně nestíhá. Ráda čtu Balabána, Hakla, Goldflama, Hájička, Tučkovou... Například, bylo by toho samozřejmě víc.
Vaše kniha Darda vyšla roku 2011, kdy se dočkáme další knihy?
To já vážně nevím. Jednu mám teď rozepsanou, ale jak dlouho mi to bude trvat, nemám tušení. Nedělám si žádný přesný plán. Uvidíme.

„Aspoň jednou za rok musím vylézt na Kopeček a podívat se na Olomouc z výšky.“

Se Sylvou Fischerovou o vzpomínkách na Olomouc, tanečních i hospodách, ale také o otci J. L. Fischerovi a nevlastní sestře Viole.

Sylva Fischerová je dcerou prvního rektora obnovené Univerzity Palackého Josefa Ludvíka Fischera. Vyrůstala v Olomouci, kde maturovala na gymnáziu Hejčín. Studovala francouzštinu na jazykové škole v Brně a filozofii a fyziku v Praze, kde nakonec absolvovala klasickou filologii. Od roku 1983 bydlí v Praze, do Olomouce se však několikrát za rok vrací. Šestého listopadu byla hostem profesora Machaly na Filozofické fakultě.

Jaké máte vzpomínky na Olomouc?
Všelijaké. Vyrůstala jsem za minulého režimu. To znamená, že řada věcí byla naprosto špatně. Efekt, který popisuje Zábrana v pamětech, když s dojetím a láskou vzpomíná, jak jezdil za svými rodiči, přitom měl každého v jiném kriminále, já to takhle vypjatě nemám. Shrnula bych to tak, že vzpomínky mám namíchané.
Co gymnázium Hejčín?
Jak jsem řekla, tehdy byly věci jinak. Chodila jsem na základku Jiřího z Poděbrad (dnešní Slovanské gymnázium), která byla dosti ideologická. Měla jsem jasno, že tady nechci pokračovat. Já jsem prostě chtěla jinam. Hejčín neměl tak ideologickou pověst, z těchto důvodu jsem šla na něj. Bylo to menší zlo, vůbec toho nelituji. Domnívám se, že teď je úroveň neskonale vyšší než tenkrát.
A co hospody v Olomouci, chodila jste?
No jistě. Všichni gymnazisti chodí do hospod, to je jasná věc. My jsme chodili vedle Hejčína k Anče. Ta tam pořád je, a ještě kousek dál byla hospoda U džbánu.
Chodila jste do tanečních a na plesy?
My jsme chodili všichni do tanečních. Můj strýc měl taneční kurzy a chodila k němu celá Olomouc, moje i starší generace. Všude tady v okolí, kdybyste tehdy šla kolem, visely veliké plakáty – Taneční kurzy vyučuje mistr tance Jaromír Kadlec. Kadlec vyučil celou Olomouc. Ale teď na plesy už nechodím.
Můžete říct, co jste měla nebo máte v Olomouci nejradši?
Nejsem schopna vypíchnout jeden specifický bod, to nejde. Je ale pravda, že když sem jezdím párkrát do roka, tak aspoň jednou za rok si musím vylézt na Kopeček. Zřejmě to potřebuju pro vnitřní rovnováhu: podívat se od kostela na Olomouc z výšky.
Jaký byl váš vztah s tatínkem?
Když zemřel, bylo mi 9 let. Zrovna dnes (6. 11.) by měl narozeniny. K literatuře mě ale vedla spíše maminka, která sama psala básně. Otec psal taky básně, ale to jsem tehdy nevěděla. Teď budeme ale vydávat díky péči Univerzity Palackého výbor z díla, které bude završeno jeho básnickou skladbou Meditace o čase.
A jaké na něho máte vzpomínky?
Řekla bych, že vzpomínky mám hlavně na duchovní prostředí u nás doma. Člověk vyrůstá do něčeho. Kdybych vyrůstala u rolníka, tak by to bylo o něčem jiném. A to nemám nic proti rolníkům, jen říkám, že by to bylo jiné. Vyrostla jsem do velmi inspirujícího a bohatého prostředí. Dítě vidí hned od začátku, co k nám chodilo za lidi, co dělali. A otec pořád pracoval.
Vaší sestrou je Viola Fischerová. Jaké s ní máte vztahy?
Viola si mě pamatuje jako dítě, ale já si ji ze svého dětství nepamatuji. Emigrovala, když mi bylo pět let. Znovu jsme se setkaly, až když se vrátila z emigrace. Bylo to nedlouho potom, co mi zemřela maminka. To bylo zvláštní, jako by se vám vystřídali takoví strážní rodinní duchové.
V rozhovoru pro Českou televizi jste řekla, že byste do světa nikdy nevypustila nějaký žvást. Kde berete tu jistotu?
To jsem moc ráda, že jste se mě na to zeptala. Tohle jsem totiž vůbec neřekla. Řekla jsem jenom tolik, že člověk by si měl udržovat nebo spíš pěstovat zodpovědnost, aby nepustil do světa žvást. Samozřejmě kdykoli se to může stát. Ale je dobré udržovat to úsilí, že to neudělám a snažit se zamezit tomu, aby žvásty do světa šly. Ten rozhovor pro ČT byl překroucený. To jsou prostě média – žánr přibližnosti. Nikdy to není tak, jak jste to řekla. Ale to by člověk nesměl dávat vůbec žádné rozhovory.
Co byste poradila začínajícím autorům, aby jim žvásty do světa nešly?
Jedna věc je, co si člověk napíše sám pro sebe. To se sama sebe někdy ptám, jak je možné, že člověk napíše tolik pitomostí – já mám vlastních nesmyslů plný psací stůl. Ale právě o to jde: aby měl člověk sám k sobě dostatek kritičnosti, ke které dojde hned nebo až po čase. A říct si, to se nepovedlo. A přesně tohle nepustit do světa. Ale naopak si dát pozor a nedržet se zase moc zpátky. Aby si člověk dopředu u všeho říkal, to je pitomost. To zase ne, nesmí se bát. Pak musí nastoupit kritický rozmysl.
„Vyseděla“ jste si někdy nějakou knížku?
Myslím si, že to musí přijít samo. Báseň ani jiný text si nevydupete. Ale někdo může mít jiný názor než já. Říkám vám to tak, jak to mám já, ne jak to mají druzí. Myslím, že Eliot trávil jeden rok života tím, že každý den napsal jeden sonet. Ale věřím, že v každém textu něco je. Člověk má jít za tím, hledat, přepsat to. To dělám pořád, přepisuji texty pořád dokola.
Co sama ráda čtete? Básně?
Čtu detektivky, ty mám moc ráda. Básně taky rozhodně, teď mám zrovna rozečtenou antalogii polské poezie. Přijde mi zvláštní, že jsou úplně jinak psané. Tím nechci říct, že se mi všechno líbí. Mám takové podezření, že v naší zemi je několik typů psaní, které tady jsou, a pak je pár lidí, kteří se vymykají. Na té polské poezii mi právě přišlo zajímavé, že jsou tam zase jiné typy psaní. To mi přišlo osvěžující. Poezie není k odpočinku, tu buď člověk čte nebo nečte. Myslím, že je velká škoda, když ji někdo nečte.

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21obalka-212324
  • 25262728Paces-29paceswebpaces-rijen2017paces32-titulka
  • paces34/titulka